|
Johann Wolfgang Goethe: Faust
NOC Vysoko klenutý, úzký gotický pokoj. Faust neklidně na své židli před pulpitem FAUST Ach, s právy filosofii a medicínu jsem studoval a také theologií já pohříchu se prokousal – a teď tu, blázen, stojím, žel, a ani za mák jsem nezmoudřel. Titul majstra, ba doktora mám, vodím křížem a sem a tam své žáky za nos po deset let – a dovedu jedno jen povědět: je nemožné, bychom cokoli znali! Tím hořem se mi srdce spálí. Sic chytřejší jsem než ti hňupi doctores, škrabáci, kněžouři et professores, z pochyb a svědomí nemám já strázně, z ďábla a pekla necítím bázně, však zato se trmácím pořád v smutku, nenamlouvám si, že znám co vskutku, nenamlouvám si, že poučovat dovedu lidi či polepšovat. Jsem bez statku, jsem bez jmění a svět mne nezná, necení – tak ani pes by nežil dál! A tak jsem se na vědu magie dal, zda by mi duchů zjev a ret nejeden taj moh povědět, bych nemusil v potu tváře víc o věcech mluvit, z nichž neznám nic, abych to všechno vyzvěděl, jaký je světa vnitřní tmel, abych všech životů semena zočil a za pouhé slovo je nezašantročil. Ó, na mou bídu naposled, ty kdybys, ouplňku můj, shléd, jenžs o půlnoci tolikrát zde u pultu mne vídal stát, nad haldou papírů a knih, truchlivý druhu, bys mne stih! Ach, kéž bych tam, kde hor je štít, směl ve tvém milém světle jít, s duchy se vznášet kol strží a skrytů, po lukách vlát v tvém šerosvitu, vědění setřást kouř, ten čpavý, a v rose tvé se napít zdraví! Běda, jsem ještě v tom vězení, v proklatě ztuchlém sklepení, kam se i sluníčko lámá mdle skrz malované tabule? Knihy v té kobce kol a kol, ve vetchých listech hlodá mol, až pod klenutí po stěnách načouzen papír, leží prach; pouzdra, sklínky a sklenice; nástrojů plné police, veteš, co zanechal pra-praděd – to je tvůj svět, to se zove svět! A ptáš se ještě, proč jak v past je lapeno to srdce tvé, proč nevysvětlitelná strast ti všechen život z prsou rve? Ne příroda, ne živý dech, ne svět, jejž bůh ti ráčil dát: kol tebe v plesnivých těch zdech je kostlivec a zvěře hnát! Ó vzhůru! utec! pryč a ven! A tato kniha záhadná, kdys Nostradamem napsaná, zda nestačí ti průvodem? Z ní můžeš poznat oběh hvězd, a příroda-li mistrem jest, v tvém nitru se to rozhoří, kterak duch s duchem hovoří. Je marno myslí neplodnou posvátné črty vykládat. Vy duchové, vy nade mnou, musíte odpověď mi dát! Rozevře knihu a spatří znamení makrokosmu Och, rozkoše, jež do mých smyslů všech zde při tom pohledu mi pronikáte! Já v žilách, nervech cítím nový žeh, znám náhlé štěstí, vroucí, mladé, svaté! Zda byl to bůh, kdo psal to znamení, jímž tajemně se odhalily všech živlů nejskrytější síly, jímž v nitru zmlká všechno běsnění a slasti v bednou hruď se vlily? či já jsem bůh? Ó jas, jejž zřím! V ty čisté runy oko zírá, zří, kterak příroda se tvůrčí rozevírá. Teď mudrcovu slovu rozumím: „Vstup k říši duchů zasut není. Tvůj duch je slep, smrt v prsou tvých. Své lidské srdce bez prodlení svlaž, učni, v jitřních červáncích!" Prohlíží