Michail Jurjevič Lermontov: Hrdina naší doby 23. května Kolem sedmé jsem se procházel na promenádě. Z dálky mě uviděl Grušnickij a přišel za mnou. V očích mu zářilo směšné nadšení. Silně mi potřásl rukou a řekl tragickým hlasem: „Děkuji ti, Pečorine... Chápeš to?" „Ne, ale rozhodně není zač děkovat," odpověděl jsem, neboť jsem skutečně neměl na svědomí žádnou dobročinnost. „Jak? A včera? Což jsi zapomněl? Mary mi všechno vyprávěla." „Ale, ale! Copak teď máte už všechno společné? I vděčnost?" „Poslyš," řekl Grušnickij velmi vážně, „chceš-li zůstat mým přítelem, neposmívej se, prosím tě, mé lásce. Vidíš, že ji miluji šíleně, a myslím... doufám, že i ona mne miluje... Mám k tobě prosbu, slib mi, že až budeš dnes večer u nich, všimneš si jejího chování. Vím, že máš v těch věcech zkušenost, znáš lépe ženy než já! Ženy! Ženy! Kdo je pochopí? Jejich úsměvy odporují jejich pohledům, jejich slova slibují i vábí a zvuk jejich hlasu odrazuje. Někdy ve vteřince postihnou a uhodnou naši nejtajnější myšlenku a hned zase nechápou nejjasnější narážky. Jako třeba komtesa. Včera její oči plály vášní, když na mně spočinuly, a dnes jsou mdlé a chladné..." „Možná, že je to následek minerálních vod," odpověděl jsem. „Ty ve všem vidíš horší stránku, materialisto," dodal pohrdavě. „Ostatně, obraťme stránku..." Tato prašpatná slovní hříčka ho rozveselila. V devět hodin jsme šli spolu ke kněžně. Když jsme míjeli Věřina okna, viděl jsem ji za nimi. Letmo jsme si vyměnili pohledy. Přišla do salonu kněžny Ligovské brzy po nás. Kněžna mě představila Věře jako své příbuzné. – Právě byl podáván čaj. Bylo tam mnoho hostí. Mluvilo se o všem možném. Snažil jsem se zalíbit kněžně, dělal vtipy a několikrát jsem ji srdečně rozesmál. Komtese bylo nejednou také do smíchu, ale přemáhala se, aby nevypadla ze své role. Myslí, že jí sluší smutná tvář, a možná, že se nemýlí. Grušnickij byl asi velmi rád, že ji moje veselost nenakazila. Po čaji jsme šli všichni do salonu. „Jsi spokojena s mou poslušností?" řekl jsem Věře, když jsem se jí octl nablízku. Vrhla na mne pohled plný lásky a vděčnosti. Zvykl jsem si už na takové pohledy, ale kdysi mi byly zdrojem blaženosti. Kněžna posadila dceru ke klavíru; všichni ji prosili, aby něco zazpívala; mlčel jsem, a využívaje zmatku, odešel jsem k oknu s Věrou, která mi chtěla říci něco pro nás oba důležitého. Ukázalo se, že jde o hloupost. Komtesu zatím rozzlobila moje lhostejnost, jak jsem uhodl podle jednoho hněvivého, ohnivého pohledu. Ó, já podivuhodně chápu tuto němou, ale výraznou, krátkou a silnou řeč! Začala zpívat. Nemá špatný hlas, ale špatně zpívá. Ostatně já jsem neposlouchal. Zato Grušnickij, který se naproti ní opřel o klavír, ji hltal očima a každou chvíli potichu opakoval: „Charmant! Délicieux!" „Poslyš," říkala mi Věra. „Nechci, aby ses seznamoval s mým mužem, ale musíš se určitě zalíbit kněžně; pro tebe je to lehké, ty dokážeš všecko, co chceš. Budeme se vídat zde." „Jen?" Zarděla se a pokračovala: „Víš, že jsem ti úplně oddána, že jsem ti nikdy nedovedla odporovat... a budu za to potrestána, ty mě přestaneš milovat! Chci zachránit aspoň svou pověst... ne pro sebe, to víš velmi dobře! Ó, prosím tě, nemuč mě jako dříve zbytečnými pochybnostmi a předstíraným chladem. Já možná brzo umřu, cítím, že chřadnu den ze dne, a přesto nemohu myslit na svou budoucnost, a myslím jen na tebe. Vy muži nechápete rozkoš z pohledu, ze stisku ruky, ale já, přísahám ti, já když slyším tvůj hlas, cítím tak hlubokou, divnou blaženost, že ji nejhoroucnější polibky nemohou nahradit." Komtesa Mary zatím