Comte de Lautréamont: Zpěvy Maldororovy Zpěv první V několika řádkách vyložím, jak byl Maldoror dobrý ve svých raných letech, kdy žil šťastně; již se stalo. Později zjistil, že se narodil zlý: neobyčejný osud! Dlouhá léta tajil svou povahu, jak jen dovedl, ale nakonec mu to nepřirozené přemáhání způsobilo každodenní návaly krve do hlavy, takže již nemohl takový život snést a pustil se odhodlaně na dráhu zla... sladká odevzdanost! Kdo by si to pomyslel! Když líbal dítě s růžovým líčkem, chtělo se mu břitvou mu odříznout tváře a byl by to často vykonal, nebýt Spravedlnosti s jejím dlouhým průvodem trestů, která mu v tom vždycky zabránila. Nebyl lhář, přiznával pravdu a říkal, že je krutý. Slyšeli jste, lidé? Troufá si to tímto chvějícím se perem opakovat! Je tedy nějaká moc silnější než vůle... Proklatě! Kámen by chtěl uniknout zákonu tíže? Nemožnost. Není možné, aby se zlo spojilo s dobrem. A to jsem výše uvedl. Někteří píší, aby získali lidskou chválu za ušlechtilost srdce, kterou snad mají nebo kterou vymýšlí jejich obraznost. Já však užívám svých vloh k líčení rozkoší krutosti! Rozkoší nikoli pomíjivých ani umělých, nýbrž těch, které začaly s člověkem a s ním skončí. Nemůže se z tajného úradku Prozřetelnosti génius spojit s krutostí? Nebo nemůže někdo, protože je krutý, mít tvůrčího ducha? Důkaz najdete v mých slovech a záleží jen na vás, je-li vám libo naslouchat... Promiňte, měl jsem dojem, že se mi na hlavě zježily vlasy; ale to nic není, snadno se mi podařilo uvést je rukou do dřívější polohy. Kdo zpívá, netvrdí, že jeho cavatiny jsou neznámé; naopak, honosí se tím, že se zpupné a zlé myšlenky jeho hrdiny najdou ve všech lidech. Po celý život jsem vídal lidi s úzkými rameny, nevyjímaje ani jednoho, konat četné pošetilé skutky, ohlupovat své bližní a všemi prostředky kazit duše. Pohnutce svého jednání říkají sláva. Když jsem viděl tu podívanou, chtěl jsem se smát jako ostatní, ale to podivné napodobení nebylo možné. Vzal jsem nožík s nabroušenou čepelí a nařízl si oba koutky úst. Chvíli jsem myslel, že jsem dosáhl cíle. Díval jsem se do zrcadla na ta ústa, zraněná z mé vlastní vůle. Byl to omyl! Obě rány ostatně hojně krvácely, takže se pro krev nedalo rozeznat, je-li to opravdu smích těch druhých. Leč po chvíli srovnávání jsem viděl, že se můj smích nepodobá lidskému smíchu, že se tudíž nesměju. Viděl jsem lidi s ohyzdnými hlavami a strašlivýma očima, zapadlýma v temných očnicích, překonávat tvrdost skály, nepoddajnost ocelolitiny, krutost žraloka, drzost mládí, zběsilost šíleného vraha, zrady pokrytce, nejznamenitější herce a povahovou sílu knězi i největší přetvářku nejchladnějších bytostí světů i nebe; viděl jsem umdlívat moralisty, marně dobývající jejich srdce a svolávající na ně nelítostný hněv shůry. Viděl jsem je všechny najednou, hned nejmohutnější pěst napřaženu k nebi jako pěst dítěte, které zrůdně povstává proti matce, všechny patrně vzbouřené nějakým pekelným duchem, oči obtížené palčivou lítostí a zároveň nenávistí, v ledovém mlčení, neodvažující se vyslovit dalekosáhlé a nevděčné úvahy, plné nespravedlnosti a hanebnosti, skryté v jejich prsou, ani rozesmutnit Boha milosrdenství vynuceným soucitem, hned zas od počátku dětství až do konce staroby v každé denní době chrlit neuvěřitelné a nesmyslné klatby proti všemu, co dýchá, proti sobě samým i Prozřetelnosti, prostituovat ženy i děti a tak zneuctívat části těla určené studu. Tu moře vzedmou své vodstvo a pohltí prkna ve svých propastech; vichřice a zemětřesení kácejí domy; mor a jiné nemoci hubí modlící se rodiny. Ale lidé to nepozorují. Viděl jsem je také rdít se a blednout hanbou nad svým počínáním na této zemi; zřídka. Bouře, sestry orkánů, modravá obloho, jejíž krásu neuznávám, pokrytecké moře, obraze mého srdce, země s tajemným lůnem, obyvatelé sfér, celý vesmíre, i ty, Bože, jenž jsi jej s nádherou stvořil, tebe vzývám: ukaž mi člověka, který je dobrý...! Svou milostí však zdesateronásob mé přirozené síly, neboť při pohledu na tu zrůdu bych mohl zemřít úžasem: umírá