|
Jan Jeník z Bratřic: Písně krátké v větším počtu starodávné lidu obecného českého, kteréž při Muzice neb Hudbě dávali se hráti, při čemž od tanečníkův vesele se zpívalo, a notně tančilo, neb rejdovalo. Ačkoliv mnoho z těch Písní nemálo pohoršlivý jsou, však předce jakási ostrovtipnost, a lekdes předivné, a směšné Nápady jim se odepříti nemohou. Z kteréhož ohledu chtělo se: aby se též taky zde, bez nejmenší proměny, vepsali
Šel sedlak s sedlačkou na posvícení, – Sedlačka upadla, – Sedlaček na Ni. – Sedlačka pláče, – a Sedlak skáče. Že bude za rok mít mlady Sedlače. – Šel tudy, Měl dudy, Na ně napískal. Bodejž mu ty dudy Okolo ty huby Čert roztřískal! – Vyletěla holubička ze skály Probudila černé oči ze spaní. Kdyby byly černé oči nespaly, Byly vy tu holubičku dostaly. Nebyla to holubička, – byl to pták, Když mě nechceš milovati, nechej tak! – Kačenko, holubičko! prosím Vas! Dejte mně Hubičky, – ja Vam zas. Až je budu mit, Budu se modlit Za každou Hubičku Otčenaš. – Hop, Holka, svlikej Kabat, My si dame Vrtak zahrat! – Po Vrtaku, – Rozkročak; Ja dam za Něj Dvougrošak. – (Tyhle dva Tance, Vrtak a Rozkročak zavíraly v sobě divné Figury; ku přikladu když se Tanečnice dle taktu hudby, – široce rozkročila, tak v tom Okamžení její Tanečník svýma Nohama, též dle taktu Muziky – v jejím Rozkroku, chviličku uměnlivě tancoval. – Což od Modličův neb Pobožníkův – za velikou Pohoršlivost bylo jest pokládáno. – A ne dlouho nato, skrze Krajské – Ouřady, Ty oba dva Tance ostře se zapověděly. –) Já mám Žežuličku, – Můj zlatej Honzičku! Já mám Žežuličku, – mám. – Přijď ke mně zvečera Až budu svlečena, – Já Ti Žežuličku Můj zlatej Honzičku! Já Ti Žežuličku dám. – |