|
Friedrich Schiller: Loupežníci
Páté dějství, výstup druhý MOOR (vstoupí hluboce rozrušen a prudce pobíhá pokojem; pro sebe) Lidé – lidé! falešné, licoměrné, ještěrčí plémě! Vaše oči jsou voda! Vaše srdce led! Polibky na rtech a na prsou dýky! Lvi a levharti krmí svá mláďata, krkavci živí svá písklata mrchami, a on, on – – Zlobu dovedu snášet, usmíval bych se, kdyby mi vzteklý nepřítel připíjel krví mého vlastního srdce – ale když pokrevní láska zradí, když se otcovská láska stane megerou – ó, pak zaplaň ohněm, mužná trpělivosti, změň se v divokého tygra, ty krotké jehňátko, a každá žilka nechť se napne k zuřivosti a zkáze! ROLLER Poslyš, Moore! Co tomu říkáš? Zbojnický život je přece jen lepší než chleba s vodou v nejhlubším sklepení žaláře? MOOR Proč tento duch nevjel do tygra, jenž zuřivě zatíná své tesáky do lidského masa? To že je otecká věrnost? To je láska za lásku? Chtěl bych být medvědem a medvědy severu štvát proti tomuto vražednému pokolení – – Kál jsem se, a milost jsem nenalezl! – – Oceán chtěl bych otrávit, aby ze všech pramenů pili smrt! Tolik důvěry, a žádné slitování! ROLLER Poslouchej přec, Moore, co ti říkám! MOOR Je to neuvěřitelné, je to sen... Tak dojemně jsem prosil, tak živě líčil svou bídu a pokornou lítost – divá zvěř by se rozplynula soucitem! Kameny by to rozplakalo, a přec – znělo by to jako zlomyslný paskvil na lidské pokolení, kdybych to vyslovil –, a přece, přec – ó, kéž bych mohl celou přírodu vzbouřit polnicí vzpoury, kéž bych mohl zemi, moře a vzduch vzbouřit proti té smečce hyen! GRIMM Poslouchej, slyš přece! samou zuřivostí vůbec neslyšíš. MOOR Pryč ode mne, pryč! Není tvé jméno člověk? Nejsi narozen z ženy? – Jdi mi z očí, ty tvore s tváří člověka! – Já jsem ho tak nevýslovně miloval! tak neměl rád otce žádný syn; byl bych za něj tisíckrát dal život. – (vytekle dupne) Ha! – Kdo by mi teď dal do ruky meč, abych tomu hadímu plemeni zasadil palčivou ránu! Kdo by mi řekl, kde je zasáhnout do srdce, jak je rozdrtit, rozmačkat! – Toho bych vzýval jako přítele, jako anděla, boha, k tomu bych se modlil! ROLLER Vždyť takovými přáteli chceme být právě my, vyslechni nás! SCHWARZ Pojď s námi do českých lesů! Sezeném tlupu loupežníků, a ty – (Moor na něj vytřeští oči.) SGHWEIZER Ty budeš naším hejtmanem! Musíš být naším hejtmanem ! SPIEGELBERG (divoce klesne na židli) Otroci a skety! MOOR Kdo ti nášeptal to slovo? Poslyš, chlape (chytí Schwarze), to nemáš ze své lidské duše! Kdo ti našeptal to slovo? Ano, při storuké smrti! to uděláme, to musíme udělat! ta myšlenka je hodná zbožnění – Loupežníci a vrazi! – Jako že mám duši v těle, jsem vaším hejtmanem! VŠICHNI (s hlučným pokřikem) Ať žije hejtman! SPIEGELBERG (vyskočí, pro sebe) Až já mu tam dopomohu! MOOR Hle, bělmo mi padá s očí! Jaký jsem to byl blázen, že jsem chtěl zpátky do klece! Má duše žízní po činech, můj dech po svobodě. – Vrazi, loupežníci! – tím slovem jsem zašlapal zákon. – Lidé přede mnou skryli své lidství, když jsem se lidství dovolával: nuž, pryč se soucitem a lidskými ohledy! – Nemám už otce, nemám už lásku, a v krvi a vraždě nechť zapomenu, že mi kdy bylo co drahé! Pojďte, pojďte ! – ó, udělám si strašlivé vyražení – ujednáno, jsem vaším hejtmanem, a zdar tomu, kdo se mezi vámi osvědčí mistrem, kdo bude nejdivočeji pálit, nejstrašlivěji vraždit, neboť pravím vám, že se mu dostane královské mzdy. – Sestupte se všichni kolem