Daniel Defoe: Život a zvláštní podivná dobrodružství Robinsona Crusoe, námořníka z Yorku

Když jsem byl asi desátý den na ostrově, napadlo mě, že ztratím povědomí času, nemaje ani zápisník, ani inkoust, ani pero, a že pomalu již nerozeznávám neděli od všedních dnů. Abych tomu zabránil, vztyčil jsem na místě svého zachránění veliký kříž a začátečními písmenami vřezal do něho tato slova:

ZDE JSEM VY STO UPIL NA BŘEH
DNE 30. ZÁŘÍ 1659

Na jednu stranu čtyřhranného dřeva jsem vyřízl každého dne vrub. Po sedmi dnech vrubem dvakrát delším jsem označil týden a každý prvý den v měsíci jsem poznamenal ještě delším zářezem, nežli byl týdenní. Tak jsem si pořídil kalendář, který zajišťoval povědomí týdnů, měsíců i let.
Musím připomenout, že mezi mnoha věcmi, jež jsem zachránil z lodi, přivezl jsem i méně cenné předměty, o kterých jsem se dříve nezmínil, které mi však byly k nemalému užitku. Vedle jiných byly to zejména papíry, pera a inkoust, jež jsem našel v potřebách kapitánových, kormidelníkových, ohňostrůjcových i tesařových. Sebral jsem také několik kompasů, nástrojů počtářských, gnómon, několik dalekohledů, map a lodních zápisníků. Všechno to jsem sbalil, aniž jsem rozmýšlel, k čemu to upotřebím. Také jsem našel tři velmi dobré bible, které jsem ještě s jinými věcmi dostal z Londýna a které jsem přibalil ke svým potřebám. Sebral jsem i několik portugalských knih, troje katolické modlitby a jiné ještě spisy, které jsem pečlivě uschoval. Nesmím zapomenout, že jsme měli na lodi také psa a dvě kočky, o kterých se ještě později zmíním. Obě kočky jsem vzal s sebou na prám, ale pes hned po mé první návštěvě na lodi seskočil a ploval za mnou. Byl mi tak po mnohá léta utěšitelem i sluhou. Nosil a přinášel
mi nejrůznější věci, nahrazoval mi společníka, jenom řeč mu chyběla, které se nemohl naučit. Jak jsem již byl řekl, našel jsem i pera, inkoust a papír a šetřil jsem jimi úzkostlivě, poznamenávaje velmi stručně své příběhy. Později jsem musil od toho upustit, poněvadž všecky pokusy o výrobu nového inkoustu mi selhaly.
Tolik věcí jsem kolem sebe nahromadil, přesto však jsem nepostrádal toliko inkoustu, nýbrž ještě mnohé jiné, jako rýč, motyku a lopatu, kterými bych obdělával půdu, dále jehly, špendlíky a nitě. Když se mi prádlo dotrhalo, zvykl jsem si i bez něho.
Tento nedostatek nástrojů ztížil mi práci, takže trvalo téměř rok, nežli jsem obehnal dvůr kolovou hradbou. Dřevěné koly jsem sotva unesl, a co dalo práce, nežli jsem pokácel a připravil v lese potřebná drva a nežli jsem je dopravil domů, takže jsem se často dva dny hmoždil rubáním a dopravou jediného kolu, jehož zaražení do země vyžádalo si celý třetí den. Užíval jsem k tomu nejprve silného kolíku, ale později jsem si pomáhal železným sochorem. Přesto však to byla únavná a zdlouhavá práce, než jsem koly náležitě zasadil.
Ale co na tom, že bylo potřebí tolika času, když jsem měl času až nazbyt. Po vší té práci jsem měl ještě pokdy každého dne na potulku po ostrově a na sháňku po obživě.
Počal jsem teď velmi vážně přemítat o svých věcech a o bědných poměrech, v kterých jsem byl, i rozhodl jsem se, že si všecko zapíši. Nepomyslil jsem, že by to někdo po mně měl číst, neboť nebylo naděje, že by tu po mně někdo dědil. Spíše jsem tak učinil, abych se tak osvobodil od myšlenek den ze dne na mne doléhajících. Svoji zoufalou náladu jsem začal nyní přezkoumávat rozumem. Utěšoval jsem se tím, že jsem sestavoval účet dobrého i zlého, a nestranně vyplňuje položky dlužníka i položky věřitele, zaznamenával jsem výhody svého postavení proti jeho nepříznivým stránkám asi takto:

ZLO
Jsem vyvržen na pustý, nevlídný ostrov nadobro bez naděje, že tu budu kdy zachráněn.
Jsem tu sám jediný od všeho světa opuštěn a odsouzen k bědnému životu.


