Charles de Coster: Pověst o Ulenspieglovi Kniha první, kapitola 41 Za svého putování se jednou dal do služby u jakéhosi Jošta, jemuž pro jeho zakaboněnou tvář přezdívali Kwaebakker, pekař Nelida. Kwaebakker mu určil za stravu tři bochníčky tvrdého chleba na týden a za ložnici mu vykázal komůrku v podstřeší, kam pršelo a foukalo jedna radost. Za to špatné zacházení mu Ulenspiegel prováděl všelijaká čtveráctví, například i toto: Peče-li se časně ráno, musí se mouka prosívati v noci. Jedné noci, kdy svítil měsíc, požádal Ulenspiegel o svíčku, aby na práci viděl, ale místo svíčky dostal od mistra tuto odpověď: „Prosívej mouku ve světle měsíčním." Ulenspiegel uposlechl a prosíval mouku na zem, kam svítil měsíc. Ráno se Kwaebakker přišel podívat, mnoho-li práce Ulenspiegel vykonal, zastihl ho ještě při prosívání a obořil se na něho: „Je snad už mouka zadarmo, že ji dnes prosíváš na zem?" „Prosíval jsem mouku ve světle měsíčním, jak jste mi rozkázal," odvětil Ulenspiegel. Pekař odsekl: „Ty osle oslovská, sítem jsi měl prosívati." „Měl jsem za to, že měsíc je síto nově vynalezené," odvětil Ulenspiegel. „Ale škoda nebude tak velká, já mouku seberu." „Ted už je pozdě," odpověděl pekař, „aby se těsto dalo vymísiti a sázeti do pece." Ulenspiegel hbitě odvětil: „Mistře, soused má těsto v díži hotové; mám jít a sebrat je ?" „Jdi na šibenici," houkl Kwaebakker, „a seber, co tam najdeš." „Už jdu, mistře," odvětil Ulenspiegel. Běžel na pole šibeničné, našel tam uschlou ruku, uťatou zloději, přinesl ji Kwaebakkerovi a řekl: „Tuhle je znamenitá ruka, která činí neviditelným každého, kdo ji nosí u sebe. Chceš od nynějška zakrývati svou špatnou povahu?" „Udám tě na obci," odpověděl Kwaebakker, „a uvidíš, že jsi přestoupil zákon a propadl hrdelnímu soudu." Když oba stáli před purkmistrem a Kwaebaaker se chystal vypočítati všechna Ulenspieglova provinění, spatřil, že provinilec vyvaluje oči, co může. To jej tak rozzlobilo, že se v své žalobě zarazil a řekl mu: „Co to děláš ?" „Řekls mi, že mě tak obžaluješ, že uvidím. Tuze rád bych uviděl, a tak tedy koukám." „Táhni mi z očí," vykřikl pekař. „Kdybych byl v tvých očích," odpověděl Ulenspiegel, „a ty bys je zavřel, musel bych se protáhnouti leda tvými chřípěmi." Purkmistr viděl, že mu tu vykládají samé třesky plesky, a dál už je nechtěl poslouchat. Ulenspiegel a Kwaebakker odešli spolu: Kvaebakker na něho zvedl hůl; Ulenspiegel se uhnul a řekl: „Mistře, ty chceš moji mouku prosívati ranami; tedy si z ní vezmi otruby, totiž svůj vztek, a já si nechám vyrážek, to jest svou veselou mysl." Potom mu ukázal svou druhou tvář a dodal: „A tuhle máš dvířka do pece, chceš-li péci." Kniha první, kapitola 54 Toho času přišli do Damme dva premonstráti prodávati odpustky. Přes svou mnišskou kutnu měli krásnou košili ozdobenou krajkami. Bylo-li pěkné počasí, stáli přede dveřmi chrámu, bylo-li deštivo, v sínci; vyvěsili ceník, podle něhož za šest liardů, za patard, za půl libry pařížské, za sedm, za dvanáct karolů dávali odpustky na sto let, na dvě stě, tři sta, na čtyři sta let a podle sazby bud odpustky poloviční nebo úplné a plnomocné odpustky a rozhřešení ze zločinů zcela neslýchaných, na příklad z touhy znásilniti Pannu Marii. Ale to pak ovšem stálo sedmnáct zlatých. Kdo zaplatil, dostal pergamenovou ceduličku, na níž měl napsán počet odpustkových let. Pod tím byl tento nápis: Kdo se nechceš vařiti, smažiti, péci v očistci po tisíc let a v pekle hořeti věčně, kup sobě odpustky, milost a slitování, špetička peněz to spraví, Bůh ti je zas vynahradí. A kupovači se jim scházeli z celého kraje na deset mil dokola. Jeden z obou mnichů míval často kázání; ve tváři jen kvetl, jak byl ducatý a červený, a bez rozpaků stavěl na odiv trojitou bradu a baňaté panděro. „Nešťastníče!" volal, upíraje oči na některého z posluchačů, „nešťastníče, jen si představ, jsi v pekle! Oheň tě ukrutně pálí: vaříš se v kotli plném oleje, v němž se osmažují oliekoekjes pro Astartu; jsi pouhá jitrnice