Erasmus Rotterdamský: Chvála bláznivosti Což nepozorujete, že ze všech druhů ostatních živočichů mají nejšťastnější život ti, kteří nejsou podrobeni žádnému výcviku a jsou vedeni a vychováváni pouze přírodou? Znáte něco šťastnějšího a podivuhodnějšího, než jsou včely? Nemají ani všechny tělesné smysly – a přece co podobného může vynalézt architektura ve stavbě budov? Který filozof kdy uspořádal podobný stát? Naproti tomu kůň, poněvadž žije pod přímým vlivem lidského rozumu a odstěhoval se takřka pod jednu střechu s člověkem, stal se tím zároveň spoluúčastníkem lidských útrap, často se může uštvat až k smrti, nechce-li se dát porazit při závodech; a ve válce, když se žene za vítězstvím, bývá leckdy poraněn a zahryzne se pak do hlíny spolu se svým jezdcem; a to ani nechci mluvit o tvrdých udidlech, špičatých ostruhách, vězeňské stáji a ranách bičem i klackem, o postroji, jezdci, zkrátka o celé té tragédii otroctví, do něhož sám vstoupil, aby mohl – po vzoru statečných mužů – co nejdůkladněji ztrestati nepřítele. Oč více lze závidět mouchám a ptákům, kteří si žijí zcela po svém způsobu, poslušní jen hlasu přírody, pokud je ovšem neohrožuje lidská lstivost. Když se však ptáci uvěznění v klecích naučí napodobovat lidský hlas, je až ku podivu, jak chátrají a jak ztrácejí na své přirozené kráse. A tak je v každém ohledu radostnější to, co stvořila příroda, než co postihl člověk umělým zásahem. Proto nikdy nemohu dostatečně vynachválit onoho kohouta Pythagoru: ačkoli v důsledku stěhování své duše byl vším možným, filozofem, mužem, ženou, králem, soukromníkem, rybou, koněm, žábou, ba, jak se mi zdá, i mořskou houbou, přece žádného tvora nepokládal za bědnějšího než člověka, poněvadž podle jeho slov všichni ostatní tvorové se spokojí s přírodou, jen člověk se snaží vykročit z hranic svého určení. Mezi lidmi opět po mnoha stránkách dává přednost prosťáčkům před učenými a mocnými. Také ten Gryllos z Odysseie měl mnohem lepší rozum než „velezkusilý Odysseus", poněvadž chtěl raději zůstat vepříkem a chrochtat v chlívku než prožívat s Odysseem tolik útrap a strastí. Zdá se mi, že Homér, praotec humoru, je stejného názoru: sice porůznu nazývá všechny lidi „ubohými a politování hodnými", avšak Odyssea, onoho představitele moudrosti, častokrát označuje slovem nešťastník, což nečiní nikdy, jde-li například o Parida, Aianta či Achillea. Z jakého asi důvodu? Jistě jen proto, že Odysseus, ten šibal a záludník, se ve všem řídil jen radami Palladinými, byl příliš chytrý a co nejvíce se vyhýbal vedení přírody. Z lidí jsou tedy nejméně šťastní ti, kteří se oddávají moudrosti; ba jsou dvojnásob pošetilí právě tím, že – ačkoliv se narodili jen jako lidé – přece zapomínají na svůj lidský úděl, touží žíti jako nesmrtelní bohové a po příkladu Gigantů válčí se zbraněmi věd proti přírodě. Naopak zase nejméně nešťastní jsou zřejmě ti lidé, kteří se svým rozumem a hloupostí co nejvíce podobají zvířatům a nepodnikají nic, co přesahuje lidské síly. Nuže pokusme se, zda bychom mohli i toto tvrzení přesvědčivě dokázat, ne však důvody stoiků, nýbrž na nějakém příkladě, jenž by byl pro každého jasný. Věční bohové! Existuje něco šťastnějšího nad onen druh lidí, kteří jsou všeobecně nazýváni blázni, hlupáci, pošetilci a ztřeštěnci, což jsou vesměs, alespoň podle mého domnění, překrásná příjmení? Možná že říkám něco, co je na první pohled hloupé a nesmyslné, ale přece je to holá pravda. Především takoví lidé nevědí, co je to strach před smrtí, jenž je na mou věru hrozným utrpením. Nevědí, jaká muka způsobuje zlé svědomí. Neděsí je povídačky o posmrtných trestech; neznají hrůzu před strašidly a přízraky; nemučí je obavy z hrozících pohrom; nerozrušují se nadějí na budoucí štěstí. Stručně řečeno: nemučí je spousta těch starostí, jež neodbytně provázejí člověka celým životem. Neznají stud, ostýchá vost, ctižádost, závist ani lásku. Konec konců, přiblíží-li se jejich nerozumnost ještě více k