Denis Diderot: Filozofické úvahy o původu a povaze krásna

Denis Diderot: Filozofické úvahy o původu a povaze krásna

Dříve, než se pustíme do nesnadného zkoumání původu krásna, připomenu – podobně jako všichni spisovatelé, kteří o něm psali –, že jakýmsi řízením osudu lidé zpravidla nejvíce mluvívají o tom, co znají nejméně; a tak je tomu kromě mnohého jiného i s podstatou krásna. Kdekdo přemítá o krásnu: obdivujeme se mu v dílech přírody; požadujeme je na umělecké tvorbě; každou chvíli tuto vlastnost něčemu přiznáváme nebo upíráme; avšak zeptáme-li se lidí s bezpečně vytříbeným vkusem, jaký je původ krásna, jeho povaha, přesný pojem, pravá podstata, výstižná definice, zda je to něco absolutního nebo relativního, existuje-li krásno náležející k podstatě, věčné, neměnné, pravidlo a vzor krásna podraženého, nebo zda krása podléhá módě, okamžitě se přesvědčujeme, že se názory různí, že jedni přiznávají svou nevědomost, druzí projevují skepsi. Čím to, že se téměř všichni shodují v tom, že krásno existuje; že tolik lidí je živě vyciťuje, ale tak málo jich ví, co krásno je?

Abychom v mezích možnosti tyto nesnáze rozřešili, uvedeme nejdříve názory různých spisovatelů, kteří o krásnu psali nejlépe; potom vyložíme vlastní myšlenky na toto téma a celou úvahu uzavřeme obecnými poznámkami o lidském rozumu a jeho činnosti souvisící s projednávanou otázkou.

Platón napsal dva dialogy o krásnu: Faidra a Hippia většího; v Hippiovi ukazuje spíše, co krásno není, než co je; a ve druhém dialogu nemluví ani tak o krásnu, jako o vrozené lásce lidí k němu. V Hippiovi větším jde především o to, zmást domýšlivost jednoho sofisty, kdežto ve Faidrovi nejde o nic jiného, než strávit s přítelem v půvabném zákoutí několik příjemných chvil.

Svatý Augustin napsal pojednání o krásnu; ale toto dílo se ztratilo a v Augustinových spisech se nám dochovalo o tomto tématu jen několik porůznu roztroušených myšlenek, z nichž vidíme, že podle tohoto autora je charakteristickým znakem krásy JEDNOTA, dosažená přesnými vzájemnými vztahy částí k celku. Jestliže se zeptám stavitele – říká tento veliký muž –, proč zakončil jedno křídlo budovy obloukem a navlas stejným obloukem uzavřel i druhé křídlo stavby, odpoví mi bezpochyby, že proto, aby tyto architektonické články byly uspořádány souměrně. Ale proč vám zde souměrnost připadá nezbytná? Protože se líbí. Z jakého titulu si však osobujete rozhodovat, co se lidem má nebo nemá líbit? Vím to docela bezpečně, neboť takové rozmístění je vhodné, správné a ladné, zkrátka je krásné. Výborně; ale řekněte mi, je to krásné, protože se to líbí? Nebo se to líbí, protože je to krásně? Nepochybně se to líbí, protože je to krásné. Jsem téhož názoru; ale táži se vás ještě: proč je to krásné? A jestliže vás moje otázka uvádí do rozpaků, protože mistři vašeho umění obvykle nezacházejí do takových krajností, uznáte jistě bez zdráhání, že vzájemná podobnost a úměrnost jednotlivých součástí vaší stavby vede k jakési jednotě celku, která je rozumu příjemná. To jsem chtěl pravé říci. Ano; ale pozor, tělesa nemají skutečnou jednotu, protože každé se skládá z nesčíslného množství částí, a každá tato část se opět skládá z nesčetného množství jiných částí. Kde tedy máte tu svou jednotu, která je předobrazem vašeho projektu? Onu jednotu, kterou považujete za neporušitelný zákon svého umění? Onu jednotu, kterou musí vaše stavba napodobit, aby byla krásná, ale kterou nic na světě nemůže napodobit dokonale, protože nic na světě nemůže být dokonale JEDNO? Co z toho tedy vyplývá? Není třeba uznat, že existuje určitá, našemu chápání nedostupná, prapůvodní, svrchovaná, věčná, dokonalá jednota, která je základním pravidlem krásna a kterou hledáte ve své umělecké praxi? Svatý Augustin v jiném svém spise vyvozuje, že právě jednota tvoří jaksi veškerou formu a podstatu krásna. Omnis porro pulchritudinis forma, unitas est.

