Lev Nikolajevič Tolstoj: Vojna a mír Kniha třetí, část druhá, kapitola XXXVI Pluk knížete Andreje byl v záloze, která téměř do dvou hodin stála nečinně za Semjonovským, v silné dělové palbě. Ke druhé hodině byl pluk, který ztratil již více než dvě stě lidí, vysunut kupředu na udusané ovesné pole, do prostoru mezi Semjonovským a kurhanovou baterií, na němž bylo toho dne pobito mnoho tisíc lidí a na nějž byla řízena silná soustředěná palba několika set nepřátelských děl. Ač se z tohoto místa nehnul a nevystřelil si ani jednou z děla, ztratil tu pluk další třetinu svého stavu. Zpředu a zvláště zprava v neřidnoucím dýmu bouchala děla a z tajemné oblasti dýmu, která zastírala celý kraj vpředu, létaly neustále s rychlým svištěním syčící dělové koule a pomalu svištící granáty. Někdy uplynulo čtvrt hodiny, za níž dělové koule a granáty přelétávaly, jako by chtěly dát lidem chvíli pokoj, někdy však během jediné minuty vyrvaly z pluku několik mužů, takže neustále odklízeli mrtvé a odnášeli raněné. Každý nový zásah znamenal stále méně naděje pro ty, co ještě nebyli zabiti, že zůstanou naživu. Pluk stál v praporních kolonách s rozestupem tří set kroků, ale přesto měli všichni lidé v pluku stejnou náladu. Všichni byli stejně mlčenliví a zasmušilí. Zřídka se ozýval v řadách hovor, ten však utichl pokaždé, jakmile bylo slyšet zásah a křik: „Nosítka!" Většinu času seděli lidé v pluku podle rozkazu velitele na zemi. Někdo sundal čáku, pečlivě roztáhl záhyby a zase je skládal; někdo zase rozemnul v dlaních suchou hlínu a Čistil jí bodák; jiný zase rozepjal řemen a přendával přezku; další si vyrovnával záhyby onucí, znovu si je namotával a přezouval se. Jiní si stavěli z hrud oraniště domky nebo pletli ze slámy strniště košíčky. Všichni budili dojem, že jsou plně zaujati svým zaměstnáním. Když byl někdo raněn nebo zabit, když byla přinášena nosítka, když naši ustupovali, když bylo v dýmu vidět velké nepřátelské masy, nikdo si toho nevšímal. Když však jelo kupředu dělostřelectvo nebo jezdectvo, když postupovala naše pěchota, bylo slyšet pochvalné poznámky ze všech stran. Avšak nejvíce si všímali zjevů naprosto vedlejších, jež neměly žádný vztah k bitvě. Jako by si pozornost těchto duševně vyčerpaných lidí odpočívala pohledem na tyto obyčejné, všední události. Před čelem pluku jela dělostřelecká baterie. V jedné kolesně si náruční kůň přehodil nohu přes postraněk. „Pozor, náruční!... Sprav postraněk! Upadne... Ksakru, neviděj to!..." křičeli stejně ze všech řad v pluku. Jindy upoutal všeobecnou pozornost nevelký hnědý psíček, který se tu vzal bůhvíodkud a teď se vztyčeným ohonem důležitě klusal před řadami, ale pojednou zapištěl, když blízko něho dopadla dělová koule, stáhl ohon a uskočil stranou. V celém pluku bylo slyšet chechtot a výskání. Ale rozptýlení toho druhu trvala jen chvilku, zatímco lidé byli již více než osm hodin bez jídla a nečinní v nepomíjející hrůze před smrtí a jejich bledé a zachmuřené tváře byly stále bledší a zamračenější. Kníže Andrej, zamračený a bledý právě tak jako všichni lidé v pluku, chodil sem a tam po louce vedle ovesného pole od jedné meze ke druhé, s rukama založenýma za zády a se skloněnou hlavou. Dělat a rozkazovat neměl co. Všechno se dálo samo od