duševní úrovni zvířat, pak vlastně podle dobrého zdání teologů ani nemohou hřešit. A teď, velehloupý mudrci, laskavě uvaž, kolik starostí mučivě doléhá ve dne v noci ze všech stran na tvého ducha! Snes všechna protivenství svého života na jednu hromadu, a pak teprv pochopíš, od kolika strastí jsem vysvobodila své blázny. A mimoto si uvědom, že oni nejen se sami stále radují, laškují, zpívají si a smějí se, nýbrž že také všem ostatním lidem, ať přijdou kamkoliv, přinášejí radost, žerty, zábavu a smích, jako by je byla milost bohů stvořila jen k tomu účelu, aby rozháněli chmury lidského života. Z toho důvodu také lidé, i když chovají mezi sebou jeden k druhému velmi různé city, k hlupáčkům pociťují všichni bez rozdílu náklonnost, rádi je vidí, zvou je k jídlu, podporují je, objímají se s nimi, pomáhají jim, kdykoliv je potká něco zlého, a beztrestně jim promíjejí, dotknou-li se jich slovem nebo činem. Nikdo netouží jim uškodit, ba dokonce samy divé šelmy se varují jim ublížit, jako by instinktivně vyciťovaly jejich nevinnost. Vždyť opravdu je ochraňují bohové a nejvíce já sama, takže jim všichni lidé prokazují tuto úctu plným právem. Rovněž je známo, že i nejmocnější králové v nich mají ták velké zalíbení, že někteří bez nich nemohou ani snídat, ani jít na procházku, ba ani hodinku vydržet. A kladou tyto šašky mnohem výše než ony své ponuré filozofy, jichž si obyčej ně několik vydržují jen tak, aby se neřeklo. Proč jim dávají přednost, je podle mého mínění zcela jasné a není třeba se tomu příliš divit: oni mudrcové nedovedou nic jiného než rozmlouvat s vladaři jen o samých vážných věcech; leckdy se také spoléhají na svou učenost a bez ostychu drásají jejich jemný sluch rezavou pravdou. Blázni však jim poskytují to jediné, po čem vládcové všude a všemožně pasou, totiž vtipy, šprýmy, smích a veselou zábavu. Nezapomeňte také na to vzácné privilegium bláznů, že jen oni ve své prostoduchosti smějí mluvit pravdu. A co je chvály hodnější než pravda? I když známý výrok Alkibiadův u Platóna přiznává pravdomluvnost jenom vínu a dětství, přece vlastně celá ta chvála náleží především mně. Dosvědčuje to například ona proslulá věta Eurípidova, která se vztahuje na mne: „Vždyť jenom blázen mluví pošetile." Blázen, cokoliv má v srdci, to prozrazuje svou tváří i vyjadřuje řečí. Kdežto mudrci, jak říká týž Eurípidés, mají dva jazyky: jedním mluví pravdu, druhým to, co uznají podle okolností za vhodné. Dovedou z černého udělat bílé, týmiž ústy vydychovat současně studený dech i horký a něco zcela jiného mít ukryto v srdci než vyjevovat slovy. Dále se mi zdá, že vládci jsou při vší své blaženosti vlastně velice nešťastní proto, že nemají nikoho, kdo by jim říkal pravdu, a jsou nuceni místo přátel mít lichotníky. Snad někdo namítne: ale vždyť vládci ani nechtějí slyšet pravdu a straní se oněch filozofů právě proto, že se obávají, aby se náhodou mezi nimi nevyskytl nějaký příliš nevázaný jedinec, jenž by měl odvahu říkat jim raději slova pravdivá nežli příjemná. Arciže je tomu tak – králům bývá pravda protivná. Leč na mých bláznech je obdivuhodné právě to, že z jejich úst jsou přijímány s velikou radostí nejen pravdy, nýbrž dokonce zřejmé urážky. Tentýž výrok, pronesen mudrcem, bude možná potrestán smrtí, vyjde-li však z úst šaška, vyvolá takové potěšení, že je to k nevíře. V samotné podstatě pravdy totiž tkví jakási schopnost rozveselovat člověka, ačli ovšem neobsahuje něco, co by se ho nepříjemně dotýkalo. Avšak tohoto daru dopřáli bohové jen bláznům. Patrně z týchž důvodů mívají z bláznů větší potěšení ženy, poněvadž je jim od přírody dána větší náklonnost k rozkoši a hravosti. Proto, ať už s takovými lidmi provádějí cokoli (a jsou to leckdy věci více než povážlivé!), ženy to všechno berou jako žert a hru. To pohlaví, zejména jde-li mu o zastření vlastních hříšků, je opravdu nesmírně vynalézavé... Erasmus Rotterdamský: Chvála bláznivosti, přel. R.Mertlík, Praha 1966