|
Longfellow: Píseň o Hiawathovi
HLAD XX Ó ta dlouhá, strašná zima! Ó ta mrazná, krutá zima! Pořád víc a víc a více ledu v řece, na jezeře, pořád výš a výš a výše stlal se sníh a všechno halil, stlal se sníh a sloji lehal po všem lese, kolem vísky. Ze zapadlého si domu stěží lovec dráhu razil: v rukavicích, na sněžnicích marně probíjel se lesem, hledal ptáka, zvěř, a nikde stopa králičí neb srnčí, v sněhu neuzřel ni otisk, v hrozném rozjiskřeném lese pad a slabostí už nevstal, zimou zhynul tam a hlady. Ó ten hlad a hrůza zimnic! Ó jak hladomor v nich řádil! Ó jak zimnice je rvala! Ó to naříkání dětí! Ó to navštívení matkám! Hlady země ochořela; hlad měl vzduch, jenž zemi jímá, hlad i nebe, jež ji kryje, samý hlad, i v nebi hvězdy vlčím pohledem žhnou na ně! Do Hiawathova domu zas dva hosté přišli – jiní, leč jak ti tam němí, temní, nečekali na pozvání, u dveří se nezeptali, zasedli si bez pozdravu ve wigwamu Smavé Vody; okem vpadlým v propast důlků v tvář se vbodly Smavé Vodě. Pravil první z nich: „Zde viz mě! Hladomor jsem, Bukadawin!" Po něm druhý děl: „Zde viz mě! Zimnice jsem, Ahkosewin!" Spanilá tu Minnehaha zachvěla se, patříc na ně, zachvěla se při těch slovech, mlčky na lože si lehla, skryla tvář a v lože klesla, klesla, ale nezahlesla; třásla se tam mrazem, žárem, jak se na ni podívali, jak jí hrůzu zvěstovali. Dál a dál se v prázdno lesa šíle řítil Hiawatha; v jeho srdci smrtná úzkost, v tváři zkamenělá tvrdost; nad obočím vláha strachu tryskla, zmrzla, nedopadla. V kůže oděn, se zbraněmi, s velkým lukem jasanovým, v rukavicích Minjekahwun v širé dálné prázdno lesa na sněžnicích hnal a hnal se. „Giči Manitu, ty Velký!" vzkřikl, tváří v nebe hledě v palčivé té hořké chvíli, „dej svým dětem najíst, Otče! Dej nám najíst, nebo zhynem! Jídlo pro mou Minnehahu, pro mou mroucí Minnehahu!" Dálným rozléhavým lesem, lesem prázdným, lesem pustým zoufalý se výkřik ozval, jedinou však odpovědí pouhá ozvěna mu byla, ozvěna jen lesních dálek: „Minnehahu! Minnehahu!" Po den celý Hiawatha bloudil zamračeným lesem, jehož houštinami kdysi, v radostné kdys letní době, v létě nezapomenutém ved si mladou ženu domů, ved ji z dakotského kraje; kdy v tom houští ptáci pěli, potůčky se třpytně smály a kdy vzduch byl samá vůně, spanilá kdy Minnehaha řekla hlasem, jenž se nechvěl: „Půjdu za tebou, můj muži!" Ve wigwamu s Nokomis teď, s hosty strážci posupnými, s hladomorem, se zimnicí spočinula Pochválená, na smrt lehla Minnehaha. „Slyš jen!" děla, „slyším šumot, slyším hukot, slyším šumot, slyším slapy Minnehahy, volají mě z dálných dálek!" „Dítě," Nokomis jí děla, „to je v jedlích noční vítr!" „Viz jen," děla, „otce vidím, na zápraží stojí, sám je, z wigwamu mi kývá, zve mě do dakotské země zpátky!" „Dítě," Nokomis jí děla, „to jen kouř tak vlá a kývá!" „Ach – teď oči Paugukovy tmou se na mne zahleděly, led už cítím jeho prstů, po tmě do mne vrývají se! Hiawatho! Hiawatho!" Zoufalý tu Hiawatha, sám a v dálce prostřed lesa, tolik mílí v samých horách, uslyšel ten výkřik děsu, slyšel hlas své Minnehahy, jak ho volá tmou a nocí: „Hiawatho! Hiawatho!" Bezcestím těch sněžných plání, pod větvemi s tíhou sněhu domů hnal se Hiawatha s prázdnou rukou, s těžkým srdcem, slyšel Nokomis, jak pláče: „Wahonowin! Wahonowin! Kéž bych mřela místo tebe, mrtva byla, jako ty jsi! Wahonowin! Wahonowin!" Už se do wigwamu vřítil, viděl Nokomis, jak zvolna tělem houpá, naříká si, zřel svou drahou Minnehahu studenou a mrtvou ležet, a tu srdce pukající vykřiklo v něm křikem hoře, až se zachvěl les a zalkal, až i na nebi se hvězdy pozachvěly jeho hořem. Sed' pak něm a beze slova k loži ženy Minnehahy, k nohám used' Smavé Vody, k nohám ochotným, jež nikdy v ústrety už nepospíší, za ním se už neponesou. Tvář pak do obou skryl dlaní, sedm dní a nocí seděl něm a nehnut, bez vědomí, zda je den, zda noc se sklání. Spálili pak Minnehahu; v sněhu hrob jí vykopali, v hlubokém a temném lese, pod jedlemi žalobnými; nejbohatší roucha dali, hranostajem přioděli, navrch rovu nasypali sníh jak slohu hranostaje; pohřbili tak Minnehahu. V noci rozdělali oheň, čtyřikrát vzplál hrobní oheň pro duši, když ubírá se k Ostrovům všech nebožtíků. Z wigwamu jej Hiawatha viděl hořet prostřed lesa, jak tam svítí v temné jedle; z lože vstal, kde v bdění ležel, z lože Minnehahy ženy, ve dveřích tam stál a hlídal, aby oheň nezhasínal, aby nenechal ji potmě. „Sbohem!" pravil, „Minnehaho! Sbohem, ty má Smavá Vodo! S tebou spáleno mé srdce, s tebou pryč můj duch i duše! Nevracej se v lopocení, nevracej se v utrpení tam, kde hlad a v žilách žáry znaví srdce, zničí tělo. Brzo dovršen můj úkol, brzo po tvých stopách půjdu na Ostrovy Vyvolených, do té říše Ponemahu v zemi Onoho tam světa!" |