znamení Jak všechno, vše se v celek tká, jak jedno v druhém žije, hrá! Stoupají andělé a sestupují, a z ruky v ruku zlatá vědra plují. Myrhou peruti voní, k zemi se schvívají, v zemi se vrývají, a proletováno, údery křídel srdce vesmíru zvoní! To divadlo! Však divadlo jen, žel! Bezmezná přírodo, já chytit bych tě chtěl, leč, ňadra vy, kde nad vámi se nahnu, z nichž země i nebe své mléko má, vy, k nimž se tlačí prsa mdlá – jste zdroj, jste křísící, a já tu zprahnu! Obrátí nevrle několik listů a spatří znamení ducha země Jak jinak tímto znamením jsem jat! Ty, tys mi blíž, ó duchu země; již stoupá výš má síla ve mně, již jsem jak novým vínem vzňat. Mám odvahu, bych v světě zkusil štěstí, pozemskou slast i všechen bol chci nésti, chci s nečasem a vichřicí se rvát, a loď-li praská, v bouři nezoufat. Nade mnou roste mrak. Měsíc se ukrývá. Má lampa rudne! A dým! Červené paprsky nad hlavou mi srší. S klenby velebné vání dýchá – a hmatá po mně. Cítím tě blíž a blíž, duchu, jejž volal jsem. Projev se již! Škube to v srdci mém. Všechen můj pud k novému víru a citu je vzdmut. Své srdce tobě cele vzdáno cítím. Ty musíš, musíš! Nechť to splatím žitím. Uchopí knihu a vyřkne tajuplné znamení ducha. Vyšlehne rudý plamen, duch se objeví v plameni [...] FAUST Zaříkán zvířecí bud tvor elementárním quattuor: Salamandr ať hoří, nechť nymfa se vine, sylfa v prostor ať vplyne, gnóm ať se moří! Kdo nezná živlů znaky, kdo neví, který je jaký, jakých je sil, jaký má cíl, nemá v své moci, říš duchů zmoci. V plamenech, mloku, v plamenech ztrať se! Splyň v proudu a toku, ty nymfo! Vzplaň krásou meteorů, ó sylfo! Nechť pomáhá domu a dvoru incubus! incubus! Vystup, ať nemusím užít hrůz! Ze čtvera sil žádná v tom netvoru není. Leží si dál a chrup na mne cení; ještě jsem vůbec ho nezmučil. Mocněji začnu vzývat, však tě už naučím zpívat. Aj, tovaryši, unik jsi pekelné říši? Tak viz to znamení! Před ním do prachu zhrouceni všichni démoni leží. A hleďme, jak všecek se ježí! Ty tvore zavržený, zda číst jej schopen jsi? Jej, který, nezrozený, se rozlévá nebesy? jej, nevyslovitelného, jej, oštěpem probodeného? Hle, chycen za kamny on nadýmá se jak slon. Do prostoru se dme, v mlhu se rozplynout chce. Až do stropu mi nevzrosteš! Tiše u nohou pánu lež! Vidíš, že nehrozím slovem planým. Sžehnu té ohněm svatě požehnaným. Nedráždi mne, sic pozvednu světlo, to trojjediné, nedráždi mne, sic podstoupíš nejhorší muku! MEFISTOFELES Vystoupí za kamny, zatím co mlha padá; je oděn v úbor kočovného scholastika Čím pánu posloužím? Nač tolik hluku? FAUST Tak tohle bylo jádro pudlíka! Potulný scholár? Šprým to podařený. MEFISTOFELES Klanět se vám, čest pro mne veliká. Vy jste mi zatopil, můj pane přeučený. FAUST Tvé jméno? MEFISTOFELES Na to by se neměl ptát, kdo k slovu chová pohrdání, kdo věcí podstatu chce znát, na hony vzdálen jalového zdání. FAUST U vás, vy páni, zvukem jména též tvářnost duše bývá vyjádřena; a je to vaše pravá tvář, ať zní to Belzebub či škůdce