sebe. Zabité odstraňovali za frontu, raněné odnášeli, řady se srážely. Vojáci, kteří si odskočili, hned se spěšně vraceli. Zpočátku chodil kníže Andrej mezi řadami, protože považoval za svou povinnost povzbuzovat statečnost vojáků a dávat jim příklad; pak se však přesvědčil, že nemá, čemu a jak by je učil. Všechny jeho duševní síly byly právě tak jako u každého vojáka bezděčně soustředěny na to, aby nemusel hloubat nad hrůzami situace, v níž se octli. Chodil po louce, vláčel nohy za sebou, čuchal trávu a pozoroval prach na svých botách; hned kráčel velikými kroky tak, aby chodil ve stopách sekáčů, kteří nedávno louku kosili, hned zase počítal kroky a vypočítával, kolikrát bude muset jít od meze k mezi, aby urazil verstu, otrhával květy pelyňku, rostoucího na mezi, roztíral je v dlaních a čichal jejich silnou, aromatickou a hořkou vůni. Z celé včerejší myšlenkové práce nezbývalo nic. Na nic nemyslil. Vnímal unaveným sluchem tytéž zvuky a rozlišoval svištění letu od hukotu výstřelů, pozoroval tváře lidí prvního praporu, kteří to rovněž sledovali, a čekal. „Tu je... zase to letí na nás!" uvažoval, zatímco naslouchal blížícímu se svištění něčeho, co letělo ze zastřené oblasti dýmu. „Jedna, druhá! Ještě! Zásah..." Zastavil se a podíval se do řad. „Ne, přeletěla. A tahleta zasáhla." A zase začal chodit, snaže se dělat co největší kroky, aby šestnácti kroky došel k mezi. Zasvištění a rána! Pět kroků od něho rozhodila koule suchou zemi a zaryla se. Mimoděk mu přeběhl mráz po zádech, zase se podíval mezi řady. Pravděpodobně bylo zasaženo mnoho lidí; u druhého praporu vznikl velký shluk. „Pane pobočníku," vykřikl, „zařiďte to, aby se lidé neshlukovali." Pobočník vyplnil rozkaz a šel ke knížeti Andreji. Z druhé strany k němu přijížděl velitel praporu. „Pozor!" ozval se polekaný výkřik vojáka a jako ptáček svištící v rychlém letu a usedající na zemi pleskl nehlučně dva kroky od knížete Andreje, hned vedle koně velitele praporu, granát. První reagoval kůň a nedbaje na to, je-li to hezké či nehezké ukazovat strach, zafrkal, zvedl se na zadní nohy, taktak že neshodil majora, a odcválal stranou. Strach koně nakazil lidi. „K zemi!" vykřikl pobočník a lehl si. Kníže Andrej zůstal nerozhodně stát. Granát kouřil a vrtěl se jako káča mezi ním a ležícím pobočníkem, na rozmezí oranice a louky, vedle trsu pelyňku. „Je to možné, aby to byla smrt?" přemítal kníže Andrej a díval se úplně novým, závistivým pohledem na trávu, na pelyněk a na pramének kouře, který se vinul od pohyblivého černého míčku. „Nemohu, nechci zemřít, miluji život, mám rád tuto trávu, půdu, vzduch..." Takto přemítal a současně si uvědomoval, že se na něho dívají. „Že se nestydíte, pane důstojníku!" řekl pobočníkovi. „To je ale..." nedořekl. V tu chvíli se ozval výbuch, svist střepin jako z rozbitého okna, bylo cítit dusivý zápach prachu – a kníže Andrej, odhozen stranou, zvedl vzhůru ruku a dopadl na prsa. Několik důstojníků k němu přiskočilo. Z pravé strany břicha se roztékala na trávu velká skvrna krve. Na volání přiběhli domobranci s nosítky a zůstali stát za důstojníky. Kníže Andrej ležel na prsou, zabořen obličejem do trávy, a dýchal s těžkým chroptěním. „No, co stojíte, pojďte blíž!" Vojáci přistoupili, uchopili jej