|
Jean Moréas: Syrty
Paže proplétané v zemdlených něžnostech Paže proplétané v zemdlených něžnostech, lačný lok zvířecích polibků, které přervu, vlasy vyškubané a vypíjených dech mohou utišit zlo vybičovaných nervů? Ó naše vidiny, věčně hladový spěch! Sliby, falešný kov znící jak plný červů! Kdo v našich duších, v těch Nemeích v pevných zdech, udolá fatální monstrum a jeho vervu? Je-li nám souzeno urychlit každý řez a marně hledati lotos a nepenthes na březích nemožných, plných hladových ptáků, není líp rozdrtit Touhu, jíž tělo sládlo, jestlipak není líp ukrást ti tvoje žrádlo, ó dravá nechuti, kondore, funebráku! Být jasný jako skála, k níž se nedovlečem Být jasný jako skála, k níž se nedovlečem, bez touhy zapomnět na myšlenky, být čirý, mít duši zavřenou vzlykům zvlněné Lyry, nechvět se, nebýti pro hazardní sny terčem. Být slepý pro perly Ofirů, pro Palmýry, kde teče žhavý proud zlata podobný míze; mít vzpurné obratle pro ztělesněné vize, vynořující se v dráždivých vůních myrhy. Ten zkamenělý Čas na stránkách Knihy střežit, Nebe Srdce jak v kov vylité, bez všech vrásek. Ó Senzibilito s povrchy barvy pasek, a Jitro podobné Podvečeru: Ó nežít! Jean Moréas: Kantilény Never more Plyn pláče, v mlze kvílí, lká, jak by živý lkal. Ach, nad tím mějme žal, co patřilo nám chvíli. Liják do dlažby střílí, vlna do hřbetu skal. Zdvihli a nesou dál rakev s tím, co jsme byli. Nechoďme, sestro, více snít o korunkách z máků a teple do lijáku a hrůzy plískanice jak děti sveřepí. – Zima žne na stepi. |