Wolff říká ve své Psychologii, že některé věci se nám líbí, jiné nelíbí, a že na tomto rozdílu je založeno krásno a ošklivo; že to, co se nám líbí, se nazývá krásnem, a to, co se nám nelíbí, je ošklivo.

Dodává, že krása záleží v dokonalosti, takže věc přioděná krásou v nás právě díky této dokonalosti vzbuzuje libost.

Rozeznává pak dva druhy krásy, pravou a zdánlivou: pravá krása vzniká ze skutečné dokonalosti, kdežto zdánlivá krása vzniká ze zdánlivé dokonalosti.

Je zřejmé, že svatý Augustin pokročil ve zkoumání krásna mnohem dál než leibnizovský filozof: Wolff jaksi nejdříve tvrdí, že něco je krásné, protože se nám to líbí, zatím však se nám něco líbí jedině proto, že je to krásné, jak už postřehl Platón i svatý Augustin. Potom sice Wolff doplňuje ideu krásy o pojem dokonalosti; ale co je to dokonalost? Je dokonalé jasnější a pouhým rozumem poznatelnější než krásno?

Všichni, kdo si zakládají na tom, že nemluví jen ze zvyku, bez dlouhého uvažování, říká Crousaz, nechť se laskavě obrátí do svého nitra a sledují pozorně, co se v něm odehrává, jak uvažují a co pociťují, když volají: tohle je krása! Uvědomí si, že tímto zvoláním vyjadřují, že určitý předmět je pro ně spojen s příjemnými pocity nebo s pochvalným uznáním, a shodnou se na tom, že poznámka: tohle je krása! znamená, že vnímám něco, co schvaluji nebo co ve mně vzbuzuje libé pocity.

Tato Crousazova definice, jak vidno, není vyvozena z podstaty krásna, nýbrž pouze z dojmu, jakým na nás krásno působí; má stejnou vadu jako definice Wolffova. Crousaz si to dobře uvědomoval; proto se vzápětí snaží stanovit charakteristické znaky krásna; vypočítává jich pět: rozmanitost, jednota, pravidelnost, řád, úměrnost.

Z toho vyplývá, že buď je definice svatého Augustina neúplná, nebo Crousazova definice redundantní. Jestliže v představě jednoty není obsažena představa rozmanitosti, pravidelnosti, řádu a úměrnosti a jestliže tyto vlastnosti jsou podstatné pro krásno, neměl na ně svatý Augustin zapomenout; jestliže jsou v představě jednoty obsaženy, neměl je Crousaz ještě zvlášť vytýkat.

Crousaz nedefinuje, co rozumí pojmem rozmanitost; jednotou rozumí patrně společné zaměření všech částí k jedinému cíli; pravidelnost vidí v analogickém poměru jednotlivých částí k celku; řádem označuje závazný odstupňovaný přechod od jedné části k druhé; a úměrnost definuje jakožto jednotu zpestřenou v každé části rozmanitostí, pravidelností a řádem.

Nehodlám této definici krásna vytýkat její nejasnosti; podotknu pouze, že neplatí obecně, nýbrž že ji lze aplikovat jen ve stavitelství, nebo nanejvýš pro veliké celky v jiných odvětvích umění, pro řečnický výtvor, divadelní hru atd., nevyhovuje však pro slovo, myšlenku, část předmětu.