nebo lhář. Nu dobrá, a kdos ty? MEFISTOFELES Té síly díl jsem já, jež, chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná. FAUST To je mi hádanka. Co říc mi má? MEFISTOFELES Jsem duch, jenž stále popírá! A právem; neb co vzniká, vše, by zahynulo, hodno je; proto by bylo líp, nic kdyby nevznikalo. A ve všem tom, co u vás kdy se zvalo hříchem či zkázou, zkrátka zlem, tam já v svém pravém živlu jsem. FAUST Ty zveš se částí jen, a celého tě zřím? MEFISTOFELES Skromňoučkou pravdu já ti dím. Nechť člověk, zdrobnělý svět bláznovství, mní, že je celek celistvý: Já díl jen dílu jsem, jenž vším byl v prvé časy, já díl jsem temnoty, jež světlo stvořila si, to hrdé světlo, jež teď matku Noc chce okrást o prostor a dávnou moc. A přec to nesvede; nechť sebejasněj plá, vždy na tělech jen ulpívá. S těl proudí, těla zkrášluje, tělo je v běhu zdržuje; tak, doufám, mnoho času neuplyne, a s těly také světlo zhyne. FAUST Teď o tvých cílech zpraven jsem! Kdo neumí nic zničit ve velkém, aspoň se v malém o to snaží. MEFISTOFELES Mnoho tím arci nedokáži. Co nicotu chce zadržet, to něco, nejapný ten svět – ať jsem se sebevíce mořil, přec jsem ho posud nepokořil otřesy, vlnou, vichry, plamenem: klidně si trvá oceán i zem. A na tu čeládku zvířat a lidských ras, na tu už dokonce jsem krátký: já pohřbil jich už pěkné řádky, a nová svěží krev obíhá zas a zas! Tak to jde dál, jsem z toho málem divý; na zemi, ve vodě a vzduchu z tisíce klíčků život pučí živý v chladu a zimě, v mokru, v suchu! Nevyhradit si ohně žár, docela nic já neměl bych a part. FAUST Tak tedy marně proti síle, v níž dobro věčné tvorby jest, vztekle jsi vztyčil, potměšile ďáblovskou mrazivou svou pěst. Jiného hleď se dopracovat, chaosu divný synu ty! MEFISTOFELES Nu, budem o tom uvažovat, leč nechám si to na jindy. Směl bych snad pro tentokrát jíti? [...] FAUST A na mně co zas ty si vyžádáš? MEFISTOFELES Ach, na to ještě dlouhou lhůtu máš. FAUST Ne, ne! Neb čert je egoista a zbůhdarma se dozajista nebude starat o zisk náš. Podmínky řekni; jasně, co a jak. Takový sluha, to není jen tak. MEFISTOFELES Zde poslušen chci býti tvého slova, bez dechu ve všem po vůli ti být. Až onde shledáme se znova, mně ty máš stejným oplatit. FAUST Což, onde, o to nedbám již. Až tento svět mi rozdrtíš, svět onen zroď se nebo ne! Zde z této země prýští moje slasti, zde toto slunce svítí na mé strasti; jenom až smím to všechno střásti, co chce, nechť potom nastane! Ta novina mi lhostejná je, zda lásky tam a zášti říš a zdali též ty cizí kraje cos mají jako hloub a výš. MEFISTOFELES Pak smíš se toho odvážiti. Jen vejdi v smlouvu, abys v tomto žití všechny mé čáry, zkouzlen, zřel. Dám ti, co člověk ještě neviděl. FAUST Co můžeš dát, ty nebožácký ďase! Což lidský duch, vzňat po vznešeném jase, kýms, jako tys, byl chápán kdy? Leč krmi dej, jež rozlačňuje vždy, a zlata rudého dej poklady, jež na dlani se roztekou jak rtuť, dej hru, při níž se nevyhrává, či dívku, kterou tisknu na svou hruď, zatím