|
Victor Hugo: Legenda věků
Sociální otázka Ó běda bezbranným! Jak hrozná ztroskotání! Úděsné dítě jsem kdys potkal znenadání, dívenku, tak pět let. Šla, stále měníc směr, nazdařbůh ulicí. Byla ve věku her, sladkostí, polibků – leč prázdno v srdci měla. Těžce a smutně šla, jak do jejího čela spár by se zatínal, jak Atlas uštvaný. A Boha, zdálo se, ptal se zrak nevinný: „Co udělala jsem?" Leč dívka Boha nezná. Nemyslí, trpí jen. Je v hadrech, bledá, něžná, k pochybným radostem svou krásou určena. Kráčela ulicí, tichá a lhostejná, však zrakem divokým zírala na vše kolem. Celou svou bytostí jen marnost křičela, bezmocnost, žízeň, hlad, hrůzu, strach, tíhu zla. Hle, bída odvěká jak dneška dotýká se! Vtom bylo slyšet smích, jenž patřil její matce. Ta žena děvkou je v šantánu z posledních a neví, jak se zdá, že kdosi v ulicích v zlém nečase tam bloudí, zuby drkotaje, že je to malá dívka a že ubohá je, že dítě nešťastné je jejím dítětem. Zel, děvče není víc než opuštěným psem, špinavou tulačkou, jež pro matku je asi totéž co housenka pro květ nestoudné krásy. Sama před řádkou let též jiná nebyla. Z někdejší Margity se stala Pamela, jež mužům nabízí přízeň pochybné ceny. Jen zpola oděny, ty ženy předurčeny jsou buď pro urážky, anebo pro bolest. Veselá matka má ve vlasech sprostý květ. Někdy se stávalo, ač jedna druhou nezná, že v nočních temnotách se setkaly a jedna minulost zřela svou a druhá budoucnost. Ach, mezi začátkem a koncem vidět most! Ta hrůza! Ta žena nemusí být ani matka její. Kdoví? Náhodní chodci, kteří kolem jdou a dohadují se, to sotva rozhodnou. Bída je jako stín a anděl bledolící nemusel za matku mít tuto poběhlici. Strašné, jak kráčí tu s úděsem ve zraku ta dívka ubohá, podobná přízraku, jak bytost zemřelá, jež přesto musí žíti. „O čempak přemýšlí? Zdalipak něco cítí?" je slyšet kolkolem. – Znají to dítě? Ne! Bere chléb od lidí, však slovo neřekne a utíká, sama nad sebou rozhořčena. Já, snílek, vidím pěst, z níž příští padlá žena neviditelný blesk k nebesům vrhnout chce, hledíc tam s pocitem, že zří strop věznice, kde bledá jitřenka mře dříve nežli vstane. Vše na tom dítěti, jež bídou usmýkané ve tmě se potácí, překotnou výčitkou křičí do světa stran svou bolest strašlivou. Nadarmo klene se tu město v lesku skvělém, s kostely, paláci před jejím bledým čelem. Všechna ta nádhera je zbytečná pro zrak, jenž, zrudlý trápením, nevidí tak jak tak Pantheon, Étoile nebo chrám Boží Matky. Jde jako bezduchá, její krok je už vratký, nevidí, neslyší všechno to víření, má lidskou podobu, leč patří říši tmy. Nic není temnější nad tento přízrak malý. Peklo tak nesmírné, žasne muž vědy znalý, v živoucím atomu! Já smím jen dívat se na trosku, podobnou divoké bludičce, bledé a zoufalé, která ač sotva žila, bez slz a bez nářků už hrůzu okusila a bahnem kráčí dál, trpký sen na líci – Nemesis maličká, Medúza budoucí. Victor Hugo: Kontemplace Jersey Jersey spí v příboji, v němž kypí dávná zlost, a ve své malosti má dvojí velikost: moře a kámen skal, do kterých vlny bijí. S Bretaní na sever a na jih s Normandií je pro nás Francií; v kvetoucích údolích slýcháme její pláč a někdy její smích. Vidím již potřetí, jak jablka tu zrají. Ó země vyhnanství, již vlny obléhají, žehnám ti nastokrát, milenko přílivu! Být zde má kolébka, přijal bych v údivu ten kout, kde duše smí se spojit s nekonečnem. Zde, sražen životem v zápasu nebezpečném, na zrudlém útesu přemítám spokojen, jen Bohu na očích, a vítr s příbojem mou duši vybělí tak jako prádlo v trávě. Skály jsou zasněné a hledí odmítavě; a jako zpod lisu vyvěrá z jejich děr zářivý kotouč pěn; a z hvozdů vpodvečer k nám vítr zanáší změť hlasů přetajemných; z dolmenu na vršku za dlouhých nocí temných vystoupí příšera; a skalní rozsocha se v bledém přísvitu promění v Molocha. Fouká tu od moře, a proto při pobřeží v rybářských osadách u paty skalních věží na střechách chatrčí zborcených do všech stran se došky svazují pomocí lodních lan, jež visí podél zdí, kameny zatěžkány; k dítěti u prsu se matka cudně sklání a písní matrózů mu přivolává sen; člun, jenž se navrátil, je na břeh vytažen; a luh se zelená. Práh chýší směje se jak modré nebe zrána. Majáky, zdravím vás, jsem s vámi navždycky; zdravím vás, zvonice, v nichž hnízdí jiřičky; chudobné oltáře řezbářů lodních přídí; růžové vavříny v zahrádkách prostých lidí; zášeří lesních cest s hrkotem loukotí; jezera u moře; a dary samoty! Obzor se rozvírá před bílou plachetnicí; a příboj v oblázky jak achát blýskající zaplétá chaluhy, to rouno mořských stád; a smavá Venuše rozhání dávný chlad zasněných útesů, když s drozdy na úsvitě přivádí za ruku jitro, to sličné dítě. Postrachu parníků, podmořské úskalí! Paláce Kybelé, jež vlny zajaly! Tekoucí mramory, věznící věže dómů! Mé vřesy! Zvonky krav! Dřímoto v stínu stromů! Můj ostrov modlí se tak jako řeholník. A zpěvem nesmírným zní prostor okolní, propast a oceán se opět snoubí spolu. Mrak v letu zaslzí; a útes na vrcholu, zatímco o svůj bok rozbíjí koráby, chrání pár krůpějí, jež ptáka přivábí. |