Hutcheson, slavný profesor etiky na glasgowské univerzitě, vytvořil zvláštní soustavu: je založena na předpokladu, že není nutno se ptát, co je krásno, právě tak, jako se neptáme, co je viditelno. Viditelnem rozumíme to, co lze vnímat zrakem; a krásnem rozumí Hutcheson to, co lze vnímat vnitřním smyslem pro krásno. Vnitřní smysl pro krásno je podle něho schopnost, kterou rozpoznáváme krásné věci, podobně jako zrakový smysl je schopnost, pomocí níž získáváme představu o barvách a tvarech. Tento filozof a jeho stoupenci se všemožně snaží dokázat reálnou existenci a nepostradatelnost tohoto šestého smyslu

[…]

Pochopitelně abychom mohli prohlásit, že tyhlety růže nebo kambaly jsou mezi růžemi a kambalami krásné nebo ošklivé, musíme dříve uvidět mnoho růží a mnoho kambal; abychom mohli prohlásit, že ta růže a ta kambala jsou mezi rostlinami a rybami krásné nebo ošklivé, musíme dříve poznat mnoho rostlin a mnoho ryb; a abychom mohli prohlásit, že ony exempláře jsou mezi výtvory přírody krásné nebo ošklivé, musili bychom být napřed velice dobře obeznámeni s celou přírodou.

Co tedy máme na mysli, když říkáme umělci: Napodobujte krásnou přírodu? Buď nevíme, co po něm chceme, anebo mu říkáme: Máte-li namalovat květinu a je-li vám jedno, jakou, vyberte ze všech květin tu nejkrásnější; máte-li namalovat rostlinu a námět obrazu nevyžaduje, aby to byl dub nebo uschlý, zlomený, rozštípnutý a olámaný jilmový kmínek, vyberte ze všech rostlin tu nejkrásnější; máte-li namalovat nějaký předmět v přírodě a je vám jedno, jaký, zvolte si ten nejkrásnější. Z toho vyplývá, že:

1. Zásada napodobovat krásnou přírodu vyžaduje hlubokou a rozsáhlou znalost všech druhů jejích výtvorů;

2. Kdybychom znali naprosto dokonale přírodu a věděli bezpečně, jaké si při vytváření každého jsoucna vytkla meze, přesto by platilo, že počet případů, v nichž je vhodné použít v napodobivých uměních maximální krásno, se má k počtu případů, v nichž je třeba dát přednost minimálnímu krásnu, jako jedna k nekonečnu;

3. Ačkoliv opravdu v každém výtvoru přírody, posuzovaném izolovaně, je jisté maximum krásna, neboli – názorně řečeno – ačkoliv sebekrásnější růže, jakou příroda vytvoří, není nikdy tak vysoká a rozložitá jako dub, přesto nepředstavují výtvory přírody pro napodobivá umění nic krásného ani ošklivého.

Podle povahy určitého jsoucna, podle toho, zda u něho vnímáme větší počet vztahů, a podle povahy těchto vztahů je toto jsoucno hezké, krásné, krásnější, velmi krásné nebo ošklivé; nízké, malé, velké, vznešené, ušlechtilé, přepjaté, groteskní nebo žertovné; a k probrání všech těchto podrobností by se musila napsat celá objemná kniha, a nikoliv jen encyklopedická stať: stačí nám, že jsme ukázali zásady; bude na čtenáři, aby si z nich vyvodil důsledky a možnosti uplatnění. Nemůžeme mu však zaručit – ať již bude čerpat příklady z přírody, nebo si je vypůjčí z malířství, mravnosti, stavitelství či hudby –, že vždycky zjistí, že označuje jakožto skutečné krásno všechno, co v sobě obsahuje něco schopného vyvolat představu vztahu, a jakožto relativní krásno všechno, co navozuje přiměřené vztahy k věcem, s nimiž je nutno je srovnávat.