Jsem od lidstva odloučen jako poustevník a jako vyobcován z lidské společnosti.
Nemám, do čeho bych se oblékl.

Jsem bez obrany proti zuřivým útokům divochů i šelem.




Nemám jediné duše, s kterou bych si promluvil a která by mi byla nápomocna. 		DOBRO
Jsem však naživu a neutonul jsem jako všichni ostatní moji druhové.
Ale jsem také sám jediný, který ušel smrti, a Ten, který mě zázračně zachoval naživu, může mě i vyprostit z této bídy.
Nemusím se však nuzovat a zajít v pustině, která neskýtá potravy.

Ale žiji pod nebem tak horkým, že bych ani šatů nesnesl.
Jsem však vyvržen na ostrov, kde jsem nespatřil nebezpečné šelmy, jaké jsem viděl na africkém pobřeží. Což kdybych tak byl ztroskotal tam!
Ale Bůh podivně zahnal loď tak blízko k pobřeží, že jsem z ní mohl vynést všecko, co jsem potřeboval nebo čím bych si vypomohl pro všechen čas svého života.

Ze všeho toho vyčítáme neklamné svědectví, že sotva jsou na světě poměry, v nichž by nebylo vedle stran nepříznivých zároveň i dobrých stránek, zavazujících nás k vděčnosti. Poznejme, že i v nejhorším postavení nejsme tak zcela bez útěchy, že vyčítajíce zlé i příznivé stránky věci, vždycky můžeme na tento účet připsat něco k dobru.
Smířiv se takto poněkud se svým osudem, počal jsem se zařizovat co nejpohodlněji.
Svůj příbytek jsem již vylíčil. Byl to stan vztyčený pod skalní stěnou a obehnaný ohradou z kůlů a lodních lan. Skoro bych řekl, že to byla zeď, k jejíž vnější straně jsem navršil drnový val asi na dvě stopy zšíři. Po nějakém čase – myslím, že to bylo po půldruhém roce – jsem vyzdvihl z travnatého náspu krov opřený o skalní stěnu a pokryl jsem jej stromovými ratolestmi a různými věcmi, abych se uchránil dešťů, které v svůj čas byly velmi prudké.
Vyprávěl jsem již o tom, kterak jsem dopravil věci do ohrady a do jeskyňky, kterou jsem ve skále vyhloubil. Zprvu jsem všecko nahromadil bez ladu a skladu, takže nezbylo místečka, kde bych se pohnul. I umínil jsem si, že jeskyňku rozšířím. Skála byla pískovcová a práce šla zlehka. Abych se ještě pojistil proti vpádu divé zvěře, prokopal jsem skálu napravo zatočenou chodbičkou a opatřil jsem si východ z nouze. Tak jsem si zařídil nejenom nový vchod a východ ze stanu a ze své zásobárny, nýbrž nabyl jsem i většího místa, kde bych uložil své poklady.
A nyní jsem začal s prací na několika nezbytných předmětech, jako je stůl a židle, abych užil aspoň toho nejskrovnějšího pohodlí. Beze stolu bych nemohl psát ani slušně poobědvat nebo se zaměstnávat drobnou prací.
Tu podotýkám, že podstata a původ matematiky je rozum, a že pořádáme-li všechno rozumem a podrobujeme-li vše rozumové úvaze, pak v krátké době se stáváme mistry v každém řemesle. Nedovedl jsem zacházet s nástroji, přesto však jsem poznal, že bych se tomu časem a pilnými, vytrvalými pokusy naučil, jen kdybych nějaké nástroje měl. Přece však jsem si pořídil i bez nástrojů řadu věcí a některé toliko pomocí hoblíku a sekyry, kterýmžto způsobem sotvakdy ony předměty byly vyráběny. Tak například, potřeboval-li jsem prkno, nezbývalo, než abych porazil strom a tak dlouho jej z obou stran po délce přisekával, až náležitě zploštěl, načež jsem prkno hoblíkem přihladil. Bylo to neskonale pracné. Pravda, tak jsem udělal z jednoho stromu toliko jediné prkno. Tu mi pomohla jen svatá trpělivost," když výroba jediného prkna vyžadovala takového času a takové práce. Ale čas a práce u mne nerozhodovaly; bylo přec lhostejno, nač jsem jich užil.
Stůl a židli jsem si udělal z krátkých prken a latí, které jsem přivezl z lodi. Když jsem si připravil několik prken prací dříve již vylíčenou, zřídil jsem podél jedné stěny jeskyně velikou polici s příhradami půldruhé stopy širokými a uložil jsem tam všechny své nástroje, hřebíky a železné předměty, abych měl všecko po ruce a na svém místě. Pak jsem natloukl do stěny řadu kolíků, na které jsem zavěsil své ručnice a všecko, co se ještě dalo pověsit. Vyhlíželo to u mne jako ve skladišti nejrozmanitějších potřeb, ale přitom bylo všecko tak příhodně umístěno, že jsem se zaradoval nad tím pořádkem, jakož i nad hojností svých pokladů.
A nyní jsem si založil deník, abych do něho zapisoval své každodenní počínání. V prvních dnech pobytu na ostrově jsem byl příliš rozrušen, jsa přetížen prací a neklidné mysli, a byl bych vyplňoval své zápisky mnoha pošetilostmi, jako je například tato: „30. září. Když jsem unikl vlnám, vystoupil na břeh a vyvrhl slušné množství slané vody, které jsem se napolykal, pookřáv trochu, místo abych děkoval Bohu za své zachránění, pobíhal jsem po břehu, lomil rukama a bil se do hlavy, běduje a naříkaje: ,Jsem ztracen, nadobro ztracen!' Znaven a vyčerpán vrhl jsem se pak na zemi, abych si odpočinul, ale hrůza před dravou zvěří mi nedala spát."
Nějaký čas poté, když jsem již vyvezl z lodi vše, co jsem mohl, nedalo mi to, abych nevystoupil na malé návrší a nerozhlížel se v naději, že zahlédnu nějakou loď. Vskutku, zdálo se mi, že v dálce vidím plachetnici. Zaradoval jsem se a upínal k tomu místu zrak, div jsem neoslepl, ale marně. Usednuv, plakal jsem jako dítě a tak živil své útrapy vlastní pošetilostí.
Když jsem se pak později upokojil, když jsem si hezky zařídil svou domácnost a udělal si stůl a židli, počal jsem psát svůj deník. Zde podávám jeho opis, pokud jsem jej vedl, ač mnoho z toho jsem již řekl dříve. Ale inkoust mi záhy došel a nemohl jsem pak již pokračovat.

