Johann Wolfgang Goethe: Utrpení mladého Werthera 22. května 1771 Že život člověka je jenom sen, to už leckoho napadlo a ani mne se ten pocit nechce spustit. Když tak uvážím, jak úzká je klec, která svírá všechny činorodé a poznávací síly člověka, že všechna činnost má jen jeden cíl: ukojit potřeby, které zase nemají jiného účelu než prodloužit naši ubohou existenci, a když si pak musím doznat, že všechno uklidnění v některých otázkách je jenom polosnovou rezignací, která pomalovává stěny vězení, ve kterém trčíme, pestrými postavami a jasnými prospekty: to všechno, Viléme, mi rdousí slovo v hrdle. Vracím se do sebe a nalézám tam celý svět. Ovšem že zase víc ve svých tuchách a temných touhách než ve výrazu a živoucí síle. A tu mi všechno před očima plyne, a usmívám se a sním si dál. Že děti nevědí, proč mají vůli, v tom jsou všichni veleučení školometi zajedno. Že se však také dospělí, podobni dětem, potácejí po zeměkouli, že jako ony nevědí, odkud přišli a kam jdou, že ani oni nejednají z pravých pohnutek, že také jimi vládne rákoska a cukrátko, tomu jaksi nikdo nevěří, ačkoliv se mi zdá, že to rukama hmatáme. Rád ti připouštím (neboť vím, co mi na to odpovíš), že nejšťastnější jsou ti, kdo jako děti den ze dne svůj život prožívají, kdo tahají svou panenku, kdo ji oblékají a svlékají, s velkým respektem se plíží kolem police, kde maminka zamkla cukroví, a když konečně urvou kousek, plnou pusou žvýkají a volají: ještě! To jsou šťastní tvorové. – A také těm není zle, kdo dávají své pitomé robotě anebo nanejvýš svým vášním patetická jména, oznamujíce člověčenstvu, že to jsou ohromná díla, podnikaná pro jeho spásu a vykoupení. Blaze tomu, komu je dáno takhle žít! Kdo však ve své pokoře poznává, oč vlastně běží, kdo vidí, jak každý naobědvaný občan svou zahrádku dovede přistřihnout na učiněný ráj, a jak na druhé straně také ubožák pod svým břemenem leze dál svou cestou, byť i sebevíc hekal, jak koneckonců všichni bez rozdílu znají jen jeden prospěch: zřít světlo sluníčka aspoň o minutku déle, ano! – ten je pěkně zticha a tvoří si svět k obrazu svému, a je také šťasten, protože je člověkem. A pak, byť i byl sebevíce spoután, chová navždy v svém srdci sladký pocit svobody, že opustí tento žalář, kdykoli se mu zlíbí. 30. srpna 1771 Nešťastníče! Nejsi bláhový? Neklameš sám sebe? K čemu je všechna ta zuřivá vášeň bez konce? Neznám už jinou modlitbu než modlitbu k ní, mé představivosti se nezjevuje žádná jiná postava než její a všechno na světě kolem dokola vidím jen ve vztahu k ní. A to mi dává nejednu šťastnou hodinku. – Až se od ní zas musím odtrhnout, ach, Viléme, a srdce mě k tomu často pud ! – Když u ní prosedím dvě tři hodiny, když jsem se dosyta napásl na její postavě, jejím chování, na nebeském výrazu jejích slov, když ponenáhlu pozbývám smyslů, když se mi smráká před očima, když sotva co slyším, když cosi mě za hrdlo popadá jako zákeřný vrah a srdce divokými údery chce ulevit stísněným smyslům, rozmnožujíc jen jejich zmatek, Viléme, pak často nevím, jsem-li ještě na světě! A když nemá tesknota zrovna převahu, což se někdy stává, když Lotta mi povoluje bídnou útěchu, že se ze svého hoře smím vyplakat na její ruce, tak musím pryč! Musím ven! A ztrácím se hluboko do kraje. Zlézt strmou horu, razit si cestu neschůdným lesem, houštinami, které mě zraňují, trním, které mě drásá, to je pak pro mne rozkoší! Tu se mi trochu uleví! Trochu! A když cestou únavou a žízní někdy klesnu, někdy hluboko v noci, když úplněk stojí nade mnou, usednu v pustém lese na pokřivený strom, abych svým rozbolavělým nohám dopřál trochu utišení, a když pak vysilujícím klidem klímám v mlžné záři – – – Ó, Viléme, samota klášterní cely, žíněné roucho a trnitý pás by byly lékem, po jakém duše žízní. Sbohem. Nevidím jiného konce celé té bídy než hrob. 20. prosince 1772 […] Jsem rozhodnut, Lotto, zemřu! A to ti píši bez romantické přepjatosti a klidně, zrána toho dne, kdy tě naposledy uvidím. Až budeš toto číst, drahá, budou už pod drnem ostatky neklidného nešťastníka, jenž v posledních okamžicích svého života nezná větší slasti než zabývat se tebou. Prožil jsem strašlivou noc, ale přece také blahodárnou; ona to byla, která mne, kolísajícího, utvrdila v mém rozhodnutí: zemřu. Když jsem se včera od tebe odtrhl, v nejstrašnějším rozbouření smyslů, jak se to všechno sesypalo na mé srdce, jak na mne v tvé blízkostí sáhl strašlivý chlad mého beznadějného, bezútěšného bytí! Sotva jsem se dopotácel do svého pokoje, vrhl jsem se bez sebe na kolena a – ó Bože, dopřáls mi poslední útěchy nejtrpčích slz. A tisíce záměrů, tisíce nápadů mi znělo v duši, až tu nakonec stála, cele a neoblomně, poslední myšlenka, jediná: zemřu! – Ulehl jsem a zrána, když jsem se klidně probudil, stojí tu ještě neotřesena, silná, jak byla, v mém srdci: zemřu! – Není to zoufalství, je to jistota, že jsem dotrpěl a že se pro tebe obětuji; ano, Lotto, proč bych to zamlčoval: jeden z nás tří musí pryč, a tím budu já. Ó drahá, v tom ztrhaném srdci se to vztekle plížilo – zabít tvého muže! – tebe! – sebe ! – Budiž tedy! Když vystoupíš na horu za krásného letního večera, vzpomeň si na mne, jak jsem tolikrát přicházel údolím k vám, a pak pohlédni naproti na hřbitov, k mému hrobu, jak vítr v záři zapadajícího slunce běží vysokou travou. – Byl jsem klidný, když jsem začal, a nyní, když si všechno tak živě představuji, pláču jako dítě. […] Goethe, Johann Wolfgang: Utrpení mladého Werthera, přel. E.A.Saudek, Mladá fronta, Praha 1968