Uvedu zde jen jediný příklad z literatury. Každý zná vznešený výrok z tragického příběhu Horatiů: MĚL UMŘÍT. Zeptám se někoho, kdo vůbec nezná Corneillovu divadelní hru a kdo nemá nejmenší ponětí o odpovědi starého Horatia, co si myslí o výrazu Měl umřít. Tázaný, který nemá tušení, co ono měl umřít znamená, marně se dohaduje, zda je to úplná věta nebo jen úryvek, a neuvědomuje si mezi těmito dvěma slovy pražádnou gramatickou souvislost, mi samozřejmě odpoví, že mu to nepřipadá ani krásné, ani ošklivé. Když mu však povím, že je to odpověď muže na dotaz, jak se měl kdosi zachovat v souboji, postřehne nejprve u odpovídajícího určitou odvahu, protože není slepě přesvědčen, že za všech okolností je lepší žít než umřít; a ono měl umřít ho začíná zajímat. Jestliže dodám, že v tomto boji jde o čest vlasti; že bojující je syn onoho muže, jehož se ptají; že je už jediný, který mu zbývá; že onen mladík spolu se svými dvěma bratry se utkal v souboji se třemi nepřáteli a že oba jeho bratři již padli; že stařec mluví se svou dcerou; že je to Říman: tehdy se odpověď měl umřít, která nebyla ani krásná, ani ošklivá, stává tím krásnější, čím podrobněji objasňuji její souvislosti, a nakonec je vznešená.

Změňte okolnosti a vztahy a přeneste ono měl umřít z francouzského divadla na italské jeviště a z úst starého Horatia do Scapinovy vyřídilky – a to měl umřít bude znít groteskně.

Změňte dále okolnosti a představte si, že Scapino je ve službách krutého, lakomého a hašteřivého pána a že je cestou přepadli tři čtyři lupiči. Scapino prchne; jeho pán se brání; ale obklíčen přesilou, je nucen rovněž prchnout; a Scapinovi právě oznamují, že pán vyvázl z nebezpečí. Jakže, řekne Scapino zklamaně; on tedy utekl? Fuj, ten zbabělec! – Ale, namítnou mu, vždyť byl sám proti třem, tak co měl podle tebe dělat? – Měl umřít, odpoví Scapino; a tohle měl umřít teď bude žertovně. Je tedy nepochybné, že krása začíná, vzrůstá, mění se, slábne a mizí zároveň se vztahy, jak jsme již dříve vyložili.

Ale co rozumíme slovem vztah? zeptáte se mě; neměníte takhle smysl výrazů, když nazýváte krásnem to, co se nikdy za krásno nepovažovalo? Myslím, že v našem jazyce je představa krásna vždycky spojena s představou vznešenosti a že není žádným definováním krásna, když vidíte jeho specifičnost ve vlastnosti, která se hodí pro nespočet jsoucen, jež nejsou ani vznešená, ani ušlechtilá. Crousaz sice pochybil, když ve své definici vymezil krásno tak velkým počtem znaků, že zahrnuje pouze nepatrný počet jsoucen; nedopouštíme se však opačné chyby, formulujeme-li definici krásna tak všeobecně, že obsáhne napohled všechna jsoucna včetně hromady beztvarého kamení, rozházeného na pokraji lomu? Všechny předměty, namítne kritik dále, mohou navazovat vztahy mezi sebou navzájem, mezi jednotlivými svými částmi i s jinými jsoucny; každý předmět se nedá urovnat, zařadit, souměrně uspořádat. Dokonalost je vlastnost dostupná všem; s krásou je tomu však jinak: s tou se setkáme jen u nemnoha předmětů.

Tohle je myslím ne-li jediná, tedy alespoň nejvážnější námitka, jakou lze proti mně vznést, a vynasnažím se na ni odpovědět.

Diderot, D.: Výbor z díla, Svoboda, Praha 1990 (přel. J.Binder)