|
Otokar Březina: Tajemné dálky Moje matka Šla žitím matka má jak kajícnice smutná, den její neměl vůně, barev, květů, jasu: plod žití suchý jen, jenž jako popel chutná, bez osvěžení trhala ze stromu času. Prach ostrý chudoby jí v tváři krásu šlehal a řezal do očí a v slzách zánět hasil, jak samum v závějích se v její cesty sléhal a ve svých vlnách umdlené jí sklenul asyl. Pod tíží tmavých let svou nakláněla šíji, žeh práce žíravý jí z nervů svěžest leptal, smrt svoji líbala a v těžké agónii ret její s úsměvem jen slova díků šeptal. Na vlhký mramor chrámů klekávala v snění v hrobových vůních voskovic a před oltáři a vonných útěch déšť i vizi vykoupení v své duše kalich chytala jak rosnou záři. O matko má, dnes v světlo proměněná, ty šípe zlatý, vystřelený do ohniska Tajemství věčně planoucích! Zvuk tvého jména na našich vlnách dochvěl se, však vím, jsi blízka! Tvé mrtvé krve vychladlé jsem bledým květem, jenž vláhou zraků tvých se rozpučel a vzrůstal: chuť trpkou života svým vlíbalas mi retem a tvojím dědictvím mi v duši smutek zůstal. A půlnoc zelená když svítí nočním tiším, ta z hrobu povstáváš a se mnou lože sdílíš; v svém dechu známý rytmus tvého dechu slyším a vlnou mého hlasu oživená kvílíš. V mých žilách zahřívá se teplo tvého těla, tvých zraků tmavý lesk se do mých očí přelil, žeh víry mystický, jímž duše tvá se chvěla, v mé duši v oheň žíhavý a krvavý se vtělil. A jako tvoje kdys i moje cesta smutná: bez vůně den je můj, bez barev, květů, jasu; plod žití jen, jenž jako popel chutná, tvým stínem ovíván se stromu trhám času. Otokar Březina: Větry od pólů Příroda Hudbou hrály ukryté prameny a den můj k ní zpíval svou píseň na březích melancholických. Smutek dávného žití, z něhož jsem vyšel, dechl mi z vůní a z hovoru stromů a z těžkého zvonění hmyzu nad vodami, a celá staletí ležela mezi mou rukou, jež trhala květy, a jimi, mezi mým zrakem a tajemným světem, jenž tisíci tázavých pohledů v duši mou němý se díval. Oblaky setměly západní slunce. A duše má ptala se větrů: Jsou to oblaky přicházející nebo odcházející? Odmlčely se větry, v poslušná zrcadla se zhladily vody, a hvězdy, jak ohně hasnoucí v studených vlnách svítících moří, vřely a šuměly nade mnou, neviditelné: Světlo umírá jenom příchodem ještě většího světla, ještě většího, většího světla. Otokar Březina: Stavitelé chrámu Zem? Svět rozkládá se za světem, za hvězdou hvězda, když půlnoc se tmí, a mezi nimi je jeden, krouží kolem bílého slunce, a let jeho hudbou tajemné radosti hřmí, a duše těch, kteří nejvíce trpěli, do něho vejíti smí. Sta bratří řeklo: Známe tajemství jeho, mrtví v něm vstávají ze sna, živí v něm zmírají snem; milenci řekli: Přílišnou září oslepí zraky a čas jako vůně neznámých květů každého usmrtí v něm; a ti, kteří dovedli viděti tisíciletí, s úsměvem ptají se: Zem? Otokar Březina: Ruce Ruce V oslňující bělosti světla ležela země jako kniha písní otevřená před našimi zraky. A takto jsme pěli: Hle, v této chvíli ruce milionů potkávají se, magický řetěz, jenž obmyká všechny pevniny, pralesy, horstva a přes mlčenlivé říše všech moří vzpíná se k bratřím: V městech, jež z hlubokých horizontů se tmí, tragická obětiště, a kde slunce, mystická lampa, spuštěná nízko z kleneb azuritových, krvavě doutná v dýmu, valícím se nad nádražími a katedrálami, paláci králů a vojsk, parlamenty, žaláři, amfitheatry, a kde žár milionů srdcí v soumračná nebesa duchů rozdrážděn sálá, v horečném větru slasti a smrti, zrní žhavého uhlí, železným nástrojem