|
Jan Kollár: Slávy dcera
Předzpěv Aj zde leží zem ta, před okem mým slzy ronícím, někdy kolébka, nyní národu mého rakev. Stůj, noho, posvatná místa jsou, kamkoli kráčíš, k obloze, Tatry synu, vznes se vyvýše pohled. Neb raději k velikému přiviň tomu tam se dubisku, jenž vzdoruje zhoubným až dosaváde časům. Však horší je času vzteklosti člověk, jenž berlu železnou v těchto krajích na tvou, Slávie, šíji chopil. Horší nežli divé války, hromu, ohně divější, zaslepenec, na své když zlobu plémě kydá. Ó věkové dávní, jako noc vůkol mne ležící, ó krajino, všeliké slávy i hanby plná! Od Labe zrádného k rovinám až Visly nevěrné, od Dunaje k hltavým Baltu celého pěnám, krásnohlasý zmužilých Slovanů kde se někdy ozýval, aj oněměl již, byv k ourazu zášti, jazyk. [...] 43. Co jest láska? Bída nevyhnutná, protimluv je a host nezhostný, chladný oheň, smutek radostný, sladká horkost jest a radost smutná; milá rána, trávenina chutná, žalost smíšná a smích žalostný, zdravá nemoc, katan milostný, rozkošný hrob a smert neukrutná: i já cítím, že co k ní sem přistal, sám sem uťal větev pod sebou, a lep na svá vlastní křídla schystal; nyní padmo letmo dolů třískám, Ikare, ach asnad za tebou, a v tom pádu ještě sobě výskám! 112. (Jeden duch s holým mečem:) Ode Babigory v tomto rouše stínu vlast mne s heslem sláti ráčila, slyš, by sokyní dél nebyla: miluješ-li vlast svou více čili Mínu? (Druhý duch s lukem nataženým:) A já z tam těch břehů, tobě známých, plynu, tři dni šíp ten Lada ostřila, mluv, neb chce, by jednou zkusila: miluješ-li vlast svou více čili Mínu? Půlnoc bije. Já se z lůžka tíše vztáhnu stana před ně různým svědomím, meč tam, tu šíp, vlast tam, tu má přítelkyně: Mlčím, váhám: rázem rukou v ňádra sáhnu, srdce vyrvu, na dvé rozlomím, na, řku, jednu vlasti půlku, druhou Míně. 247. Zval mne ještě Milek v pravo, vlevo ve své vysokosti nebeské, ukazoval též i na veské přátely, hrad Tábor, Rabské dřevo; ano, aby vše mi bylo jevo, chtěl mne vesti všudy po České. Ale odpusť, prosím, nehezké vzpouře mé, o krásná Slávy děvo! Nejprv káral Milek sám mou vinu, že sem nechtěl více cestiti, potom ptal se přísně na příčinu; Já dím: „To jsou důvodové lehcí k pochopení: neb zde básniti jak chci, nesmím, a jak smím, tak nechci.“ 316. Nejmilší pak jest mi ze zábavek jméno dávat vlásku každému, jednomu dím Zlatoš, druhému Hedbávníček, Útloň, Krasihlávek; Očitěch jsem tomu, Žertohravek, Květovoň dal název sedmému, Krotipláč a Milhost jinému, Sálorostek zas a Sorboslávek: dvanáctý mi sluje Množiželem, ten jsem Stražislibem pokřestil, Slzovabem, Libkem, Mukodělem; tak jsem celou, nevím, či bych mořil, či bych sebe více oštěstil, z kadeře té rodinu si stvořil. |