DENÍK

Dne 30. záři 1659. Já ubohý, nešťastný Robinson Crusoe ztroskotal jsem za hrozné bouře a vyvržen jsem na tento pustý, nehostinný ostrov, který jsem pojmenoval Ostrov zoufání. Všichni moji druhové utonuli a já sám byl napolo bez ducha.
Ostatek dne strávil jsem sklíčen neštěstím, které mě stihlo, neboť jsem neměl potravu ani úkryt, ani šaty, ani zbraň a zhola nic. Nadobro bez pomoci, neviděl jsem jiného východiska, leč smrt. Buď mě sežere dravá zvěř, nebo mě zabijí divoši, nebo tady zahynu hladem. Když nadešla noc, z bázně před dravou zvěří jsem vylezl na strom a tvrdě usnul, třebaže po celou noc pršelo.

[…]

Byl to půvabný, hezký chlapík, pěkně urostlý, silných, rovných údů, ne právě vytáhlý a dobře utvářený. Mohlo mu být asi dvacet šest let. Měl pěkné vzezření bez divokého výrazu a jeho tvář vyjadřovala cosi opravdu mužného, ba ve chvíli, kdy se smál, zazářil jeho obličej bezmála evropskou líbezností a něhou. Měl dlouhé černé vlasy, které se nekudrnatěly jako vlna, vysoké klenuté čelo a živý, jiskřivý pohled, který mu dodával bystrého výrazu. Barva jeho pleti nebyla černá, nýbrž hnědě zažloutlá, ne však onoho protivného žlutého tónu, jaký shledáváme u brazilských, virginských a jiných amerických domorodců, nýbrž měla skvělý, tmavě olivový nádech, zvláštního, nepopsatelného půvabu. Obličej měl kulatý, tváře plné a nos malý a nikoliv zploštělý, jako mají černoši. Měl pěkně krojená ústa, tenké rty a zdravé souměrné zuby, bílé jako slonová kost.
Asi po půlhodině, když se vyspal, nebo lépe, když si zdříml, vylezl z jeskyně a přišel za mnou do blízké ohrady, kde jsem právě dojil kozy. Sotva mě zahlédl, hnal se ke mně, vrhl se na zemi a všemi možnými posunky mi projevoval svůj vděk. Potom sklonil hlavu až k zemi a jako poprvé položil jednu mou nohu na svou šíji. Dokazoval mi různými znameními, že mi je naprosto oddán, že se mi úplně odevzdává a že mi chce celý život věrně sloužit. Porozuměl jsem skoro všemu, co se mi snažil sdělit, a ukázal jsem mu, že jsem s ním spokojen a že mám z něho radost. Brzy poté počal jsem ho učit řeči a začal jsem mu říkat PÁTEK, abych pamatoval, že v pátek jsem mu zachránil život. Naučil jsem ho, aby mi říkal pane, a vysvětlil jsem mu význam slovíček ano a nikoliv. Dal jsem mu hliněný hrnek s trochou mléka a pobízel jsem ho, aby pil a namáčel svůj chléb, jako to činím já. Napodobil mě čile a dával mi najevo, že se mu to líbí.
Zůstali jsme v jeskyni přes noc, ale sotva se rozednilo, vyzval jsem Pátka, aby šel za mnou, že mu chci dát nějaké šaty, z čehož se zřejmě radoval, protože byl skoro nahý. Když jsme míjeli ono místo, kde zahrabal těla zabitých divochů a poznamenal si jejich hroby, sděloval mi posunky, že bychom je měli zas vyhrabat a sníst. Zamračil jsem se na něho, abych mu dal najevo svůj odpor. Ukazoval jsem mu, že se mi chce zvracet při pouhém pomyšlení na takové hody, a pokynul jsem mu, aby šel dále. Uposlechl mě ihned velmi pokorně. Vyvedl jsem jej pak na skálu, abych se přesvědčil, zdali nepřátelé již odtáhli. Nasadiv dalekohled k oku, pátral jsem a spatřil jsem již jen opuštěné místo; ani stopy po nich, ani po jejich člunech. Bylo jisto, že tedy odešli, nestarajíce se již o své ztracené druhy.