na pánvi Luciferově, jsi s kopová kýta na pekáči mocného ďábla Gilgirotha, neboť nejdřív tě na kousky rozsekají. Jen se podívej na toho arcihříšníka, který pohrdal odpustky: vidíš tu mísu sekaniny ? Toť on, toť on, toť jeho bezbožné tělo, jeho proklaté tělo v takovéto úpravě! A s jakou omáčkou! Samá síra, smůla, dehet. A všichni ti ubozí hříšníci jsou takto požíráni a ustavičně znovu ožívají k novému trápení. A tam, tam je doopravdy pláč a skřípění zubů. Smiluj se, Bože milosrdný! Tak tak, v pekle jsi, zatracenče ubohý, a trpíš všechna ta muka. Ale dá-li někdo za tebe grošík, hnedlinko ucítíš úlevu v pravé ruce; přidá ještě půl grošíčku, a hlehle, už máš obě ruce z ohně venku! No dobře, a ostatní tělo ? Stačí jeden zlatý, a ejhle, už padá vlažička odpustků. A jak tě chladí! Ó té lahody! A po deset dní, sto dní, po tisíc let, jak sis kdo zaplatil, už z tebe nedělají pečeni, ani oliekoekje, ani sekaninu! A nechceš-li odpustky pro sebe, hříšníče, cožpak tam, v skrytu té hlubokosti ohňové, neúpějí dušičky, tvoji rodičové, milovaná manželka, některá dívčina hezounká, s kterou jsi rád hřešíval?" Tady mnich dloubl loktem řeholníka, který vedle něho stál se stříbrnou miskou. A řeholník po tomto upozornění sklopil oči a dojemně potřásal miskou, aby přilákal peníze. „Nemáš snad," pokračoval mnich, „nemáš v tom ohni strašlivém syna, dcerku, milované děťátko? Křičí tam, pláčou, volají tě. Můžeš zůstati hluchý k tomuto kvílení? Nemůžeš: tvé ledové srdce zjihne a jeden karolus na to obětuješ. A dávej pozor: sotva ten karolus zazvoní o tento bídný kov… (mnichův tovaryš opět zatřepal miskou), hnedky se udělá v ohni průlina, a dušička frr! třepetá se vzhůru, až se vytřepetá do kráteru některé sopky. Ejhle, už je na čerstvém vzduchu, na svobodě, ve volném povětří! Ta tam jsou muka ohňová. Moře je nablízku, dušička se do něho ponoří, plave naznak, na prsou, na vlnách i pod hladinou. Jen si poslechni, jak výská radostí, pohled, jak se převaluje ve vodě! Andělé ji pozorují a radují se. Čekají na ni, ale ona se té lázně pořád ještě nasytiti nemůže, hned by se stala rybou! Neví, že tam nahoře jsou lahodné koupele plné vůně, a v nich se houpají veliké kusy cukrkandlu, a ten je běloučký a studený jako led. Tak, teď se objevil žralok, jenže dušička se ho nebojí. Vyhoupne se mu na hřbet, ale on ji necítí, a dušička se s ním pohrouží do hlubokosti mořské. Jde tam pozdraviti anděly vodní, kteří jedí waterzoey, rybí sekaninu, z korálových okřínů a čerstvé ústřice z perleťových talířků. A jak mile ji tam vítají, hostí, hýčkají! Andělé shůry ji pořád volají. A nakonec, vidíš ji! Všecka okřálá a šťastná stoupá vzhůru, prozpěvuje si jako skřivánek a letí až do nejvyššího nebe, kde trůní Bůh v své slávě. Nalezne tam všechny své pozemské příbuzné a přátele, jenom ne ty, kteří zaživa zlolajně tupili odpustky a matku naši církev svatou, a za to nyní hoří v nejhlubší propasti pekelné. A tak budou hořeti a hořeti a hořeti až na věky věků, až do té nadevše mučivé věčnosti. Ale tamta dušička, ta je u Boha, občerstvuje se v lahodných koupelích a chroupá cukrkandl. A proto kupujte odpustky, bratří moji: dáváme je za stříbrné cruzady z Portugal, za zlaté karoly, za anglické sovereigny! Ani lehkou minci neodmítáme. Kupujte, kupujte! Toto je krám posvátný: má na skladě zboží pro chudé i pro bohaté, ale běda přeběda, na dluh dávati nemůžeme, bratří v Kristu, neboť kupovati a neplatiti hotovými je těžký hřích před tváří Páně." Řeholník, který nekázal, opět potřásal miskou. A zlatníky, cruzady, stříbrné dukátky, patardy, groše a grošíky do ní jen pršely, hustě jako krupobití. Klaas si pomyslil, že je teď zámožný, a zaplatil zlatník, aby získal odpustky na deset tisíc let. Mniši mu za něj dali pergamenovou cedulku. Když zanedlouho shledali, že v Damme kromě lakomců nezbývá již nikdo více, kdo by si byl odpustky nekoupil, odebrali se oba do Heystu. Coster, Charles de: Pověst o Ulenspieglovi, přel. M.Kornelová, SNKLU, Praha 1962