|
František Ladislav Čelakovský: Bohatýr Muromec Oj za horami, za vysokými, za těmi lesy, za hustými, a za lesy hustými Lichvinskými vyletoval jasný, mladý sokol na rychlých křídlech až pod oblaky, a za tím za sokolem tři jestřábi, tři zbojci-jestřábi jsou se hnali; oni sokola obletovali, oni k sokolu doletovali, ostré zobce mu do těla zatínali, až jsou oni sokola k zemi strhli, a strhnuvše tak do smrti ubili. Oj za horami, za vysokými, za těmi lesy, za hustými, a za lesy hustými Lichvinskými na koni se ubíral dobrý mládec, on ne kvapem jel, a jen pojížděl křížem ruce složiv, hlavu přikloniv, jakby po šírém poli hoře rozsíval. I vzali se odněkud, přiskákali tři jezdci, všickni sobaky tatarské; a oni dobrého mládce obskočili, ze zad, z boku, ze předu naň doráželi, ostré šavle mu do těla zatínali, až jsou oni mládence s koně strhli, a strhnuvše tak do smrti ubili. Počali Tataré mládce svlíkati z oděvu jeho drahého, stříbrného, tož ze stříbrného i zlatého, a jali se v jeho oděv děliti, ubitému jinochu se posmívati. – A z pod lesa, lesa hustého vzav se tu odněkud kůň vyjíždí, on nevyjíždí, on větrem letí, a na tom na koni bohatýr Muromec, Muromec ze slavného města Muroma. Jedva Tatary zahlídnul, tři sobaky, on z toulu vynímá kalenou střelu, střelu pustí s tětivy hedbávné, střela ta se zaryla v bílá ňádra, v bílá ňádra prvního Tatařína. A Muromec vytasil meč ocelový, mečem tím ocelovým rozpůlil v dvě půle druhého Tatařína. A třetí Tatařín na kůň vyskočiv utíká maní nemaní v šíré pole; i bylo se Muromci čemu smáti, i bylo bohatýru takto mluviti: „Hoj, kdo přede mnou utíká v šíré pole, na toho já meče netasívám, za tím já střely kalené nepouštívám, a pouštívám tě, můj koni bujný!" Tomu hlasu kůň bujný porozuměl: on prvním skokem – do půl pole, on druhým skokem – do Tatařína, a třetím skokem – Tataru přes hlavu; i valí se, padá Tatařín k syré zemi, na kusy lebka jeho roztřepena, tož rázným kopytem koně bujného. A vrátil se Muromec k dobrému mládci, k mládci tomu dobrému, ubitému; on vykopal hrob v šírém poli, do toho hrobu tělo položil, za duši jeho se pomodlil, a schytav a svázav koně tatarské on s nimi ujížděl ve svatou Rus. František Ladislav Čelakovský: Opuštěná Letí oblaka přes lesy pusté a luzní snové přes hlavy lidské, ach, sledu za sebou nenechávají! – Jak pod javorem, požloutlým stromem, čistá se prejští na dol studánka; a dívčina sem mladá přichází, v kovaná vědra vody nabírá, vody nabírala, pod javorem sedla, bílé ruce klesly, hlavu přiklonila, sama ona k svému srdéčku toužila: „Samotna neroste v poli kalina, a samotna bydlí v lidech dívčina; není příbuzného, ni bratra, ni sestry, otce a matičku země zasypala, a milého druha vojna odjala, vojna odjala a krajina dálná." Nestaví děvče na oudolíčku z drahých kaménků knížecí zámky; a ona staví na oudolíčku z drobných myšlének jen dvě chaloupky: v jedné matička s otcem přebývá, a v druhou ona s milým přibývá. vedle chaloupek pěkná zahrádka, dosti v ní kvítků nejedné barvy, a ve chaloupce nejedné radosti. Podzimní vítr po dolině táhne, on milé chaloupky i sad odvívá, v dívčinino srdce smutek zavívá. František Ladislav Čelakovský: Vyznání „Pověz, ó pověz, dívčino krásná, matčina ty slávo, sivá holubičko! pověz upřímnou myšlenečku lásky, jak bylo tobě, na zahradě carské když jsme druh druha viděli ponejprv?“ „Bylo, jak před tím nebývalo nikdý – půl očí v tobě, půl se krylo v trávě, a ne v trávě zelené, ale ve měňavé; i bylo, jakby uroněná jiskra ňádra propadala, srdce dopadala. Pověz, ó pověz, statný mládenče, otcova ty slávo, sokole jasný! pověz upřímnou myšlenečku lásky, jak bylo tobě, na zahradě carské když jsme druh druha viděli ponejprv?" „Bylo, jak před tím nebývalo nikdý – jahůdka nekanula s keříčku nízkého, a suchota* se vila do srdce bujného, jen tebe, a jen tebe očima jsem líbal, a duší mládeneckou tebe jsem objímal.“ *suchota (Tak sprostý lid ruský vůbec a zvláště v písních nazívá strast lásky. – „Pustil suchotu po mém životu," dí děvče, t.j. zajal mne láskou.) |