François-René de Chateaubriand: Atala Zlá sudba „Oč půvabnější byl můj sen o nastávajícím štěstí, tím kratší bylo jeho trvání a byl jsem z něho probuzen hned při svém návratu do poustevníkovy sluje. Přišli jsme zpět skoro až v poledne a byl jsem nesmírně překvapen, že nám Atala nespěchá v ústrety. V té chvíli se mne zmocnila jakási podivná hrůza a srdce se mi sevřelo neblahou předtuchou. Stanul jsem před vchodem do jeskyně jakoby k zemi přikován a neměl jsem odvahu zavolat na svou milovanou. Moje představa hrozila se právě tak zvuku jako ticha, jež by se rozhostilo po mém volání. Ale ještě více mě děsila tma, v níž se stápěl vnitřek jeskyně, a proto jsem poprosil misionáře: ,Otče, kterého provází a posiluje samo nebe, vejdi do těch temnot a přiveď mi Atalu.' Jak je sláb ten, koho ovládají vášně! Jak silný, kdo důvěřuje v Boha! V tom zbožném srdci zemdleném sedmdesáti šesti lety bylo více odvahy než ve veškerém žáru mého mládí. Sluha boží vstoupil do jeskyně a já zůstal venku zmítán strachem. Za chvíli dolehl k mému sluchu z nitra sluje slabý šepot podobný nářku. Vyrazil jsem výkřik plný úzkosti, sebral všechny své síly a vrhl se do jeskynních temnot... Duchové mých předků, vy jediní víte, jaká strašlivá podívaná naskytla se mým vyjeveným očím! Poustevník zapálil zatím sosnovou louč a držel ji chvějící se rukou nad Atalou spočívající na lůžku. Opřena o lokty, seděla ta krásná a mladá bytost s tělem zpola vztyčeným, sinale bledá a všechna rozcuchána, a na čele se jí perlily krůpěje zlověstného potu. Její už skoro hasnoucí zraky snažily se dát mi ještě najevo její lásku a její ústa se pokoušela o úsměv. Jakoby bleskem zasažen stál jsem zde neschopen sebemenšího pohybu se strnulýma, vytřeštěnýma očima, s rozpjatými pažemi, s pootevřenými ústy. Hluboké, nesmírné ticho, jež zavládlo na okamžik mezi třemi účastníky tohoto bolestného výjevu, přerušil jako první eremita: ,Myslím, že je to jen horečka způsobená únavou, a odevzdáme-li se do vůle Páně, jistě se nad námi smiluje.' Při těchto utěšujících slovech rozproudila se zase krev v mém srdci a můj pocit strachu a zoufalství vystřídal rázem s lehkomyslností divocha pocit naděje, ba jistoty. Ale Atala mne v něm dlouho nenechala. Zavrtěla smutně hlavou a dala nám znamení, abychom přistoupili blíže k jejímu lůžku. ,Otče,' řekla skomírajícím hlasem obrácena ke knězi, ,můj konec je blízký. Ó milovaný šakto, vyslechni s klidnou myslí a beze všeho zoufalství neblahé tajemství, jež jsem ti zamlčela, abych tě neučinila příliš nešťastným a abych uposlechla svou matku. Snaž se, abys mne nepřerušoval projevy bolesti, jež by uspíšily poslední chvíle mého života, které mi ještě zbývají. Musím se ti ještě s velmi mnohým svěřit, a tlukot mého srdce zvolna slábne... na prsou cítím jakési ledové břímě, které mi dovoluje sotva vydechnout, takže se mně zdá, že si nemohu ani dost pospíšit.' Teď se Atala na chvíli odmlčela a poté pokračovala: ,Můj smutný osud začal se skoro ještě dříve, než jsem spatřila světlo světa. Má matka mě počala v nešťastné hodině; byla jsem pro její lůno těžké břímě a porodila mne v krutých bolestech. Nikdo nevěřil, že zůstanu naživu. Aby mě zachránila, složila matka za mne slib královně andělů, že vyváznu-li životem, zasvětím jí své panenství... Neblahý příslib, který mě sráží do hrobu! Bylo