co s druhem mým už znamení si dává, dej světlo slávy božsky krásné, jež meteorem vzplá i zhasne! Ukaž mi plod, jenž, než je střesen, hnije, či strom, jenž den co den vždy znova zelený je! MEFISTOFELES Ty nezlekáš mne tímhle vším, takové poklady ti opatřím. Leč jednou přijde, brachu, čas, že v pohodlí si chceme pochutnati. FAUST Kdybych se lenochem kdy za pecí měl státi, v tu chvíli, libo-li, mě sraz! Když obelžeš mě lichotkami, bych sebou sám byl spokojen, když tvoje rozkoše mě zmámí – to poslední buď pro mne den! Toť sázka má. MEFISTOFELES Já přijímám. FAUST A ještě druhou ruku dám! Když okamžik mě zvábí k slovu: Jsi tolik krásný! prodli jen – pak si mě sevři do okovů, ó, pak chci rád být utracen! Pak nechať umíráčkem zvoní, pak čas tvé služby dobíhá, stůj orloj, rafije se skloní, to uplynula doba má! MEFISTOFELES Jen rozvaž to, my nezapomenem. FAUST A to jsi také v právu svém; já lehkovážně nepodjal se toho. Jak spočinu, já sluha jsem, ať tvůj – což dbám! – či vlastně koho. MEFISTOFELES Dnes při doktorském hodokvase má služebnost už počíná se. Leč o maličkost musím poprosit: pro strýčka příhodu, pár řádeček chci mít. FAUST Pedante, musíš písemně to míti? Nepoznals mužů? Slovo nestačí ti? Což není na tom dost, že slovo mé má řídit na věky mé živobytí? Zda neproudí vše, stále proměnné, a já mám v poutech slibu žíti? Nám v srdce však ten blud je položen, nikdo ho nechce oželeti. Šťasten, kdo věrnost má v své hrudi jen: necouvne nikdy před obětí! Leč tam, kde s pečetí a s písmem pergamen, toť přízrak, před nímž musíme se chvěti. Vždyť slovo sotva z pera může a rozhodčí jsou vosk a kůže. Co na mně, zloduchu ty, chceš? Pergamen, papír, mramor, spěž? Mám perem, pisátkem, mám dlátem psáti? Mně lhostejno, ty volbu máš. MEFISTOFELES Jak překotně se necháváš řečnickou vášní strhovati! Vždyť cedulička stačí též, kapičkou krve se tam podpíšeš. FAUST Jestli to všechno je, co chceš, nu dobrá, komedie platí. MEFISTOFELES Krev, to je zcela zvláštní šťáva. ŽALÁŘ FAUST se svazkem klíčů a svítilnou u železných dvířek Děs, jemuž dávno odvyk jsem, mě jímá a všechnu trýzeň lidstva v duši mám. Zde za tou vlhkou zdí, zde obydlí má, a čím že zhřešila než dobrotou, se ptám. Rozpakuješ se dovnitř jít? Ty netroufáš si zas ji zřít! Vzhůru! Když váhám, smrt jí přiváhám. Sahá po zámku. Zevnitř zpěv Má matka, ta běhna, zabila mě, můj otec, ten zloděj, ten pojedl mě! Ruce mé malé sestřičky schovaly moje kostičky v háječku zeleném, tu byl ze mne ptáček maličký, odleť jen, odleť jen! FAUST otvírá závoru A netuší, že slyší její milý, jak šustí sláma, okovy jak zachřestily. Vstoupí MARKÉTA skrývajíc se na lůžku Běda mi, běda! Hořká smrt, už jdou! FAUST šeptem Tiše! tiše! Osvobodit já tě přicházím. MARKÉTA svíjí se před ním Jsi-li člověk, smiluj se nad mým zoufáním. FAUST Tiše! tiše! Sice tví strážci ze sna procitnou. Chopí se řetězů, aby je rozevřel MARKÉTA na kolenou Kdože ti, kdo ti tuto moc, kate, dal nade mnou! Jdeš pro mne, sotva jde na