|
Alexandr Sergejevič Puškin: Evžen Oněgin
Hlava třetí XXXI Zde leží Taťánino psaní. Jen plaše beru v dlaň ten list a čtu v tajemném rozjímání a vím, že zas jej budu číst. Kdo vdech jí, ze kterého zřídla, ta něžná slova lehkokřídlá, tlach šílený a dojemný, rozhovor srdce tajemný, v němž s okouzlením blud jak stkal by? To zde – jak dozřít do hlubin? – je kusý překlad, slabý stín, pobledlý snímek živé malby; či plachou žačkou zvečera zahraná hudba z Webera. Taťánin dopis Oněginovi „Já píši vám – co mohu více? Co ještě mohu dodati? Teď vím, že máte právo sice mne pohrdáním trestati, leč ještě věřím, nešťastnice, že mne váš milosrdný soud nemůže přece zavrhnout. Já nejdřív mlčeti jsem chtěla; a věřte: nebyl byste znal nikdy můj ostýchavý žal, kdybych jen stín naděje měla, že třeba jednou za týden vás u nás na vsi uzřím jen, abych vám slůvko mohla říci a v duchu vaši tvář a hlas, než znovu navštívíte nás, dnem nocí abych mohla stříci… Však řekli, že jste samotář. Že na vsi nudíte se, víme. A my… z nás věru nejde zář, třebaže ze srdce vás ctíme. Proč jenom, proč jste přišel k nám? Já v žalu opuštěné vsi té bych neznala vás, jak vás znám, ba ani žal, jejž pochopíte. Mé zármutky, v tmách duše skryté, by smířil čas, pak (kdož to ví?) bych zadala se mužovi a byla mu i věrnou ženou i ctnostnou matkou usmířenou. Jiného? … Ne již. V světě ráda nikoho nemohu mít já. Tak si to Prozřetelnost žádá… Tak chtějí nebesa: jsem tvá. Můj celý život mi tě slíbil, tys musel, musel přijíti. Tys ten, jenž Bohem seslán mi byl až do hrobu mě chrániti... Byls vidinou mých nočních snění, už drahý mi, když nezřeny, tvůj zrak mě mučil plameny, tvůj hlas zněl v touhy rozeznění – a nebyl to jen sen – jak zvon! Jen vstoupil jsi, už jsem tě znala, a strnula jsem, tvář mi vzplála, hlas nitra řekl mi: Toť on! Och ano… Já tě slýchávala, tys tiše se mnou rozmlouval, když chudákům jsem pomáhala i když jsem v prosbách klekávala za zmatené své duše žal. Zda tys to, přízraku můj milý, se do světnice v oné chvíli průzračnou nocí nesnesl, nepostál tiše nad pelestí? A slova naděje a štěstí zdas v útěchu mi nehlesl? Kdo jsi? Můj anděl ochranitel? Či úskočný můj pokušitel? Viď, zbavíš mě mých zmatků těch! Snad je to klam, jenž svými stíny v mou nezkušenou duši leh! A mně je souzen osud jiný… Děj se co děj! Já osud svůj dnes do rukou tvých svěřuji ti. Modlím se k tobě. Při mně stůj, mé slzy v dlaně tvé se řítí… A uvaž: já zde sama jsem, a nikdo mi tu rady nedá. A musím zahynouti, běda, i se svým němým úžasem. I čekám tě přijď, vytoužený. Buď lásku najevo mi dej, či těžké sny mé zpřetrhej, ať stihne mě trest zasloužený! I končím! Hrůzno mi číst psaní… Já studem, strachy umírám… Však vím, že vaše čest mě chrání, a směle svěřuji se vám…" Hlava čtvrtá XI Když Tánin list však držel v ruce, Oněgin živě dojat byl. Nad slovy, vydechlými v muce, v roj myšlenek se pohroužil. Jak obraz Tánin zapomněti, vzhled unylý, tvář s bledou pletí; v nevinný, konejšivý sen ho