mi necelých šestnáct let, když mně maminka zemřela. Několik hodin před smrtí zavolala mě k svému lůžku. ,,Má drahá dcerko," řekla mi v přítomnosti misionářově, jenž jí poskytoval útěchu v jejích posledních chvílích, „má milá Atalo, znáš můj slib, který jsem učinila za tebe. Chtěla bys, aby se tvá matka stala křivopřísežnicí? Ach, moje děvečko, zanechávám tě na světě, který není hoden, aby na něm žila křesťanka mezi samými modloslužebníky, kteří pronásledují Boha, jenž je Bohem tvého otce i mým, Boha, jenž ti dal nejen život, ale zázrakem ti jej také zachoval. Ach, mé drahé dítě, přijmeš-li závoj panenství, odřekneš se tím jen starostí o chatrč a svévolných vášní, jež rozbouřily tak neblaze nitro tvé matky. Pojď, dceruško, přistup a přísahej na tento obraz Bohorodičky, do rukou tohoto svatého muže a své umírající matky, že mne nezradíš před tváří nebes. Pomni, že jsem se zavázala za tebe, abych ti zachránila život, a že kdybys nedostála mému slibu, uvrhla bys duši své matky do věčného zatracení." Ó matko drahá, proč jsi to jen říkala? Ó víro, z níž pramení má bída i mé štěstí, která mě zatracuješ i povznášíš! A ty, drahý a neblahý předměte vášně, jež mne stravuje ještě i v náruči smrti, ty nyní vidíš, můj milovaný Šakto, co způsobil náš krutý osud!... Vrhla jsem se v slzách do matčina klína a slíbila vše, co ode mne žádala. Misionář vyřkl nade mnou strašlivá slova a dal mi amulet, který mě zavazuje po celý život. Maminka mi pohrozila svou kletbou, jestliže bych se někdy zpronevěřila své přísaze; když mne ještě napomenula, abych o tom všem zachovala co nejpřísnější tajemství před pohany, zavilými nepřáteli mé víry, vypustila ducha svírajíc mě v náručí. Zprvu jsem si neuvědomovala, jaké nebezpečí je skryto v mém slibu. Byla jsem plna vroucího nadšení, skutečnou křesťankou, a zakládala si nemálo na tom, že v mých žilách koluje španělská krev. Kolem sebe jsem viděla jen muže, o nichž mi nikdy ani zdaleka nenapadlo, že by mohli ve mně vzbudit nějaké hlubší city. Byli mně všichni naprosto lhostejní. Radovala jsem se, že nemám jiného ženicha kromě Boha své matky. Ale najednou... spatřila jsem tebe, mladý a sličný zajatce, byla jsem dojata tvým osudem, odvážila jsem se mluvit s tebou u hranice v lese a pocítila najednou veškerou tíhu svého slibu!' Sotvaže Atala vyřkla tato slova, sevřel jsem pěsti a vzkřikl s výhružným pohledem na misionáře: ,To je tedy to náboženství, které jste mi tolik vychvalovali! Pryč s přísahou, jež mě olupuje o Atalu! Pryč s Bohem, jenž se staví proti přírodě! Člověče, knězi, co jsi to přišel hlásat do těchto lesů, proč jsi tady?!' ,Pro tvou spásu!' zvolal stařec hromovým hlasem a vztyčil se v celé své výši. ,Abych zkrotil tvé vášně a odvrátil od tebe, zaslepený rouhači, hněv boží. Je tě důstojné, mladý člověče, abys bědoval nad strastmi svého života, sotvaže jsi do něho vkročil? Kde jsou stopy tvého utrpení? Jaká bezpráví bylo ti vytrpět? Můžeš se odvolat na své ctnosti, jež by mohly alespoň částečně ospravedlnit tvé stesky? Jakou službu jsi prokázal? Co záslužného jsi vykonal? Ach, nešťastníce, předkládáš mi jedině své vášně, a přitom se opovažuješ obviňovat nebe! Až strávíš třicet let ve vyhnanství v horách jako nehodný sluha Páně Aubry, pochopíš jistě hlubší smysl úradků Boží prozřetelnosti a nebudeš je odsuzovat