Tímto objevem jsem se však nikterak neuspokojil. Maje nyní více odvahy a jsa neméně zvědav, vzal jsem Pátka s sebou, vtiskl jsem mu do ruky meč, luk, šípy do toulce na záda, neboť jsem věděl, že těch zbraní dovede výborně užívat, a dal jsem mu nést jednu ručnici. Zbylé dvě pušky jsem sebral sám. Takto jsme kráčeli k místu, kde divoši tábořili, protože jsem si chtěl všecko lépe prohlédnout. Když jsme tam dorazili, spatřili jsme divadlo, nad kterým krev stydla v žilách a srdce ustávalo hrůzou. Byl to pro mne děsný pohled, ale Pátka se to vůbec nedotklo. Místo bylo poházeno lidskými hnáty, půda kolem dokola zbrocena krví a veliké kusy masa válely se tu a tam okousány a ubláceny. Všecko nasvědčovalo vítězným hodům, jež se tu odbývaly. Napočítal jsem tři lebky, pět rukou, hnáty z tří nebo čtyř nohou a množství jiných kostí a kusů mrtvol. Pátek mi naznačil, že divoši přivezli čtyři zajatce, z nich tři snědli, a on, čtvrtý, utekl. Byla veliká bitva mezi nimi a sousedním králem, k' jehož poddaným Pátek patrně příslušel. V bitvě zajali divoši velmi mnoho bojovníků a všichni budou rozvlečeni na různá místa a tam zabiti a sežráni.
Poručil jsem Pátkovi, aby sebral lebky, hnáty, kusy masa a všecky ostatní zbytky na jednu hromadu, pak aby zažehl oheň a vše spálil na popel. Viděl jsem, kterak je Pátek posud kanibalské povahy a jak si brousí zuby na nějaký kousek lidského masa. Ale já projevil takový hnus před pouhou myšlenkou na podobné věci, že mu zašla chuť; ba pohrozil jsem mu, že ho zastřelím, pakli by se něčeho dotkl.
Když jsme vše uspořádali, vrátili jsme se do své pevnůstky a já se trochu věnoval Pátkovi. Především jsem mu dal jedny plátěné kalhoty, které jsem našel ve vraku. Po některých menších opravách mu kalhoty dobře slušely. Pak jsem mu ušil kazajku z kozí kůže, a to dost hezky, neboť jsem se časem vycvičil v dobrého krejčího. Ze zaječiny jsem mu udělal čepici, která mu velmi pěkně seděla. Tak byl Pátek prozatím slušně oblečen a radoval se nemálo, že je vystrojen podobně jako jeho pán. Pravda, zpočátku si v šatech počínal velmi nemotorně. Kalhoty se mu zdály nesnesitelné, rukávy mu byly těsné a kabát ho škrtil v podpaží. Ale když jsem mu to trochu povolil na místech, kde si stěžoval, zvykl si brzy a pěkně se mu v šatech chodilo.
Na druhý den jsem uvažoval o tom, kde a jak Pátka usadím. Abych mu zařídil dobré bydlo a přitom nezadal vlastnímu pohodlí, vystavěl jsem mu stánek na prostoře mezi první a druhou svou ohradou. Ale poněvadž sem vedl druhý východ z mé jeskyně, opatřil jsem jej narychlo orubím, do kterého jsem zasadil prkenná dvířka, která se zevnitř zavírala. Na noc jsem vtáhl oba žebříky dovnitř a dvířka zastrčil, takže Pátek nemohl ani do jeskyně, ani do vnitřní ohrady, aniž by