|
Hans Sachs: Kocourkovští sedláci
Je známá ves (nač více slov) a jmenuje se Kocourkov. Tam žilo mnoho sedláků, mdlých, líných, tupých hlupáků a hrubozrnných na pohled – však už je tomu řada let. Kdys jeden z nich šel lesem sám a napjatý luk našel tam, jejž myslivec tu nechal as. Ten sedlák spatřil luk a zas, neb nepochopil, nač ta věc a myslil, že to kříž je přec, a cenný – ten si proto schová. I zdvihl ho muž z Kocourkova, tisk k sobě, líbal kolikrát. Však když si ho chtěl na hrud dát, vtom spustil ten luk nečekaně a nos mu uťal při té ráně. Hned odhodil tu starou kuši: ,,Už nezvednu tě, na mou duši, lež třeba dlouhá léta tu!“ A jindy houf těch pantátů se zase rozběh v stinný chlum – šli pro žaludy prasatům. I vylezli si na dubiska a sráželi vše z dálky, z blízka, jak dosáhli kam tyčemi. Vtom náhle mezi větvemi však jedna praskla znenadání a sedlák spad, jenž stál tam na ní. Však slítlo dolů do trávy jen pouhé tělo bez hlavy – ta ve větvích se zachytila, jak od krku se ulomila. Když ostatní se domů brali, jej pod stromem tam uhlídali, však bez hlavy ho našli již. Hned poznali, když přišli blíž, že Hňup to je – i rozjímají: ,,A kde má hlavu, kdepak má ji? A kdoví, zda ji ještě měl, když s námi ráno ze vsi šel?“ „Já šel jsem s ním,“ děl Matěj Bloud, „však nemohu si vzpomenout, zda na krku měl ještě hlavu. Však jeho paní dá nám zprávu, té zeptejme se, ta to ví!“ Když ptali se jí, bláhoví, ta hloupá takto odvětila: ,,Já v sobotu mu hlavu myla, to ještě měl ji ten den celý. Zda měl ji pak i přes neděli, to nevím už, ač přes tu chvíli jsme spolu ještě hovořili.“ Tak hloupí byli muži, ženy. I oděv měli podařený! Pár loket sukna každý vzal si, v něm díru vprostřed udělal si a provlek hlavu. Když byl v něm, ten háv pak utáh řemenem. Když jeden obzvlášť zpozdilý kdys do města vez obilí, zhled krejčího šít spoustu šatů. Div velký byl to pro pantátu, jenž bedlivě si všímal všeho. Pak jednou raka velikého chyt v potoce ten moudrý pán a prohlížel ho se všech stran. Hned podle ,,nůžek“ zdálo se mu, že patří k cechu krejčovskému. Ten každý hrot, toť jehlička a pod ocasem vajíčka jsou na klubíčku nitě k tomu. Pln radosti se vracel domů a sousedům děl ve vší slávě, že krejčího jim chytil právě, jenž všem by mohl šaty šít. Snes k rychtáři ten hloupý lid stoh různých látek ve chvíli a navrch raka vložili. Rak po sukně lez tam i zpět a přitom často pod stůl slet. Děl Bloud: “Ten krejčí snad se stydí, když dívá se naň tolik lidí, a proto asi nešije, ač krejčoviny znalý je. Hle, brousí nůžky, tu to máme! Dnes v noci mu sem světlo dáme, pak odejdem a necháme ho, ať šije si tu podle svého.“ I poslechli té rady hned a začali se rozcházet. Pak světlo se tam rozbliká. Rak v noci zvrh je, nešika! Stoh látek podleh plamenům a od nich shořel celý dům. Rak do díry vlez nakonec, ti hlupci ho však našli přec a za veliký zločin ten byl radou obce odsouzen, pak do studně jej hodili. Že veliký strach prožili, tu studni hlínou zaházeli, by neuplách jim, lotr smělý. I vynesli soud osudný: ,,Rak nesmí již ven ze studny! Kdo ženit se chce posléze, vůz hlíny ať naň naveze!“ Již vyrost na něm kopec celý, jak velice naň zanevřeli. I dnes je ztlučen jako pes, kdo prochází snad onu ves a ,,Kupte raky!“ huláká. Tak hněvají se na raka. A proto dodnes od všech lidí ti v Kocourkově posměch klidí, a je-li kde i v době naší, kdo příliš nejed chytrou kaši, kdo hloupě se jak ťulpas chová, nu, ten je jistě z Kocourkova – a těch je všude jako dýmu, jak říká Hans Sachs ve svém šprýmu. |