tak ukvapeně. Pak si uvědomíš, že nevíš nic, že nejsi nic a že není trestu dost přísného a utrpení dost strašného, jež by si hříšné tělo nezasloužilo vytrpět.' Blesky šlehající z poustevníkových očí, jeho dlouhá brada zmítající se mu na prsou, jeho hřímavá slova, to vše činilo jej podobna nějakému božstvu. Překonán jeho velebností, sklesl jsem mu k nohám a žadonil, aby mi odpustil mou prudkost. ,Synu můj,' odpověděl mi hlasem tak laskavým, že se v mé duši ozvaly výčitky svědomí, ,synu můj, nekáral jsem té za sebe. Běda, máš pravdu, milé dítě, přišel jsem do těchto lesů vykonat věru pramálo a Bůh nemá nade mne nehodnějšího služebníka. Ale na nebe, na nebe, synu můj, nesmíme nikdy žehrat. Odpusť mi, jestliže jsem tě urazil; vyslechněme však tvou sestru. Snad nalezneme ještě lék, nesmíme nikdy přestat doufat. Náboženství jako naše, Šakto, jež učinilo z naděje ctnost, je vpravdě božské!' Atala načerpala zatím trochu sil a pokračovala: ,Milovaný příteli, ač jsi byl svědkem mého zápasu, viděl jsi jen jeho menší část; tu druhou, mnohem větší, jsem ti zatajila. Věř, že černý otrok, jenž skrápí svým potem žhavý písek Floridy, není zdaleka tak ubohý a politováníhodný, jako byla Atala. Nabádala jsem tě k útěku a byla jsem přitom přesvědčena, že bych určitě zemřela, kdybys mne byl opustil. Bála jsem se uprchnout s tebou do pustin, a přece jsem zase vzdychala po lesní samotě. Ach, kdybych byla musela opustit jen své příbuzné, přátele a domovinu a kdyby bylo šlo jen (jaká hrůza!) o zatracení mé duše! Ale kolem mne byl stále tvůj stín, drahá maminko, tvůj stín, aby mi vyčítal věčné zatracení, do něhož bych tě uvrhla. Slyšela jsem tvůj nářek, viděla, jak tě plameny pekel stravují. Mé noci byly jako výheň, v níž se to hemžilo samými přízraky, mé dni překypovaly zoufalstvím. Večerní rosa, jež padla na mou rozpálenou kůži, se rázem vypařila. Otvírala jsem ústa, abych se nadýchla osvěžujících vánků, ale vánky se prohřály žárem mého dechu. Jaké to bylo utrpení, mít tě stále vedle sebe, daleko od všech lidí, v hlubokých samotách, a myslit přitom ustavičně na nepřekonatelnou překážku, jež nás nelítostně oddělovala! Trávit svůj život u tvých nohou, sloužit ti jako tvá otrokyně, připravovat ti jídlo a lože třebas v nejzapadlejším koutě tohoto světa bylo by bývalo pro mne vrcholným štěstím, a já, nebohá, měla je na dosah ruky, ale nesměla jsem se z něho radovat. Spřádala jsem nejrozmanitější záměry, kouzlila ve svém tak zkormouceném srdci přemnohé sny. Nejednou, když mé oči spočinuly na tobě, zašla jsem tak daleko, že jsem si vymýšlela přání nejen náročná, ale i hříšná. Brzy jsem chtěla, abych byla s tebou jedinou živou bytostí na světě, jindy opět, posedlá myšlenkou, že mi nebe brání v mé nezřízené vášni, byla bych si přála, aby se toto nebe zřítilo a já se třeba zmítala z propasti do propasti pod troskami Boha a světa, ale sevřena tvou sladkou náručí! A dokonce ještě teď... smím to říci?... ještě v této chvíli, kdy vcházím do bran věčnosti, kdy stanu co nevidět před nelítostným soudcem, ve chvíli, kdy poslušná své matky vidím s radostí, jak mé panenství udolalo můj život – ale běda! – jak strašlivý to rozpor, loučím se, drahý, s tebou s nesmírnou lítostí, že jsem nebyla tvá!' Chateaubriand, François-René de: Atala, René, přel. O.Reindl, Odeon, Praha 1973