dozpívala. Rozlehl se kolem ní halas pochval. Přistoupil jsem k ní poslední a řekl jí dost nedbale něco o jejím hlase. Ohrnula nad tím dolní ret a velmi posměšně se uklonila. „To mi tím více lichotí, že jste mě vůbec neposlouchal. Ale vy možná nemáte hudbu rád ?" „Naopak, zejména po obědě." „Grušnickij má pravdu, že máte prosaické sklony. I já vidím, že máte hudbu rád jen z labužnického hlediska." „Opět se mýlíte, vůbec nejsem labužník, mám prašpatný žaludek. Ale hudba po obědě uspává a spát po obědě je zdravé, a tedy mám hudbu rád se stanoviska lékařského. Večer naopak hudba moje nervy příliš dráždí, bud mě příliš rozesmutní, nebo příliš rozveselí. Obojí je únavné, když není positivní důvod ke smutku nebo k radosti, a kromě toho smutek ve společnosti je směšný a přílišná veselost neslušná..." Nevyslechla mne do konce. Odešla, sedla si vedle Grušnického a navázali nějaký sentimentální rozhovor. Myslím, že komtesa odpovídala na jeho moudré fráze dost roztržitě a nevhodně, ačkoliv se snažila vypadat, jako by ho poslouchala pozorně, protože se na ni někdy s údivem zadíval a snažil se uhodnout příčinu jejího vnitřního rozrušení, jež se někdy zračilo v jejím neklidném pohledu. Ale já jsem vás prohlédl, milá komteso, mějte se na pozoru! Chcete mi odplatit stejnou mincí, popíchnout mou samolibost, a to se vám nepodaří. A vypovíte-li mi válku, budu nelítostný. Během večera jsem se několikrát úmyslně snažil vmísit se do jejich rozmluvy, ale komtesa reagovala na mé poznámky dost suše a já jsem se nakonec s líčeným hněvem vzdálil. Komtesa vnitřně jásala, Grušnickij také. Jásejte si, milí přátelé, ale pospěšte si, nebudete jásat dlouho. Jak jinak! Mám tušení... Při seznámení se ženou jsem vždycky neomylně uhodl, bude-li mě milovat, nebo ne. Zbytek večera jsem strávil vedle Věry a dosyta si pohovořil o starých časech. Nevím opravdu, zač mě tak miluje. Tím spíše, když je to jediná žena, která mě pochopila úplně se všemi drobnými slabostmi a špatnými vášněmi. Či snad je zlo tak přitažlivé? Odešli jsme zároveň s Grušnickým. Vzal mě venku pod paží a po chvíli mlčení řekl: „Ty jsi hlupák!" chtěl jsem mu odpovědět, ale zdržel jsem se a jen jsem pokrčil rameny. 29. května Po všechny ty dny jsem ani jednou neupustil od svého systému. Rozhovor se mnou se komtese začíná líbit. Vyprávěl jsem jí některé z podivných příhod svého života a ona ve mně začíná vidět neobyčejného člověka. Vysmívám se všemu na světě, zvláště citům. To ji začíná děsit. Přede mnou se nesmí pouštět s Grušnickým do sentimentálních debat a už několikrát odpověděla na jeho výlevy ironickým úsměvem. Ale já se začnu po každé, jakmile k ní Grušnickij přistoupí, pokorně tvářit a nechávám je o samotě. Po prvé tomu byla ráda, nebo to předstírala, po druhé se na mne rozhněvala, po třetí se rozhněvala na Grušnického. „Chybí vám sebevědomí!" řekla mi včera. „Proč myslíte, že je mi veseleji s Grušnickým?" Řekl jsem, že pro štěstí přítele obětuji svoje potěšení. „Moje taky," dodala. Pohlédl jsem na ni upřeně a s vážnou tváří. Pak jsem s ní celý den nepromluvil ani slovo. Večer byla zamyšlená, dnes ráno u zřídla ještě zamyšlenější. Když jsem se k ní přiblížil, poslouchala roztržitě Grušnického, který patrně horoval pro přírodu. Jakmile mě zahlédla, dala se (velmi nevhod) do smíchu a předstírala, že si mě nevšimla. Odešel jsem a opodál jsem ji pokradmu pozoroval; obrátila se od svého společníka a dvakrát zívla. Docela jistě se jí Grušnickij znechutil. – Ještě dva dny s ní nebudu mluvit. Lermontov, M.J.: Hrdina naší doby, přel. Bergrová, Ilek, Praha 1966