přitom nezpůsobil hřmot, který by mě jistě probudil. Nad vnitřním dvorem byl krov z dlouhých tyčí, které byly hořejším koncem opřeny o skálu. Přes ně napříč jsem nakladl tenčí tyčky na způsob latí a na ně jsem našil tlusté došky z rýžové slámy silné jako rákos. Otvor ve střeše, kudy jsem vycházel a vcházel, přistavuje žebřík, jsem zakryl příklopem, který dopadal s velikým hřmotem a zvenčí se vůbec neotvíral. Zbraně jsem si bral na noc k sobě.
Ale všechna ta opatření byla zbytečná, protože snad ještě nikdo neměl věrnějšího, oddanějšího a milejšího sluhu, nežli já měl v Pátkovi. Nebylo v něm náruživosti, pokrytectví ani urputnosti; byl zcela můj a miloval mě, jako dítě miluje otce, a mohu říci, že by byl pro mě do ohně skočil, což mi nejednou dosvědčil. Brzy mě přesvědčil, že z jeho strany se nemusím nikterak bát o svou bezpečnost.
Často jsem pozoroval a divil jsem se, jak to, že Bůh ve své prozřetelnosti, ve své všemohoucnosti nechává tak mnoho svých tvorů v zaostalosti, že nechává ležet ladem jejich schopnosti a sklony, ač jsou nadáni touž silou, týmž rozumem, týmiž vášněmi, týmž citem pro křivdu a bezpráví, citem lásky a přátelství a všemi schopnostmi ke konání a přijímání dobra, kterým se těšíme i my. Nejednou však jsem zesmutněl také nad tím, jak my zneužíváme těchto darů, ačkoliv jsme přec osvíceni Duchem svatým a znalostí slova božího. Proč Bůh nezjevil spasitelné učení tolika miliónům lidí, kteří by je lépe přijali než my, mohu-li soudit podle svého sluhy?
V těchto svých úvahách jsem zacházel tak daleko, že jsem napadal samu božskou Prozřetelnost, že jsem vinil spravedlnost, která si počíná příliš libovolně, když jedněm vyjeví, co druhým nechává skryto, a přec ukládá oběma stejné povinnosti. Tu jsem se však zarazil a přetrhl pásmo dalších úvah. Především nevíme, na základě jakého poznání a podle kterého zákona byli oni zavrženi, neboť Bůh je přec už podle své podstaty nekonečně svatý a spravedlivý, a není tudíž jinak možné, nežli že odvrátil svou tvář od těchto lidí pro hříchy jejich proti onomu poznání, které, jak Písmo praví, bylo jim daným zákonem. Trestá je podle práva, jež podle svého svědomí uznávají za spravedlivé, ale jehož podstata nám není známa. A pak všichni tvorové jsou jenom hlína vyšlá z rukou hrnčířových. Nemůže přec nádoba namítat proti tvůrci: „Proč jsi mě utvořil v této podobě!"
Ale abych se vrátil k svému novému druhovi: Měl jsem z něho velikou radost, i uložil jsem si, že jej naučím všemu, čeho bude potřeba, abych z něho měl dobrého a obratného pomocníka. Především jsem ho učil svému jazyku a tu se osvědčil jako žák nejschopnější a nejučenlivější, jaký kdy žil. Byl tak čilý, tak neúnavný a tak se radoval, když mi porozuměl nebo když mi dal sám něco na srozuměnou, že byla radost s ním rozmlouvat. Žil jsem nyní tak poklidně, že jsem si říkal, kdybych tu byl jist před divochy, že bych již nikdy ostrov neopustil.

  • Defoe, D.: Robinson Crusoe, přel. Vyskočil, Vodička, Odeon, Praha 1986