ukolébal dopis ten. A snad že na tu chvíli snivou v něm po lásce se vzkřísil hlad. On ale nechtěl oklamat tu čistou duši důvěřivou. Teď v alej snad vás vésti smím, kde Taťána se sešla s ním. XII Dvě minuty tak stáli němi, až Eugen s vážným pohledem promluvil k Tane: „Psala jste mi, nezapírejte. Četl jsem ty důvěřivé vaše řádky, ten projev lásky, čistý, sladký; jsem vaší upřímnosti rád; cit, jejž jsem dávno nechal spát, jste ve mně rozezněla věru. Ne, nehodlám vám lichotit a stejně upřímný chci být jak vy. Důvěru za důvěru. Má zpověď spojena je s tím. A buďte dobrým soudcem mým. XIII Kdybych svůj život uzavříti v kruh domácnosti jednou snil, kdyby mi otcem, mužem býti příznivý osud nařídil, kdyby mnou na chvíli jen, drahá, plul obraz rodinného blaha, jen s vámi, věřte, chtěl bych žít, jen u vás hledal bych svůj klid. To pravdou bez fráze je vskutku: našel bych dávný ideál a vás jen, vás jen bych si vzal za družku dní svých, svého smutku, jak záruku, že hoden vás, bych šťasten snad… být mohl zas! XIV Mé štěstí? Listu podobá se, jejž ve vichřici trousí kmen. Jsem ztracen, bože, vaší kráse i lásce… jsem vás nehoden. Manželství se mnou zlem by bylo, žal oběma by připravilo. A třeba miloval bych vás, zvyk odcizil by mě a čas; plakala byste – a co zmůže v mém srdci ženských slzí proud, než v zběsilost je uvrhnout? I posuďte jen, jaké růže by asi Hymen po času nám nadlouho vplet do vlasů. XV Je hroznější věc v světě celém než dům, kde žena zklamaná se denně trápí nad manželem, v své samotě jak prodaná? Kde nudný muž, ač váží si jí, přec s hněvem k osudu ji míjí, vždy němý a vždy nasupen, vždy zlý a chladně žárliv jen? A po takovém muži vy jste toužila ve své čistotě, když planoucí své prostotě jste oddala se ve svém listě? Což osud neblahý by byl vám úděl tento přisoudil? XVI V mé duši povadlo snů kvítí. Je po jaru a naději. Rád jako sestru chci vás míti, a snad, snad ještě něžněji. Jste mladá. Mládí zapomíná. Po prchlé touze přijde jiná, sen nový s novou nadějí. Tak s každým jarem vracejí se na loňský strom jeho listy. Toť věčná pravda, věčná lež. Zas překvapí vás láska, než… na uzdě držte cit svůj Čistý, ne každý pochopí jak já a nezkušenost bývá zlá." XVII Tak mluvil. Vítr hučel v boru. V slz závěji a uštvaná, bez dechu téměř, bez odporu mu naslouchala Taťána. Podal jí ruku. Teskně, němě, či mechanicky, říc chce se mně, se opřela a hlavinku sklonila ještě trošinku do tmy, jež temnější se stává. A přišli spolu. Pokud vím, nikdo to ne vy týkal jim. Máť selská svoboda svá práva, jimž právě tak se těšívá jak pyšná Moskva hýřivá. XVIII Kdo z vás by nesouhlasil se mnou, že Eugen velmi šlechetně a družně jednal s Tanou jemnou, že projevil tu opětně vznešenost svého charakteru, ač dobrou nitku na něm věru klepaři sotva nechali. Cest potajmu mu trhali i přátelé, i nepřátelé – a oba ústy jedněma. Odpůrce každý v světě má, však přátel střež nás. Bože, cele! Co jenom já jich vždycky měl! Jak bych si na ně nevzpomněl! |