|
Percy Bysshe Shelley: Odpoutaný Prométheus
ASIA Kdo vládne? Zprvu byla Země, nebe, světlo a láska. Z trůnu Saturnova vznik čas, stín závistivý. Za Saturna si žili první zemští duchové v poklidném štěstí jako květy, listy, nežli je vysál vichr sluneční a líní červi. Ale upřel lidem vrozená práva, poznání a moc, umění krotit živly, pronikat myšlenkou šerý vesmír jako světlem, nad sebou vládu s majestátem lásky, po které žíznili. Pak Prométheus dal Jovišovi sílu moudrosti a se zákonem „Buď lid svoboden" mu svěřil vládu nad nebeskou plání. Všemocně vládnout znamená však neznat řád, lásku, věrnost ani přátele. Jupiter vládl. Na lidský rod padly hladomor, lopota a nemoci, rozbroje, rány, nevídaná smrt. S nečasy přišla roční počasí, střídavé mrazy s ohni zahnaly bezbranné davy do jeskyní v horách. Bůh seslal v pustá srdce kruté choutky, šílený neklid, plané představy o klamném dobru, a tím vznikly války, jež pustošily lidská doupata. Tu Prométheus vzbudil naděje v zavřených rajských květech dřímající, v nepenthu, moly, věčném amarantu, aby svým křídlem tenkým, duhovým zakryly smrt, a poslal lásku svázat strhané úponky rév rodících člověčí srdce s vínem života. A zkrotil oheň, který jako šelma strašně a krásně, bujně dováděl k lidskému hněvu. Po své vůli ztvárnil železo, zlato, sluhy i znak moci, i drahokamy, jedy, jemné krásy ukryté pod horami, vlnami. Dal lidem řeč, z ní vznikla myšlenka, která je mírou všeho vesmíru. Otřásla věda trůny země, nebe, leč nepadly. A z harmonie v mysli proudily zpěvy plné proroctví. Vnímavé duše povznášela hudba, až kráčely jak nesmrtelní bozi po jasných vlnách lahodného zvuku. Hnětoucí ruce napodobily a potom překonaly lidskou krásu, až se stal mramor vrcholem všech krás. Pohledem na něj matky pily lásku, kterou zří muži v jejich potomstvu. Odhalil Titán síly bylin, zřídel a nemoc po nich zdřímla, spala smrt. Učil znát lidi přesložité dráhy potulných hvězd, jak slunce stěhuje své doupě, jak se tajným kouzlem mění sinalá luna, když se nehrouží velikým okem do vod novoluní. Učil lid řídit jako vlastní údy po moři vozy hnané bouřemi. Kelt seznámil se s Indem. Vznikla města, bílými jejich sloupy proudily hřejivé větry, rozzářil se azur, odhalil modré moře, stinné hory. To vše dal Prométheus člověku k zmírnění jeho běd, a za to visí a hyne v mukách, k nimž byl odsouzen. Kdo seje to zlo nezhojitelné? Když člověk vidí, že jak bozi stvořil nádherná díla, co ho pohání jak trosku vůle, pozemského štvance, vyhnance, jenž je sám a opuštěn? Ne Jupiter. Když v hněvu otřás nebem a jeho sok ho v tvrdých okovech proklínal, sám se třás jak otrok. Řekni, kdo jemu vládne. Také on je otrok? DÉMOGORGÓN Je každý otrokem, kdo slouží zlu. Sama víš, jaký bůh je Jupiter. […] DÉMOGORGÓN Synovým kouzlem Zem se otevírá, nebeskou despocii propast svírá, aby svou kořist stáhla do temnot. Ze svého trůnu trpělivých sil v moudrosti srdce, z omámených chvil svých strašných muk a z bojů o život vítězná láska novým rozletem léčivá křídla zvedá nad světem. Šlechetnost, moudrost, trpělivost, ctnost jsou pečeť, která bez všech nejistot uzavře jámu rozkladných zlých sil. Jestli snad věčnost, matka skutků, dní, malátnou rukou hada uvolní a ten by ji svým stiskem zardousil, tu onou čarodějnou pečetí ničivé síly klesnou v zakletí. Snášet žal, i když zoufá naděje, odpouštět bezpráví, ač kruté je, vzdorovat moci, i když zdrtit chce. Milovat, trpět, nežli z rozvalin naděje stvoří nový velký čin, zůstat svůj, nekát se a nechvět se. Titáne, ke tvé slávě být jak ty, svobodný, dobrý, krásný, radostný, v tom je moc, život, štěstí, vítězství. |