Paul Claudel: Pětice velkých ód Ani Námořník, ani Ryba, kterou jiná ryba odvléká, aby Ji shltla, ale věc sama a vědro plné a pramen živý A voda sama a živel sám, tak si pohrávám, tak se třpytím! Sdílím volnost všudypřítomného moře. Voda Vždy touží nalézat vodu, Skládajíc kapku jedinou. Kdybych byl mořem, ukřižovaným miliardou paží na obou pevninách, Kdybych rozvalen pociťoval drsnou přitažlivost nebe okrouhlého, s nehybným sluncem jako knotem v lampě rozsvíceným, Vědom si vlastního množství, Já – já bych přitahoval, já bych svolával všechno své kořání, Ganges, Mississippi, Hustý chumáč Orinoka, dlouhý provazec Rýna, Nil s dvojitým měchýřem, A lva za noci pijícího a bažiny a mokřadí podzemní, i plné a kulaté srdce lidí, kteří trvají vteřinu. Ne moře, jsem duch! a jako voda Vodu, duch poznává ducha, Ducha, skrytý dech, Ducha stvořitelského, který rozdává smích, ducha života a veliký vzdušný dech, uvolnění ducha, Který dráždí a opájí a rozdává smích! Ó jak je to živější a čilejší, žádný strach, že vyjdeme s prázdnou! Ponoř se sebe hloub, pružnost propasti nepřemůžeš! Jako ze dna vody vidíš z ničeho nic dvanáct bohyň s krásnými údy, Jsou zelenavé a stoupou vzhůru ve víru vzdušných bublinek, Laškují na úsvitu každého dne v bělostné obrovské krajce, v žlutém a studeném ohni, v kypícím, syčícím moři. Která Brána by mě zadržela? Která zeď? Voda Ucítí vodu, a já jsem tekutější než sama voda! A jako voda rozpouští zemi i utvrdlý kámen, já všude pronikám silami intelektu. Voda, jež udělala zemi, zemi zas rozhlodává, duch, který postavil bránu, odmyká zámek. A co je neživá voda proti duchu, její moc Proti činnosti jeho, co hmota srovnána s dělníkem? čichám, větřím, pátrám, stopuji, vdechuji smyslem jakýmsi, Jak jsou udělány věci. I já jsem pln nějakého boha, pln neznalosti i génia. Ó síly, jež pracujete kolem mne, Já dokáži totéž co vy, jsem svobodný, násilník jsem, jsem svobodný jako vy a tak, že profesoři to nechápou! Jako strom pokaždé zjara Rok co rok, utvářen duší svou, objevuje Zeleň, touž zeleň, jež věčná je, z ničeho tvoří svůj špičatý list, Tak já, člověk, Já vím, co dělám, Úsilí i síly rodit a tvořit, Těch využívám, mistrem jsem, Jsem na světě a všemi směry uplatňuji svoje poznání. Znám vše a vše se ve mně poznává. Osvobození všemu přináším. Mnou Žádná, věc už nezůstane samotná, neboť ji ve svém srdci s jinou spojuji. Claudel, Paul: Múza milost, přel. I.Slavík, Mladá fronta, Praha 1969