|
Vítězslav Nezval: Manon Lescaut
Scéna šestá Des Grieux a Tiberge. TIBERGE Zkoušíte, můj milý, gregoriánský chorál? DES GRIEUX Tak trochu jsem si zakokrhal, Tibergi. TIBERGE Snad jste nepil, hochu? DES GRIEUX Nepil. Opilý však jsem až běda! TIBERGE Jak to? Nerozumím vám... DES GRIEUX Ani já nerozumím si sám. Cítím v svém těle mocné žilobití, jsem náhle hrdý na maltánský svůj kříž, chce se mi mávat mečem. Po prvé chce se mi žíti, má dobrá předsevzetí jsou mi teď na obtíž… TIBERGE Jsem jist, že máte na mysli nějaký záměr, který mi chcete skrýti, vidím to na vás! DES GRIEUX Jsem snad povinen klásti vám účty ze svých záměrů? TIBERGE Ne, avšak jednal jste se mnou vždycky jako s přítelem, a jako přítel zasloužím si od vás přímost a důvěru. DES GRIEUX Neskrýval jsem vám nikdy nic, i teď bych se vám velice rád svěřil. Dnes vyšlo mi štěstí na půl cesty vstříc, chtěl byste, abych se mu zpronevěřil? I kdybyste chtěl, už nemohu, nemohu, Tibergi, nemohu, nemohu, za nic na světě nemohu... TIBERGE Co nemůžete, des Grieux? DES GRIEUX Nemohu se zpronevěřit svému štěstí... TIBERGE Jakému štěstí? DES GRIEUX Nemohu vám říci, jakému štěstí se nemohu zpronevěřit, ale nemohu se mu zpronevěřit a nemohu vám to říci. TIBERGE Zde máte talisman, třeba vám pomůže. DES GRIEUX Nemůže, nemůže, nemůže, nemůže... (schovává talisman) Řekl jste mi dnes, Tibergi, že jsem hezký. Jsem hezký? Opravdu? TIBERGE Jsem zarmoucen, des Grieux... DES GRIEUX Odpusťte, ale já jsem vesel. Ale vy jste zarmoucen jak zamlžené zrcadlo a nedozvím se od vás, mohu-li se opravdu líbit... TIBERGE Mně se teď nelíbíte a Bohu jistě také ne. DES GRIEUX Vám ne a Bohu snad rovněž ne, ale rád bych věděl, mohu-li se opravdu líbit... Manon. TIBERGE Manon... Kdo je Manon?... DES GRIEUX Zázrak! TIBERGE Kdybyste alespoň neužíval lehkomyslně theologických výrazů, bolí mě to. DES GRIEUX Manon je můj osud. Manon je můj osud. Manon je všecko, co neznal jsem dosud. Manon je první a poslední můj hřích, nepoznat Manon, nemiloval bych. Manon je motýl. Manon je včela. Manon je růže, hozená do kostela. Manon je všecko, co neztratí nikdy svůj pel. Manon je rozum, který mi uletěl! Manon je dítě. Manon je plavovláska. Manon je první a poslední má láska. Manon, ach Manon, Manon z Arrasu! Manon je moje umřít pro krásu... TIBERGE Podle toho je Manon ďábel v podobě nějaké hezké darebnice. DES GRIEUX Dobře, že nejste rytíř, už byste nežil. TIBERGE Alespoň bych se nedožil vašeho neštěstí... DES GRIEUX Štěstí mně vyšlo na půl cesty vstříc, tak jak bych nešel za ním, slepě za ním. Jsem si jist, když vám řeknu víc, že se uleknete, že vás raním. Ať! Můj milý... Sbohem. Buďte zdráv. Nemyslím už na duchovní stav. Nedělejte mi, prosím, žádnou scénu. Mým úmyslem je unésti tu ženu... TIBERGE Prosím vás, abyste se umoudřil a odejel ihned k svému otci. Nedovede-li vás však moje rada odvrátit od vašeho hanebného rozhodnutí, upozorním na váš čin lidi, kteří už budou vědět, jak vás zadržeti! DES GRIEUX Myslel jsem až do této chvíle, že jste mým přítelem, a chtěl jsem vás vyzkoušet svým vyznáním. Je pravda, že miluji, nelhal jsem vám, avšak plán mého útěku nelze uskutečnit jen tak rychle. Přijďte pro mne zítra v devět hodin, a teprve až spatříte Manon, budete moci posoudit, zaslouží-li si, abych pro ni podnikl tento krok... TIBERGE Přijdu k vám zítra v devět hodin, ubohý des Grieux… (Okno se rozevře a na balkoně se objeví Manon, ihned se však skryje.) DES GRIEUX Manon, podobná andělům, Manon, pro niž zlořečím svým přátelům, Manon. Milenko! Ach Manon! Dítě... Manon, ach Manon, Manon! Miluji tě! TIBERGE Přijdu k vám zítra v devět hodin, ubohý des Grieux. A kdybyste nebyl doma, vím, kde vás mám hledat... (Odejde.) DES GRIEUX Amiane, Amiane, děkuji vám, svatý Damiane. Modlím se k svaté Barboře, ochraňuj mě tam nahoře... (Odejde nahoru do hostince.) Scéna sedmá Des Grieux, Manon. MANON (znovu na balkoně) Čím to, že já, Manon, tak šťastna jsem? Čím to, že já, Manon, se líbím všem, co na mně lidé mají? Mě nezajímají, jen jeden, jen jeden, jen jeden... Čím to, že já, Manon, si přesto všímám jich? Čím to, že já, Manon, si tropím z nich ráda smích? Každý mi něco slíbí, mně se však, mně se líbí jen jeden, jen jeden, jen jeden... Čím to, že já, Manon, ač je mi šestnáct let, čím to, že já, Manon, mám opustiti svět. Vždyť život trvá chvíli, ach, vždyť ten život milý je jeden, jen jeden, jen jeden... DES GRIEUX (vejde, poklekne) Manon... MANON Posaďte se, můj milý, přece nebudete klečet jak za trest! DES GRIEUX (líbá jí střevíčky) Manon... MANON Moje střevíčky nemají ústa... DES GRIEUX (vstane a obejme Manon, ihned však ustoupí) Manon! Co to bylo?... MANON Polibek. Hubička. Dal jste mi pusinku, můj milý. DES GRIEUX My jsme se políbili... MANON Skoro, tak trošičku... (des Grieux ji znovu krátce políbí) A nyní trošku víc... DES GRIEUX Chci hladit vaši ručičku... MANON Co ještě? DES GRIEUX Nic... Už nic... Kéž by mi vaše ruka náležela! Chtěl bych ji spoutat zlatým prstenem. Pak byste mně snad patřila vy celá. Mé srdce hoří pro vás plamenem. Ach, Manon Lescaut, já se nepoznávám. Co bylo včera, není, není už. Pučí mi vousy. Běda, čím se stávám! Ach, Manon Lescaut, Manon! Já jsem muž…! (Couvne s Manon do pokoje a spustí záclony.) Ať spadnou cáry těchto bídných rolet! Překážejí mně jak ten těsný šat. Mé srdce, nesmíš, nesmíš mě tak bolet. Já vás mám, Manon, rád... Já vás mám, Manon, rád! |