|
Závišova píseň
Jižť mne všě radost ostává, *(opouští) jižť mé vše útěchy stanú, *(přestanou) srdce v túžebné krvi plavá: to vše pro mú milú žádnú. *(žádoucí) Svýma zraky skrzě očko sílněť střielé v mé srdéčko, bydlímť u plamenné túze. Muoj život v túhách nemáhá: *(chřadne) to vše jejie krása drahá sílněť mě k tomu připúzie. *(nutí) Srdce bolí, silně ve krvi plavaje, žádaje, žádná, tvé milosti, ač sě móže státi. Jáť nikoli živ nebudu na dlúzě v té túzě, kdyžť sě zmilitká neráčí smilovati. Túhať mě po nie, kdyžť na ni zpomanu, *(toužím po ní) div, žeť kdy nesplanu, omdleje v túhách stanu, *(zahynu) já pro ni u mé mladosti žalostivě zahynu. Toť mé neštěstie, že byvše v radosti i mám smutka dosti od nevěrné milosti. *(lásky) Ach, žalosti, chodím smutný, vzdychaje pro mú nevinu! Jižť mé zpievanie přestane nynie, pyčtež mne, panny, i vy šlechetné panie, *(litujte) žeť mi jest zahynúti pro milovánie. Slunéčko vzchodí, zářě vychodí, má zmilitká v mém srdéčku vévodí, silněť mi na mé mysli uškodí, ač sě, žádná, nesmiluje. *(jestliže) Bych měl na všem světě koho, *(kdybych měl) jenžť by mi pomohl túžiti, měl bych utěšenie mnoho, chtělť bych mu s věrú slúžiti. *(věrně) Jakož fénix oheň nietí, *(rozněcuje) tu kdež chce svú mladost vzieti, v ohniť vzhoří v silné moci, *(silně) takéž muoj kvietek žádúcí túžebný plamen horúcí v srdci nietí ve dne v noci. Z mé mladosti jenž srdci túhy přeji a nesměji *(neodvažuji se) pro zlé lidi strach nikomému zjeviti. V tejť žalosti, jenž ji nosím na útrobě, *(kterou nosím v srdci) a ve mdlobě, najkraššie žádná, pro tě mi zahynuti. Zbožnýť má radost, a já v tuhách vadnu, *(bohatý) to vše pro mú žádnú; *(žádoucí) sám sebú nic nevládnu, juž pohřiechu nemámť nikdy nižádného utěšenie. Toť jest má núzě, ach hrozný osude, ktož tebe nezbude, *(nezbaví) tenť žalosti nabude. V srdéčku, žádná, pro tě já mám tužebné myšlenie. Mého túženie nemám umenšenie: pyč mne povětřie, pyč mne všecko stvořenie, *(lituj) karbunkulus, zafier i vše drahé kamenic, slunce přestkvúcie i vše na světě, pyč mne lilium, pyč mne ruožě i kvietie, chceť mi má zmilitká mój živótek odjieti, *(odejmout) ač se neráčí smilovati. Orel divnú vášni mievá, *(obyčej) své děti v slunce obrátí, tuť je v té horkosti zhřievá, davť jim v tu světlost hleděti. Kteréž jasně vzřieti nemóž *(pohlédnout) v slunce, toť sobě nespomuož, *(tomu není pomoci) ihned je z hniezda vyvrátí. Takým orlem nazývám ji, pro nižť srdcem v túhách lkaji, strach mne, zeť mi život ztratí. *(bojím se) Ach, mé očko, má útěcho, má radost! Pro světlost, jíž má najkrašší svietí, mosím túžiti. Mé srdéčko se leká bez přestánie spadenie, jakožto orlíček spadna, tuť mu jest strach mieti. Jakožto lev, když koli svým hlasem zúpí, své dietky vykúpí, ihnedť jich smrt odstúpí, *(odstoupí od nich) já také boje se smrti žádám promluvenie. Labut, divný pták, zpievá umieraje, také já, smutný žák, umruť v tuhách zpievaje pro mú milú žádnú, když se neráčí smilovati nade mnú. Ach, auvech, má milá, již si mě umdlila! *(učinila slabým) Ještě by mě od smrti vykúpila, by se mnú jedinké slovce promluvila. *(kdybys) Slunéčko stkvúcie, ruožě světlúcie, srdce i tělo dávaji v tvoje rucě, duši Bohu milému poručíce, ač se neráčíš smilovati. |