Jan Kalvín: Zřízení křesťanské víry Vnitřní svědectví Ducha svatého Je třeba povážit, že věrohodnost učení není zajištěna, dokud nenabudeme přesvědčení, že jeho původcem je Bůh. Nejvyšší průkaznost Písma se napořád odvozuje z osoby mluvícího Boha. Proroci a apoštolově se neholedbají svým důvtipem, neucházejí se lacino o důvěru, ani nepředkládají důkazy, nýbrž vyslovují svaté boží jméno, aby jím byl celý svět podmaněn k poslušnosti. Nyní si musíme všimnout, že ne z nějakého pravděpodobného názoru, nýbrž zřejmou pravdou vysvítá, že se jméno boží nenabízí ani všetečně, ani lstí. Jde-li nám o dobré svědomí, aby nebylo ustavičně zmítáno vratkým pochybováním a nekolísalo anebo nerozptýlilo se na sebemenších rozpacích, musíme pro toto přesvědčení hledat základ výše, než v lidských důkazech, soudech nebo domněnkách, totiž ve vnitřním svědectví Ducha. Je sice pravda, když už se máme obírat důkazy, že by se mohly uvést mnohé, které by snadno přesvědčovaly, je-li jaký Bůh na nebi, že od něho vzešel i zákon i proroci i evangelium. I když se proti tomu stavějí lidé učení a obdaření velikou soudností a uplatňují všechny síly ducha v této sporné otázce, přece nejsou-li zatvrzelí v krajní nestoudnosti, lze z nich dostat vyznání, že v Písmu jsou zřejmá znamení mluvícího Boha, z nichž vysvítá, že jeho učení je nebeské. O něco dále ostatně ukážeme, že všechny knihy Písma svatého daleko vynikají nad všechny jiné spisy. Ba, pohledíme-li sem čistýma očima a uchopíme-li věc neporušenými smysly, hned se nám ukáže boží velebnost, která si podmaní smělost odporu a přiměje nás k poslušnosti. Přesto si zpozdile počínají ti, kdo usilují doložit spolehlivou věrohodnost Písma dialekticky. Ačkoli právě neoplývám svrchovanou zručností a výmluvností, přece, kdybych se musel utkat s nejprotřelejšími pohrdači Boha, kteří touží prokázat svůj důmysl a vtip zpochybněním Písma, snadno bych, troufám, porazil jejich řinčivé hlasy. Ale i kdyby někdo zastával svaté boží slovo před lidskou zlolajností, přece hned tak nevštípí v srdce onu jistotu, po jaké touží zbožnost. Vždyť světským lidem náboženství je jenom názor; proto, aby něčemu neuvěřili hloupě a příliš lehce, přejí si a žádají, aby se jim dokázalo rozumem, že Mojžíš a proroci mluvili z božího pověření. Já však odpovídám, že svědectví Ducha je nad každý důkaz. Neboť jako je Bůh sám svým vhodným svědkem ve svém slovu, tak také nedojde jeho slovo v lidských srdcích víry dříve, dokud je nezpečetí vnitřní svědectví Ducha. Týž Duch, který promluvil ústy proroků, musí tedy proniknout do našich srdcí, aby nás přesvědčil, že věrně vypověděli, co jim bylo Bohem přikázáno. A toto spojení velmi vhodně zaznamenal Izaiáš slovy: „Můj duch, který je v tobě, a má slova, která jsem vložil v ústa tvá, na věky nezklamou" (Izaiáš 59,21). Někteří dobří lidé těžce nesou, že nemají po ruce jasný důkaz, když bezbožní beztrestně reptají proti božímu slovu. Jako by právě proto se nenazýval Duch i pečetí i závdavkem k utvrzení víry věřících, protože dokud neosvítí jejich mysli, nepřestávají kolísat mezi mnohými pochybnostmi. Mějme tedy za pevné zjištění, že ti, které Duch svatý vnitřně poučil, pevně se spoléhají na Písmo. To pak je samo v sobě věrohodné a není zapotřebí je podrobovat rozumovým důkazům. Jistoty, které si mezi námi zasluhuje, dochází Písmo svědectvím Ducha. Slovem obnovená, Čtení o reformaci, Kalich, Praha 1977