Matthew Gregory Lewis: Mnich Mlčky začal přecházet sem a tam. Nakonec zůstal stát a jeho pozornost přitáhla postel. Záclona výklenku byla jen napůl zatažena. Bezděčně si povzdychl. „Ta postel," řekl si pro sebe, „ta postel byla Elvířina! Strávila v ní mnoho klidných nocí, protože byla dobrá a nevinná. Jak pevně musela spávat – a přesto teď spí ještě pevněji! Ale spí opravdu? Kéž by to Bůh dal! Co kdyby v tuhle truchlivou a tichou hodinu vstala z hrobu? Co kdyby se vyprostila z hrobových pout a zjevila se mi před ohromenýma očima? Ne, ten poled bych nesnesl! Zase ji vidět znetvořenou smrtelnými mukami, její naběhlé žíly, její zsinalý obličej, její oči, bolestí vytřeštěné z důlků! Slyšet ji, jak mi slibuje věčný trest – hrozí mi pomstou nebes – vyčítá mi zločiny, které jsem spáchal – i ty, které se chystám spáchat. Veliký Bože! Co je to?" Při těch slovech pohlédl na postel a uviděl, jak se záclona trochu pohnula sem a tam. Vzpomněl si na zjevení a skoro by řekl, že vidí Elvířinu přízračnou postavu spočívat na lůžku. Chvilka uvažování ho však uklidnila. „Byl to jenom vítr," řekl si a vzpamatoval se. Znovu se dal do přecházení po pokoji, ale mimovolnými pohledy, k nimž ho nutila bázeň a neklid, se ustavičně obracel k alkovně. Nerozhodně k ní přistoupil. Zarazil se, než vystoupil po několika schůdkách, které do ní vedly. Třikrát vztáhl ruku, aby záclonu rozhrnul, a třikrát ji stáhl zpět. „Nesmyslný strach!" zvolal nakonec, zahanben svou vlastní slabostí. Rychle vystoupil po schůdkách, když vtom náhle z alkovny vyrazila nějaká postava v bílém, proklouzla kolem něho a vrhla se směrem ke komoře. Šílenství a zoufalství teď propůjčilo mnichovi odvahu, které se mu až dosud nedostávalo. Seběhl skokem se schůdků, vrhl se za zjevením a pokusil se je chytit. „Duchu nebo ďáble, držím tě!" vykřikl a chopil se přízraku za paži. „Kristeježíši!" zaječel pronikavý hlas; „svatý otče, vy mě mačkáte! Přísahám, že nemám za lubem nic zlého!" Tohle oslovení, stejně jako paže, kterou svíral, opata ujistily, že domnělý duch je z masa a krve. Přitáhl si vetřelce ke stolu, pozdvihl svíci a objevil tvář – slečny Flory! Rozvzteklen, že mu taková maličkost nahnala tak směšný strach, se jí přísně zeptal, co v tomhle pokoji pohledává. Flora, zahanbena tím, že byla objevena, a zastrašena Ambrosiovým přísným pohledem, padla na kolena a slíbila, že se ke všemu přizná. „Zapřísahám se vám, ctihodný otče," řekla, „strašně mě mrzí, že jsem vás vyrušila, ani zdaleka jsem to nechtěla. Doufala jsem, že odtud vyklouznu stejně tiše, jako jsem sem vklouzla, a kdybyste byl neobjevil, že vás pozoruju, mělo by to stejný výsledek, jako kdybych vás nepozorovala vůbec. Já vím, že jsem udělala velikou chybu, když jsem vás špehovala – to nemůžu popřít. Ale Bože můj, vaše důstojnosti, jak má chudák slabá ženská odolat zvědavosti? Já byla tak zvědavá, co tu budete dělat, že jsem se nepřemohla a chtěla jsem se aspoň okem mrknout, aby o tom nikdo nevěděl. Nechala jsem tedy u lůžka své paní sedět starou slečnu Jacinthu a odvážila jsem se do komory. Nechtěla jsem vás rušit, a tak jsem se nejdřív spokojila s tím, že jsem se dívala klíčovou dírkou. Jenomže jsem tam nic neviděla, a tak jsem otevřela petlici, a když jste byl zády k alkovně, potichu jsem tam vklouzla. Ležela jsem tam tiše za záclonou, dokud na mě vaše ctihodnost nepřišla a nechytila mě dřív, než jsem stačila doběhnout ke dveřím do komory. To je celá pravda, namouduši, svatý otče, a prosím vás tisíckrát o prominutí za tu troufalost." Během té řeči měl opat dost času vzpamatovat se. Spokojil se s tím, že kajícné špehounce uštědřil kázání o nebezpečí zvědavosti a o nízkosti počínání, při jakém byla právě přistižena. Flora prohlásila, že plně uznává svou vinu, slíbila, že se to už nikdy nebude opakovat, a vracela se velice zkroušeně a pokorně do Antoniina pokoje, když se náhle rozletěly dveře do komory a vběhla Jacintha, bledá a všecka bez dechu. „Ach otče, otče!" křičela hlasem skoro uškrceným hrůzou. „Co si počnu? Co si jen počnu? Tohle je pěkná šlamastyka! Samá smůla – nic než umrlci a umírající! Já se z toho zblázním! Já se zblázním!" „Mluvte honem!" vykřikla Flora s mnichem jedněmi ústy. „Co se děje? Co je?" „Čeká mě v domě další nebožka! Někdo mě určitě začaroval, mě a všechny kolem! Chudinka doňa Antonia! Leží tam zrovna v takových křečích, jaké zabily její matku! To strašidlo jí předpovědělo pravdu – určitě pravdu!" Flora se rozběhla či spíše rozletěla do ložnice své paní. Ambrosio