za ramena a za nohy, on však tak žalostně zasténal, že chlapi na sebe pohlédli a zase jej pustili. „Vezměte ho a položte ho na nosítka, to je jedno!" vykřikl něčí hlas. Uchopili ho podruhé za ramena a položili na nosítka. „Ach bože můj ! Bože můj! Co je to? Břicho! To je konec. Ach bože můj !" ozývaly se hlasy mezi důstojníky. „Jen o vlásek mi zabzučela kolem ucha," řekl pobočník. Vojáci si upravili nosítka na ramcnou a spěšně vyrazili po vyšlapané pěšince k obvazišti. „Držte krok, eh, nemotorové," křikl důstojník a chytil za ramena muže, kteří šli nestejným krokem a třásli nosítky. „Vem si krok podle mne, Chvjodore, slyšíš, Chvjodore," říkal voják vpředu. „Takje to dobře," řekl radostně zadní, když vpadl do kroku. „Vaše Jasnosti! No tak! Kníže!" volal třesoucím se hlasem Timochin, když přiběhl a podíval se na nosítka. Kníže Andrej otevřel oči, podíval se přes nosítka, do nichž mu hluboko zapadla hlava, na toho, kdo ho zavolal, a zase zavřel oči. Domobranci při nesli knížete Andreje k lesu, kde stály povozy a kde bylo obvaziště. Obvaziště mělo na kraji březového lesíku tři stany se stěnami vyhrnutými nahoru. V březovém hájku stály povozy s koňmi. Koně žrali z pytlíků oves a vrabci se k nim slétali a sbírali rozsypaná zrna. Vrány cítily krev a přeletovaly z břízy na břízu s netrpělivým krákoráním. Kolem stanů více než na dvou děsjatinách země leželi, seděli a stáli zakrvácení lidé, různě oblečení. Kolem raněných stáli se zasmušilými a pozornými obličeji hloučky vojáků nosičů, které marně odháněli z tohoto místa důstojníci ve službě. Vojáci je neposlouchali, stáli opřeni o nosítka a napjatě pozorovali, co se děje před nimi, jako by se snažili postihnout těžký význam podívané. Ze stanů se ozývalo chvílemi hlasité, zlostné bědování, chvílemi žalostné sténání. Občas vyběhli odtamtud ranhojiči pro vodu a označili ty, které bylo třeba odnést dovnitř. Ranění u stanu, dokud na ně nedošla řada, chrčeli, sténali, plakali, křičeli, nadávali, žádali vodku. Někteří z nich blouznili. Domobranci kráčeli přes neobvázané raněné a donesli knížete Andreje jako velitele pluku až k jednomu ze stanů, tam se zastavili a čekali na rozkaz. Kníže Andrej otevřel oči a dlouho nemohl pochopit, co se to kolem něho děje. Vzpomněl si na louku, na pelyněk, oranici, černý točící se míček a na nával vášnivé touhy po životě. Dva kroky od něho stál opřen o větev vysoký hezký černovlasý poddůstojník s ovázanou hlavou; hlasitě cosi vyprávěl a tím budil obecnou pozornost. Měl střelnou ránu na hlavě a na noze. Kolem něho se shlukl houf raněných a nosičů, kteří poslouchali dychtivě jeho vyprávění. „Hnali jsme je odtamtud, že všechno zahazovali, jejich krále jsme zajali," křičel voják, blýskaje černýma horečně planoucíma očima a rozhlížeje se kolem sebe. „Přijít takhle v tu ránu rezervy, tak by z něho, brachu, moc nezůstalo, to ti nelžu..." Kníže Andrej na něho hleděl – právě tak jako všichni okolo – zářícím zrakem a cítil, že mu to přináší úlevu. „Ale co na tom teď záleží," pomyslil si. „Co bude asi tam a co vlastně bylo tady? Proč mi je líto rozloučit se se životem? Bylo v tom životě cosi, čemu jsem nerozuměl a nerozumím." Tolstoj, Lev Nikolajevič: Vojna a mír, 2. svazek, přel. Sýkorovi, Odeon, Praha 1969