mne a přísahejte mi věrnost a poslušenství až do smrti! – přísahejte mi to při této mužné pravici. VŠICHNI (dávajíce mu ruku) Přísaháme ti věrnost a poslušenství až do smrti. MOOR Nuže, a při této mužné pravici vám zde přísahám, že věrně a odhodlaně zůstanu vaším hejtmanem až do smrti! Toho sprovodí se světa tato paže, kdo zaváhá, zapochybuje nebo couvne! Stejně nechť mně se stane od kohokoli z vás, poruším-li já svou přísahu! Souhlasíte? (Spiegelberg zuřivě pobíhá.) VŠICHNI (mávají klobouky) Souhlasíme! MOOR Nuže, jděme! Nebojte se smrti ani nebezpečí, neboť nad námi vládne nezměnitelný osud. Každého zastihne jeho den, ať na měkkkých prachových poduškách, ať v kruté bitevní vřavě či vysoko na šibenici a na kole! Z těch smrtí jedna bude naším osudem! (Odcházejí.) SPIEGELBERG (dívaje se za nimi, po chvíli) Ve tvém rejstříku je díra. Vynechal jsi jed. (Odejde.) Páté dějství, výstup druhý AMÁLIE Na věky jeho! Na věky, na věky, na věky můj! Ó mocnosti nebes! Sejměte se mne tuto slast těžkou jako smrt, abych pod tím břemenem nezhynula! LOUPEŽNÍK MOOR Odtrhněte ji s mé šíje! Zabte ji! Usmrťte jej a mne a sebe a všechno! Celý svět ať zhyne! (Chce odkvapit.) AMÁLIE Kam? co? Láska na věky! Nekonečná rozkoš, a ty prcháš? LOUPEŽNÍK MOOR Pryč, pryč! – Ty nejnešťastnější z nevěst! Jen se podívej, jen se zeptej, slyš! – Nejnešťastnější z otců! Nech mne, ať navždy prchnu! AMÁLIE Podepřete mě! Pro živého Boha, podepřete mě! – Najednou mám takovou tmu před očima. – On prchá! LOUPEŽNÍK MOOR Pozdě! Nadarmo! Tvá kletba, otče – neptej se už dál! – já jsem – já jsem – tvá kletba, tvá domnělá kletba! Kdo mě sem přilákal? (s taseným mečem se lene na loupežníky) Kdo z vás mě sem přilákal, vy stvůry pekla? Nuže zhyň, Amálie! – Zemři, otče! Po třetí zemři mou vinou! – Zde tito tvoji zachránci jsou lupiči a vrazi! Tvůj Karel je jejich hejtmanem. (Starý Moor zemře.) AMÁLIE (stojí němá a nehybná jako socha. Celá tlupa stojí v příšerném mlčení) LOUPEŽNÍK MOOR (rozběhne se proti dubu) Duše těch, které jsem zardousil v opojení lásky – duše těch, které jsem rozdrtil v posvátném spánku, těch – hahaha! Slyšíte, jak prachárna letí do vzduchu nad lůžky rodících matek? Vidíte, jak se plameny plazí po kolébkách nemluvňat? Toť svatební pochodeň, toť svatební hudba – ó, on nezapomíná, on umí zadrhnout kličku – proto pryč, rozkoši lásky! proto se mi láska stává mukou! To je odplata! AMÁLIE Je to pravda, vládce na nebesích! Pravda! – Co jsem učinila, já nevinná ovečka? Toho zde jsem milovala ! LOUPEŽNÍK MOOR To je víc, než snese muž. Slyšel jsem svištět smrt z tisíců hlavní a neustoupil jsem před ní ani o píď, a teď se mám třást jako žena? třást se, před ženou? – Ne, žena neotřese mou mužností – Krev, krev! Toť pouhý záchvat zženštilosti – Krve se napít, pak to přejde. (Chce prchnout.) AMÁLIE (mu klesne do náruče) Ať jsi vrah, ať jsi ďábel, neupustím od tebe, můj anděli. LOUPEŽNÍK MOOR (odmrští ji od sebe) Pryč, ty falešný hade, chceš se posmívat šílenci, já však vzdoruji tyranství osudu – cože, ty pláčeš? Ó vy zlé, zlovolné hvězdy! Dělá, jako by plakala, jako by se našla duše, která by nade mnou plakala. (Amálie mu padne kolem krku.) Ha, co to? Nepliješ na mne, neodstrkuješ mě? Amálie, zapomnělas? A víš, koho objímáš, Amálie? AMÁLIE Můj jediný, můj nerozlučitelný! LOUPEŽNÍK MOOR (s novou radostí) Odpouští mi, miluje mne! Jsem čist jako nebeský éter, ona mne