|
Lope de Vega: Zahradníkův pes
První jednání, 10.výstup Diana, Marcela, Dorotea, Anarda Diana: Někdo z domu se s ní stýká? Anarda: Ano. Diana: Který lump a lhář? Anarda: Teodor. Diana: Můj sekretář? Anarda: Nevím, aspoň se to říká. Diana: Anardo, teď můžeš jít. Anarda: Pochopte je, milostpaní. Diana: Když už vím, že chodí za ní, přece jen mám větší klid. Marcelo, pojď sem! Marcela: Můj bože! Prosím, už jsem tady. Diana: Sláva. Svěřila jsem ti své věci, čest i pověst, je to pravda? Marcela: Paní, co vám žalovaly? Věřte, že jsem vždycky dbala věrně o své povinnosti. Diana: Věrně? Marcela: Co jsem udělala? Diana: Přivedla sis do mých komnat amanta – to není hanba? Marcela: To ten Teodor tak blázní, on mi pořád našeptává celé kopy hezkých řečí, až mě z toho bolí hlava. Diana: Celé kopy? Ale, ale, to je úroda, má drahá! Marcela: Jak mě potká, jak mě vidí, hned už něco na mne skládá. Diana: Skládá? To snad ne. Co třeba? Marcela: Paní, já už nevím sama, jak to říká, ale pěkně, já už nevím. Diana: Mluv, co skládá! Marcela: Říká třeba: „Do tvých očí duše má jak hvězda padá", nebo zase: „Tys mé žití, bděl jsem do bílého rána, neb mé snění prozářila tvoje oslnivá krása." Nebo chce zas jeden vlásek, prosí, abych mu ho dala, že jím sváže bouři touhy, kterou jsem v něm rozpoutala. Ale, paní, proč se ptáte na hlouposti? Diana: Máš ho ráda? Marcela: Paní, jak znám Teodora, vím, že o mne neukládá, ale smýšlí k tomu cíli, aby z toho byla svatba. Diana: Svatba skutečně je cílem, k němuž míří čestná láska, mám vám přiblížit ten cíl? Marcela: Paní, co víc bych si přála! Když vím, že se nehněváte, že jste milá, hodná, zlatá, přiznám se vám rovnou, že mám Teodora strašně ráda – protože je dobrý chlapec, poctivec a vtipná hlava. Takového chlapce nemá v celé Neapoli žádná. Diana: Znám ho dobře z jeho práce, vím, je schopný, to je pravda. Marcela: Ale to je přece jiné, vidět ho, jak pracně skládá listy podle etikety, nebo slyšet zleva zprava líbezná a sladká slova, jak je šeptá jeho láska. Diana: Marcelo, jsem na tvé straně, a jak bude doba zralá, vezmete se, ale víš – nechtěj, abych zanedbala povinnosti k svému jménu, které také má svá práva. Nemůžete zůstat v domě oba, to snad chápeš sama. Když už se to vyzradilo, tak se musí vaše láska před očima cizích lidí ukrýt, aby byla stálá. Pomohu vám, Marcelko, mám vás oba velmi ráda. Teodor je hodný chlapec, já na něho vždycky dbala, nu a k tobě, moje milá, mám svůj vztah, a řeknu zkrátka – nad tebou chci držet ruku jako sestra, jako matka. Marcela: Děkuji vám, ruce líbám. Diana: Jdi, teď chci být chvíli sama. Anarda: Tak co bylo – hromy, blesky? Marcela: To se ví, že hromovala, na časy, a už je hezky. Anarda: Na co všechno se tě ptala? Už ví všechno? Marcela: Ano, ví, ví, že jsem ji nezklamala. (Děvčata se třikrát pokloní a odejdou) 11. výstup Diana sama Diana: Bolest a žárlivost mi srdce stiská, když vím, že Teodor má jinou ženu; znám jeho spanilost a vtip a cenu a musím závidět té, jež ho získá. Láska je všech a všem je stejně blízká, já ale tak lpím na své cti a jménu, tak ctím svůj rod, že jen si připomenu nerovnou lásku, připadám si nízká. Závisti, ach, a ty mě utrápíš, ty, která kladeš lidem na ramena štěstí těch druhých jako těžký kříž! Snad chápeš, po čem toužím jako žena: buď aby on byl rodem trochu výš, nebo já byla méně urozená. |