půlnoc? Nech mě žít! Smiluj se nade mnou! Což zítra ráno by už pozdě bylo? Vstane Vždyť jsem tak mladá, tak mladá jsem! A zemřít mám v mladém věku svém? Byla jsem taky krásná, a to mě zahubilo. Byl blízek přítel a teď je v dáli, serván je věnec, květy se rozsypaly. Nesahej na mě tak násilně! Co jsem ti udělala? Šetři mě! Nenech mě prosit nadarmo! Mé oko co živo tě nezhlédlo. FAUST Přežiju-li hoře to! MARKÉTA Teď ty máš nade mnou úplnou moc. Jen dovol, abych dítě napojila! Celovala jsem je po celou noc; oni mi je vzali, neb zlí jsou moc; teď říkají, že jsem je utratila. čím se mám těšit bez svého robátka? Lidé mě škádlí a písničky na mne mají. Končí se tak jedna stará pohádka, ale proč ji na mne vykládají? FAUST se vrhne před ní na zemi U nohou leží ti milující, vyvést tě, vyrvat tě z poroby sužující. MARKÉTA vrhne se na zemi k nému Ó, poklekněme! A ke všem svatým se pomodleme! Pod těmi schody, pod prahem zde syčí peklo a vře. To v strašném svém vzteku tam řádí sám ďas. FAUST hlasitě Markétko! Markétko! MARKÉTA upoutána To byl přítelův hlas! Vyskočí. Okovy s ní spadnou Kde je? Já zaslechla, jak volá svým hlasem. Nikdo mě nezdrží, svobodna jsem. Chci do jeho náruče běžet, na jeho hrudi chci ležet! Markétko, volal, stál na prahu on. Já uprostřed skřípění zubů a pekla, uprostřed vřavy, jež smála se, vzteklá, poznala sladký ten milostný tón. FAUST Já to jsem! MARKÉTA Ty! Znova to opakuj! Bere ho za ruku Je to on! Je to on! Kam zmizel smutek můj? Kam tíha okovů, kam hrůza žaláře? Tys to! Zachránit přišels mě. Jsem zachráněna! – Ta ulice už je tu zas, jež prvně seznámila nás; i veselá zahrádka malá, kde s Martou jsem na tebe čekávala. FAUST chce ji odvésti Pojď se mnou! Pojď! MARKÉTA Ó, zůstaň, milý! Tak ráda prodlévám, kde dlíš. Celuje ho FAUST Pojď! V tu chvíli! Jestli teď otálíš, draze se nám to vyplatí. MARKÉTA Jak? neumíš už líbati? Tak krátce jsi, příteli, ode mne byl a líbat ses už odučil? Proč teď v tvém náručí tak teskno je mi? Dříve z tvých pohledů a slovy tvými všemi sesouvalo se na mne celé nebe, a jako bys mě chtěl zadusit, celovals mě. Líbej mě! Ne? Tedy zlíbám já tebe! Obejme ho Běda, tvá ústa zebou, tak němá jsou. Co je to s tebou? Kým jsem byla připravena o lásku, o lásku tvou? Odvrátí se od něho FAUST Pojď! Za mnou! Miláčku! Zmuž se jen! Sevru tě, stokrát víc roznícen, jen prosím, pojď, toť jediné, co chci! MARKÉTA obrácena k němu A jsi to? Opravdu, tos ty? FAUST Já to jsem! Pojď! MARKÉTA Ty zbavuješ mě pout, já smím zas na tvém klíně spočinout, ale jak to, že se mne neštítíš? Koho chceš zachránit? Víš, koho? Víš? FAUST Pojď! Prchá chvilka noci hluboké. MARKÉTA Já jsem svou matku utratila, já jsem své dítě utopila. Nebylo naše – mé a tvé? Též tvé – Tos ty! Věřím to stěží jen. Podej mi ruku! Ne, to není sen! Ta milovaná ruka tvá. Ale ach, je vlhká! Utři ji! Mně se zdá, že krev na ní máš. Co jsi to spáchal? Spasiteli náš! Ten kord musíš do pochvy dát! Mně k vůli to učiníš. FAUST Co se stalo, nemůže se