miluje! – V slzách ti děkuji, nebeský Vykupiteli! (klesne na kolena a prudce zapláče) Vrátil se mír mé duše, dozuřil bol, peklo již není. – Hleď, – hleď, děti světla pláčí na šíji plačících ďáblů. – (vstane, k loupežníkům) Plačte i vy! plačte, plačte, vždyť jste tak šťastni. – Ó Amálie! Amálie! Amálie! (Lpi na jejích ústech; němé objetí.) JEDEN Z LOUPEŽNÍKŮ (hněvivě vystoupí) Stůj, zrádce! – Hned pustíš tu ruku – Nebo ti něco povím, že ti zalehnou uši a že ti zuby hrůzou zajektají. (Vsune meč mezi Karla a Amálii.) STARÝ LOUPEŽNÍK Pamatuj na české lesy! Slyšíš? Váháš? – Na české lesy se rozpomeň! Věrolomníku, kde jsou tvé přísahy? Což se tak brzy zapomíná na rány? Když jsme za tebe dávali všanc štěstí, život a čest, když jsme stáli jako hradba, když jsme jako štíty zachycovali rány, jež mířily na tebe – což jsi tehdy nezdvihl ruku k věčné přísaze, že nás nikdy neopustíš, tak jako my jsme neopustili tebe? – Bezectný, nevěrný hejtmane! A ty chceš zradit, že tu brečí holka? TŘETÍ LOUPEŽNÍK Fuj, křivopřísežníku! Duch obětovaného Rollera, kterého jsi z říše mrtvých volal za svědka, zardí se nad tvou zbabělostí a se zbraní vystoupí z hrobu, aby tě ztrestal. LOUPEŽNÍCI (jeden přes druhého, rvou si oděv s těla) Podívej se! podívej! Znáš tyhle jizvy? jsi náš! Krví svého srdce jsme si tě koupili jako otroka, náš jsi, a kdyby se archanděl Michael s drakem měl o tebe prát! – S námi půjdeš, oběť za oběť! Amálii pro tlupu! LOUPEŽNÍK MOOR (pustí Amáliinu ruku) Konec! – Chtěl jsem se obrátit a jít k svému otci, leč Otec na nebi tomu nechtěl, (chladně) Já hloupý bloud, a proč jsem to také chtěl? Což se může veliký hříšník ještě obrátit? Veliký hříšník se už nemůže obrátit, to jsem mohl dávno vědět. – Upokoj se, prosím tě, upokoj se! vždyť tak je to dobře. – Nechtěl jsem, když on mne hledal; teď, když já ho hledám, nechce on; co je spravedlivější? – Nedívej se tak na mne. – On mě už nepotřebuje. – Nemá dost jiných lidí? Jednoho se tak lehce může vzdát, a ten jeden jsem nyní já. – Pojďte, kamarádi! AMÁLIE (strhne ho nazpět) Stůj, stůj! Ránu, smrtící ránu! Znovu opuštěna! Vytas meč a slituj se! LOUPEŽNÍK MOOR Slitování prchlo k divé zvěři – nezabiju tě. AMÁLIE (objímajíc mu kolena) Pro Boha, pro slitování nebes! Vždyť už nežádám lásku, vždyť vím, že tam nahoře naše hvězdy od sebe nepřátelsky prchají. – Prosím jen o smrt. – Opuštěna, opuštěna! Jen chápej, co hrůzy je v tom slově opuštěna! Nemohu to přežít. Vždyť vidíš, to nemůže snést žádná žena. Prosím jen o smrt! Hleď, třese se mi ruka! Nemám odvahu, abych se sama usmrtila. Mám strach z toho blyskotavého ostří – ale tobě je to tak snadné, tak snadné, dovedeš mistrovsky vraždit – tas meč, a budu šťastna! LOUPEŽNÍK MOOR Chceš být sama šťastna? Pryč, nezabíjím ženy! AMÁLIE Vrahu! jen šťastné zabíjíš; těch, kdo jsou přesyceni životem, si nevšímáš. (po kolenou se plazí k loupežníkům) Tedy se nade mnou slitujte vy, katovi žáci! – Je takový krvežíznivý soucit ve vašich zracích, který je nešťastnému útěchou – váš mistr je ješitný, zbabělý vychloubač. LOUPEŽNÍK MOOR Ženo, co říkáš? (Loupežníci se odvrátí.) AMÁLIE Ani jediný přítel? Nemám mezi vámi ani jediného přítele? (vstane) Nuž, nechť tedy Dido mě naučí, jak se umírá! (Chce odejít, jeden z loupežníku na ni zamíří.) LOUPEŽNÍK MOOR Zadrž! Opovaž se – Moorova milenka zahyne jen Moorovou rukou! (Zavraždí ji.) LOUPEŽNÍCI Hejtmane, hejtmane! Co děláš? zbláznil