|
Michail Jurjevič Lermontov: Na smrt Puškinovu
Zahynul básník! – otrok cti své, s olovem v hrudi, s klevetou, položil, po pomstě jen žízně, svou hrdou hlavu prokletou. Nesnesla duše básníkova pohanu drobných urážek; vstal proti tlachu, jejž svět snoval, a padl – sám jak celý věk. A padl... Ale nač teď lkáti? Ni chválit s vámi nebudu, omluvy s vámi shledávati – je dovršen hlas osudu! Ó vy, kdo jste tak dlouho štvali svobodný, vzácný jeho dar a pro svou radost burcovali napolo uhaslý už žár, nuž – veselte se, vidíte-li, že nemoh dál svou bolest nést: Jak pochodeň zhas tvůrce skvělý, květ živé slávy popel jest!... Vrah chladnokrevně vedl ránu... nebylo žádné naděje: ved pustý cit svůj podle plánu, v němž pistole se nechvěje. A jaký div to? Pudu hově, jak tlupy emigrantů dřív, lovících štěstí, moc a vliv, k nám přivandroval osudově, s posměchem drze přezíral té cizí země zvyk a mravy: jak moh by šetřit naší slávy, jak chápat v okamžik ten dravý, na koho vražednou zbraň vzal?... I leží v hrobě, došed k cíli, jak onen básník neznámý, však milý, jenž žárlivostí sklácen dřív, se hrdinou stal jeho veršů vzácné síly, jak on bezcitnou rukou sražen byv. Proč od něhy svých snů, přátelství upřímného do světa závisti on vstoupil, vražedného pro srdce svobodné a vášně plamenné? Proč podal ruku těm, kdo drze promlouvali, proč věřil slovům těm a lichotkám, jež lhali – on, jenž znal lidi od mladosti své?... Když vínek vzali mu, na čelo nasadili mu věnec z trnoví, jenž laurem proniká; a skryté trny zkrvavily to sladké čelo básníka. Poslední jeho dny mu otrávili v blátě lstných nápovědí svých. I zemřel s neukojitelnou žízní po odplatě, v níž hořel tajný hněv nadějí zklamaných... Umlkly zvuky vzácných písní, už nerozezní se jich dech, útulek pěvcův – v tmě a tísni, a pečeť krve mu tkví na ústech! A vy, nadutí – následníci otců, jež známá podlost proslavila jen, otrockou patou šlapající po zbytcích rodů, jimž byl osud otčímem! Vy sběř, jež lačně u trůnu se kupí – každý z vás génia, svobody, slávy kat! Před vámi ostří zákona se tupí a soud i pravda musí umlkat!... Však je i boží soud, vy, za nimiž zlo chvátá, je hrozný soudce; čeká již; je nedostupný zvuku zlata a zná tvé činy, vše, nač pomyslíš! Nadarmo přiběhnete k němu s klevetami – nic neodvrátí od vás jeho hněv, a vaše černá krev nesmyje s vámi básníka spravedlivou krev! Michail Jurjevič Lermontov: Ne, nejsem Byron. Z jiných stran jdu, vyvolenec nepoznaný, jak on jdu, poutník světem hnaný, jenomže ruskou duši mám. Já začal dříve, končím dříve, oč práce mé však méně je! Má duše je jak moře sivé, vrak na vraku – mé naděje. Kdo může, oceáne tmavý, urvati tajemství ti? Víš, kdo zjeví davu sen tvůj dravý? Já – nebo Bůh – a nikdo již!... |