rozrývané; – v zasmušilých mlčeních nížin, v bolestných předtuchách léta, když květem vyvřelé proudy sil jarních jak láva kamení v nepohnutosti, dni jak dělníci tajemných hutí za sebou plíží se unaveni a v krůpějích potu jiskři se člověk i zvíře, bratrsky sepjati ve jho, pod jedním bičem neviditelným, od východu k západu šlehajícím; na vlnách moří a duší, kde úzkostné povely plavců, stržené vírem, kolem stožárů krouží, oněmlé jásotem blesků, když nebe a vodstva slily se v jediný element hrůzy a smrti; – u všech výhní, stavů a lisů, v lomech a podzemních štolách, na staveništích faraónů, kde zapraženi úpí národové a staví hroby gigantické pánům nad nesčíslnými; – v démonickém pohybu kol, pístů a pák a nad hlavami letících kladiv; – na bojištích, ve hvězdárnách, učilištích, lazaretech, laboratořích; – v dílnách mistrů, zamyšlených nad mramorem, kde dříme svět mocnější hrůzy a slávy a z hmoty odvěkých mrákot napolo ozářen vstává v blýskotu dlát a v tvůrčím zjitření zraků; – a tam, kde vášeň na sopečných úpatích smrti nechává kvésti oranžové zahrady touhy a zráti vína a jedy nejohnivější v horečném slunci nikdy nezapadajícím; a kde rozkoš, alchymista otrávený parami svého marného varu, šílí v halucinacích; – v soumracích tajemství a hudby, kde myšlenka blíží se k místům zapovězeným a v orchestrech hřmících snem harmonie ztracené zakvílí kovy a ze strun vane proud písní jak vítr prvotní země nad únavou duší; – pod gestem panen elektrisujícím, kde jiskří se jara omamující noc osudu zvoní polibků letem, jako rty řeřaví hvězdy a žena, zbledlá náhle při zavolání svého skrytého jména, agóniemi jako po stupních kluzkých krví, sestupuje k zakletým pramenům žití, v úpění věků do kruhů hnaných, v žárlivé vření bytostí neviditelných, a s výkřikem hrůzy zpět letí, siná, a bolestnými plameny rukou k prsům tiskne svou kořist: život, kvílící v potkání tohoto slunce; – v nárazech tisíce vůlí, stržených proudy tvé mystické vůle, jediný ve všech milionech pracuje člověk, třesou se ruce nesčíslné, z věků do věků v křeči napínají se, nikdy neumdlévající na obou polokoulích země... V tragickém triumfu snění jak ruce dítěte hvězdami pohrávají si jak drahokamy, ale při procitnutí nabíhají a tuhnou, krvavé vraždou, zmodralé mrazem věků, a v letu země, nad propastmi vrávorajíci, zachytávají se v zoufalství vegetace její... Šílené ruce krutého lovce ve štvanici živlů! Kletbou ztížené ruce otroka polonahého u šarlatových výhní práce! V sepětí modlitby úderem blesku jak písek ztavené ruce přemoženého! A slzami smyté, bělostné, září přetékající, vždy krvácejícími stigmaty lásky poznamenané! Magické, léčivé, dotknutím čela čtoucí myšlenky bratří! Královské, rozdávající! V nebeská ukolébání uspávající! Zéternělé jak světlo a k ovoci mystických stromů prodlužující se celým vesmírem do nekonečna! – – A ruce naše, zapjaté v magický řetěz rukou nesčíslných, chvějí se proudem bratrské síly, jenž do nich naráží z dálek, stále mocnější tlakem věků. Nepřetržité vlny bolesti, odvahy, šílenství, rozkoše, oslnění a lásky probíhají nám tělem. A v úderu větru jejich, smysly zhasínajícím, cítíme, jak řetěz náš, zachycen rukama bytosti vyšších, v nový řetěz se zapíná do všech prostorů hvězdných a objímá světy. – A tehdy na otázku bolestnou, staletí skrývanou v bázni jako tajemství rodu, jež prvorození sdělují prvorozeným, umírajíce, uslyšeli jsme kolozpěv vod, hvězd a srdcí a mezi slokami jeho, v intervalech kadence melancholické, dithyramb světů za sebou následujících. |