odestát. Ty mě zabíjíš. MARKÉTA Ne, ty musíš na živu zbýti! Popíšu ti hroby, tak slyš! V své péči musíš je míti hned od zítřka již; matce nejlepší místo dáš, mého bratra hned vedle pochováš, mne trochu stranou uložíš, jenom ne příliš daleko, víš? A po pravém prsu mi bude ležet děcko, jinak tam nikdo nebude smět! – Ach, k tobě, k tobě se přivíjet, to bývalo mé štěstí, mé všecko! A teď ne a ne se to dařit; jako bych chtěla, musím se tvářit, ale ty mě nechceš za živý svět. A jsi to přec ty a něhu v očích máš. FAUST Tak pojď jen, pojď, když mé poznáváš! MARKÉTA Tam ven? FAUST Ven, na svobodu. MARKÉTA Je-li venku hrob, číhá-li tam smrt, tedy pojď. Odsud na lože věčného míru a dál ani krok! Odcházíš? Jindro, kdybych jen směla s tebou ven! FAUST Můžeš! Jen chtít! Dveře jsou otevřeny. MARKÉTA Já nesmím. Pro mne nic už nemá ceny. Nač utíkat? Vždyť na mne číhají! Je děsné chodit žebrotou dům k domu; a se zlým svědomím ještě k tomu! Je děsné cizinou se plahočiti; a nakonec mě přec jen chytí! FAUST Zůstanu u tebe. MARKÉTA Rychle jen, rychle jen, svého červíčka spas! Pryč! Proti potoku, teď přes lávku zas; do lesa teď a rovnou napořád pak nalevo k rybníku, kde vidíš tu fošnu stát. Jen ho do rukou vem, vidíš, jak nožkama třepá, ještě sebou škube a zmítá, zachraň ho, zachraň! FAUST Vzpamatuj se přec! Jen ještě krok, a jsi volná! MARKÉTA Kdybychom byli jen přes kopec! Tam na kameni má matka sedí, mně údy ledovatí! Tam na kameni má matka sedí a hlava sejí klátí; nekyne hlavou, nekývá, má ji tak těžkou, tak těžkou ji má. Usnula, nelze ji probudit. Abychom mohli spolu být. Byly to šťastné časy! FAUST Když řeči a prosby jsou neúčinné, unesu tě, není cesty jiné. MARKÉTA Nech mě, nestrpím násilí, ne! Pryč, ty tvé ruce vražedné, vždyť jsem ti ve všem byla po vůli. FAUST Svítá den! Ó drahá! Má drahá! MARKÉTA Den! Ano, poslední den se dní! To měl být den můj svatební! Neříkej nikomu, žes byl už u Markétky. Běda, jsem bez věnečku! Nemůže se to odestát. Shlédnem se ještě jedenkrát, ale ne při tanečku. Šouravé kroky se rozlily, davem se hemží ulice a rynk. Slyšíš ten zvonek, slyšíš, cink – a prásk! to hůlku zlomili. Ruce mě svázaly hrubé, smýkly mnou k popravišti, už v každé šíji to škube, jak po mně to ostří blyští. Svět leží němý jako hrob! FAUST Kéž nebyl bych spatřil světlo světa! MEFISTOFELES zjeví se venku Vzhůru! Sice je po vás veta! Ty řeči, ty odklady pošetilé jsou! Mí oři se třesou, jitro se rozbřeskuje. MARKÉTA Co z půdy tam vystupuje? Ten! ten! Pošli ho pryč! Ať už jde! Co ten tu na svatém místě chce? Přišel si pro mne! FAUST Ty na živu budeš zachována! MARKÉTA Boží soude! Tobě jsem odevzdána! MEFISTOFELES Faustovi Pojď! pojď! Sice s ní tě nechám zde. MARKÉTA Tvá, otče, tvá jsem! Zachraň mne! Andělé! Vy zástupové posvěcení! Kol mne se klaďte k mému zachránění! Jindro! Mám z tebe hrůzu! MEFISTOFELES Je odsouzena! HLAS shůry Je zachráněna! MEFISTOFELES Faustovi Sem ke mně! Zmizí s Faustem HLAS zevnitř, zanikaje Jindro! Jindro! |