ses? LOUPEŽNÍK MOOR (nehnutě zírá na umírající) Je na smrt raněna! Ještě zachvění, a bude po všem – Nuže, podívejte se! můžete žádat ještě víc? Obětovali jste mi život, život, který vám už ani nepatřil, život plný ohavností a hanby – já jsem pro vás zabil anděla. Nuže, jen sem pohleďte! Jste spokojeni? GRIMM Zaplatils dluh i s lichvářskými úroky. Udělals víc, než by udělal kdokoli, aby obhájil svou čest. Teď pojď s námi! LOUPEŽNÍK MOOR To říkáš ty? Že ano, život světice za život darebáků, toť nespravedlivé? – Ó, pravím vám, kdyby každý z vás šel na popraviště a trhali mu z těla žhavými kleštěmi kus po kusu maso, a kdyby ta muka potrvala plných jedenáct dní – nevyvážilo by to tyto slzy. (s hořkým úsměchem) Jizvy, české lesy! Ano, ano! To bylo arci nutno zaplatit! SCHWARZ Uklidni se, hejtmane! Pojď s námi, ta podívaná není pro tebe. Veď nás dál. LOUPEŽNÍK MOOR Stůjte – ještě slovíčko, než půjdem dál. – Dejte pozor, vy škodolibí biřicové mých barbarských rozkazů. – Od této chvíle přestávám být vaším hejtmanem. – V studu a hrůze tu odkládám tuto krvavou hůl, pod níž jste se domnívali, že smíte hřešit, kalit nebeské světlo svými černými skutky. – Jděte si kam chcete. – My už nikdy nebudeme mít společnou cestu. LOUPEŽNÍCI Ha, ty malomyslný! Kam se poděly tvé vznešené plány? Byly to bubliny, jež se rozplynuly smrtelným chroptěním ženy? LOUPEŽNÍK MOOR Byl jsem blázen, který se domníval, že svět učiní Krásnějším ohavnostmi a že zákony udrží tím, že je ruší. Říkal jsem tomu pomsta a právo – Osoboval jsem si, věčná Prozřetelnosti, právo vybrušovat zuby tvého meče a napravovat tvou nespravedlnost – ale – ó prázdné dětinství – tu stojím na konci strašlivého života a uvědomuji si teď, hrůzou jektaje zuby, že dva lidé jako já by rozvrátili celou stavbu mravního světa. Milost – milost chlapci, který chtěl zasahovat do tvého díla – jen a jen tvá je pomsta. Ty nepotřebuješ lidské ruky. Ovšem, teď již není v mé moci, abych napravil minulost – co je zničeno, zůstane zničeno – co jsem povalil, nikdy už nepovstane. – Ale přece mi ještě něco zbylo, čím mohu zase usmířit uražené zákony, čím uzdravím pohaněný řád. Požaduje oběti – oběti, která celému lidstvu dokáže jeho neporušitelný majestát – tou obětí jsem já sám. Já sám za něj musím dát život. LOUPEŽNÍCI Vezměte mu meč – chce se zabít! LOUPEŽNÍK MOOR Blázni! Ranění věčnou slepotou! Myslíte snad dokonce, že smrtelný hřích může vyrovnat smrtelné hříchy? myslíte, že by harmonie světa mohla získat takovým bezbožným zlozvukem? (s pohrdáním hodí jim k nohám své zbraně) Živého mě dostanou. Jdu, abych se vydal do rukou spravedlnosti. LOUPEŽNÍCI Spoutejte ho! Zbláznil se. LOUPEŽNÍK MOOR Vím sice dobře, že by se mě spravedlnost zmocnila v pravý čas, chtějí-li tomu mocnosti nebeské. Ale snad by mě přepadla ve spánku, snad by mě zastihla na útěku, snad by mě jala mečem a násilím; a pak bych přišel i o poslední zásluhu, že jsem pro ni dobrovolně podstoupil smrt. Proč mám dál zlodějsky skrývat život, který mi z úrady nebeských strážců už dávno nepatří? LOUPEŽNÍCI Jen ho nechtě, ať si jde. Je to velikášství. Položí život, aby ho obdivovali. LOUPEŽNÍK MOOR Mohli by mne obdivovat. (po delší úvaze) Vzpomínám si na chuďasa, s kterým jsem cestou mluvil; je to nádeník a má jedenáct dětí. – Vypsali tisíc dukátů tomu, kdo prý vydá velkého loupežníka Moora soudu živého. – Tomu člověku mohu pomoci. (Odchází.) |