jí byl v patách, se srdcem rozechvělým nadějí i obavami. Našli Antonii ve stavu, který jim popsala Jacintha, zmítanou svíravými křečemi, z nichž se jí marně snažili ulevit. Mnich poslal Jacinthu co nejrychleji do opatství, aby bez prodlení přivedla otce Pablose. „Doběhnu pro něj," odpověděla Jacintha, „a pošlu ho sem, ale sama ho sem nepovedu za nic na světě. Dům je určitě začarovaný, a ať zaživa uhořím, jestli sem ještě někdy vkročím." S tím rozhodnutím se vydala do kláštera a vyřídila otci Pablosovi opatův příkaz. Sama se pak odebrala do domu starého Šimona Gonzaleze, jehož se rozhodla neopustit, dokud ho nepřinutí oženit se s ní, aby u něho mohla bydlet. Sotva se otec Pablos na Antonu podíval, ihned prohlásil, že její stav je nevyléčitelný. Křeče trvaly ještě hodinu. Antoniina muka přitom byla daleko menší než muka, jimiž její steny drásaly srdce opatovo. Každý její záchvat jako by mu vrážel dýku do prsou, a natisíckrát se proklel, že se podjal tak barbarského plánu. Když hodina uplynula, křeče postupně slábly a Antonia se poněkud uklidnila. Cítila, že se blíží konec a nic že ji nezachrání. „Ctihodný Ambrosio," ozvala se chabým hlasem, když si přitiskla jeho ruku ke rtům, „teď vám konečně mohu říci, jak jsem vám v srdci vděčná za vaši pozornost a laskavost. Ležím na smrtelném loži – ještě hodinu, a už tu nebudu. Smím se tedy bez zábran přiznat, že jsem se jen s bolestí vzdávala vaší společnosti, ale přála si to maminka – a já se neodvážila neposlouchat. Umírám bez protestů; jenom málo lidí bude želet mého odchodu – a jenom kvůli málo lidem ho želím i já. A kvůli nikomu ho neželím víc než kvůli vám. Ale však se znovu shledáme, Ambrosio – shledáme se jednou v nebi; tam znovu navážeme přátelství a maminka z toho bude mít radost." Odmlčela se. Opat se při její zmínce o Elvíře zachvěl. Antonia si jeho vzrušení vyložila jeho soucitem a smutkem kvůli ní. „Rmoutíte se kvůli mně, otče," pokračovala, „ale netruchlete pro mne! Nemám žádné hříchy, ze kterých bych se kála, alespoň žádné, o kterých bych věděla, a vrátím beze strachu duši tomu, od koho jsem ji dostala. Mám jenom několik žádostí, ale nechtě mě doufat, že mi je splníte. Dejte za mír mé duše sloužit mši, a druhou za milovanou maminku – i když nepochybuji, že v hrobě odpočívá klidně; jsem teď přesvědčena, že jsem ji viděla jenom v poblouznění, a mylná předpověď toho přeludu dostatečně dokazuje můj omyl. Ale každý má nějakou slabost; mohla ji mít i maminka, třebaže nevím jakou. Ráda bych proto, aby se odsloužila mše za její klid, a výlohy se mohou strhnout z toho nepatrného jmění, které vlastním. Jestli z něho něco zůstane, odkazuji to své tetě Leonelle. Až budu mrtvá, vyřiďte markýzovi de las Cisternas, že nešťastná rodina jeho bratra ho už nebude obtěžovat. Ale zklamání mě žene k nespravedlnosti; slyšela jsem, že je nemocný, a kdyby to bylo v jeho moci, byl by mi možná rád poskytl ochranu. Vyřiďte mu tedy, otče, jenom, že jsem umřela, a jestli má pocit, že se na mně nějak provinil, že jsem mu ze srdce odpustila. Pak už nežádám o nic víc než o vaše modlitby. Slibte mi, že na moje přání nezapomenete, a vydechnu duši bez bolesti a beze smutku." Ambrosio se zavázal, že její žádost vyplní, a dal jí rozhřešení. Každý okamžik ohlašoval naplnění Antoniina osudu: zastřel se jí zrak, srdce zpomalilo, prsty jí ztuhly a vychladly a ve dvě hodiny vydechla bez jediného zasténání naposledy. Sotva dodýchala, otec Pablos odešel, upřímně zarmoucen tím smutným výjevem. Flora dala nejhlasitěji průchod svému žalu. Zcela jiné myšlenky zaměstnávaly Ambrosia; hledal Antonii puls, jehož tepání, jak ho ujistila Matylda, dosvědčí, že smrt je pouze dočasná. Nahmatal jej – stiskl jej – tep se mu zachvěl pod prsty a mnichovo srdce zajásalo radostí. Pečlivě však utajil uspokojení nad zdarem svého plánu. Zatvářil se trudomyslně, obrátil se na Floru a domluvil jí, aby nepropadala marnému hoři. Její slzy byly příliš upřímné, aby jí dovolily naslouchat jeho radám, takže plakala ustavičně dál. Mnich pak odešel, když byl předtím slíbil, že sám zařídí pohřeb, který by se měl – z ohledu na Jacinthu, jak předstíral – konat co nejdřív. Flora, zdrcená žalem nad ztrátou milované velitelky, sotva vnímala jeho slova. Ambrosio si s pohřbem pospíšil. Dostal od převorkyně dovolení uložit mrtvou do krypty sv. Kláry a v pátek ráno, když byly vykonány všechny náležité a nutné obřady, bylo Antoniino tělo odevzdáno hrobu. Lewis, Matthew Gregory: Mnich, přel. F.Vrba, Odeon, Praha 1971