|
Karel Jaromír Erben: Kytice z pověstí národních
Polednice U lavice dítě stálo, z plna hrdla křičelo. „Bodejž jsi jen trochu málo, ty cikáně, mlčelo! Poledne v tom okamžení, táta přijde z roboty: a mně hasne u vaření pro tebe, ty zlobo, ty! Mlč! Hle husar a kočárek – hrej si! – tu máš kohouta!“ – Leč kohout, vůz i husárek bouch, bác! letí do kouta. A zas do hrozného křiku – „I bodejž tě sršeň sám – ! Že na tebe, nezvedníku, Polednici zavolám! Pojď si proň, ty Polednice, pojď, vem si ho zlostníka!“ – A hle, tu kdos u světnice dvéře zlehka odmyká. Malá, hnědá, tváři divé pod plachetkou osoba; o berličce, hnáty křivé, hlas – vichřice podoba. „„Dej sem dítě!““ – „Kriste pane! odpusť hříchy hříšnici!“ Div že smrt ji neovane, ejhle tuť – Polednici! Ke stolu se plíží tiše Polednice jako stín: matka hrůzou sotva dýše, dítě chopíc na svůj klín. A vinouc je, zpět pohlíží – běda, běda dítěti! Polednice blíž se plíží, blíž – a již je v zápětí. Již vztahuje po něm ruku – matka tisknouc ramena: „Pro Kristovu drahou muku!“ klesá smvslů zbavena. Tu slyš: jedna – druhá – třetí – poledne zvon udeří; klika cvakla, dvéře letí – táta vchází do dveří. Ve mdlobách tu matka leží, k ňadrám dítě přimknuté: matku vzkřísil ještě s těží, a však dítě – zalknuté. |