se pro méně. Je dobré nechat si růst nehty čtrnáct dní. Ach, jaká slast, surově vytáhnout z postele mladíčka, jehož horní ret je ještě holý, a s široce rozevřenýma očima se stavět, že mu lichotně klademe ruku na čelo, abychom odhrnuli jeho krásné vlasy! Pak náhle, když to nejméně očekává, zatnout dlouhé nehty do jeho měkké hrudi, ale tak, aby nezemřel; neboť kdyby zemřel, ušel by nám později pohled na jeho útrapy. Potom pijeme krev, olizujíce rány, a v té době, která by měla trvat tak dlouho jako věčnost, dítě pláče. Nic není tak dobré jako jeho krev získaná tak, jak jsem řekl, a ještě docela teplá, leda snad jeho slzy, hořké jako sůl. Neokusil jsi někdy svou krev, když ses náhodou řízl do prstu? Je dobrá, že ano? To proto, že nemá žádnou chuť. Nevzpomínáš si nadto, žes někdy při chmurném přemítání zvedl prohloubenou dlaň ke své neduživé tváři, smáčené tím, co se ti řinulo z očí? Dlaň pak neodvratně zamířila k ústům a ústa dlouhými doušky lokala slzy z této číše, jektavé jako zuby žáka po očku hledícího na toho, jenž se narodil, aby ho trýznil. Jak jsou ty slzy dobré, že ano? To proto, že mají octovou příchuť. Zdálo by se, že to jsou slzy té, jež nejvíc miluje; ale slzy dítěte lahodí patru ještě lip. Dítě nezradí, neboť ještě nezná zlo, kdežto ta, jež nejvíc miluje, dřív či později zradí... tuším to podle analogie, ač přátelství ani lásku neznám (podobá se pravdě, že jedno ani druhé nikdy nepřijmu, aspoň co se týče lidského pokolení). Když se ti tedy tvá krev ani tvé slzy neoškliví, živ se, s důvěrou se živ jinochovými slzami a jeho krví. Zavaž mu oči, zatímco budeš drásat jeho chvějící se tělo, a až se dlouhé hodiny naposloucháš jeho rozkošného křiku, podobného pronikavému chroptění, jež v bitvě vydávají hrdla umírajících raněných, rychle se vzdálíš jako lavina, ale pak se přiřítíš ze sousedního pokoje a budeš se stavět, žes mu přišel na pomoc. Rozvážeš jeho ruce s naběhlými šlachami a žílami, vrátíš zrak jeho vytřeštěným očím a znova budeš lízat jeho slzy a krev. Jak pravdivá je pak lítost! Ukáže se božská jiskra, která v nás je, ale zjevuje se tak zřídka. Příliš pozdě! Jak srdce překypuje touhou utěšit nevinného, jemuž jsi ublížil: „Jinochu, vytrpěl jsi teď hrozná muka! Kdo jen mohl spáchat na tobě zločin, který ani nedovedu pojmenovat? Jsi věru nebožák! Jak asi trpíš! Ani kdyby to věděla tvá matka, nemohla by být blíž smrti, které se provinilci tak děsí, než jsem teď já. Běda, co je tedy dobro a zlo? Je to totéž, to jest něco, čím zběsile projevujeme svou nemohoucnost a vášnivou touhu dospět k nekonečnu třeba i nejnesmyslnějšími prostředky? Nebo je to dvojí? Ano... ať je to raději jedno a totéž, neboť když ne, jak pochodím při posledním soudu? Jinochu, odpusť mi. Před tvou ušlechtilou a posvátnou tváří stojí ten, kdo ti drtil kosti a drásal maso, jehož cáry teď visí na různých částech tvého těla. Snad mě k tomu zločinu dohnalo poblouznění mé choré mysli, snad to byl tajemný pud nezávislý na rozumových úvahách, podobný pudu orla trhajícího svou kořist; a přece jsem trpěl neméně než má oběť! Jinochu, odpusť mi. Až jednou opustíme tento pomíjivý život, chci, abychom byli navěky pevně objati; abychom tvořili jedinou bytost, má ústa přitisknuta na tvoje. Ani tak nebude však můj trest úplný. Budeš tedy bez ustání svými zuby i nehty drásat ty mne. K té smírné oběti ozdobím své tělo vonným věncovím a budeme trpět oba: já, že jsem drásán, ty, že mě drásáš... má ústa přitisknuta na tvoje. Ó plavovlasý jinochu s tak mírnýma očima, uděláš teď, co ti radím? I proti tvé vůli chci, abys to udělal, a obšťastníš mé svědomí." Až takto promluvíš, dosáhneš toho, žes lidskému tvoru ublížil a týž tvor tě miluje: to je největší štěstí, jaké je možno si představit. Později ho budeš moci dát do nemocnice, protože jako mrzák se neuživí. Bude se říkat, že jsi dobrý, a vavřínové věnce a zlaté medaile, rozházené na velkém náhrobku se starým obličejem zakryjí tvé nahé nohy. O ty, jehož jméno nechci napsat na tuto stránku utvrzující svatost zločinu, vím, že tvé odpuštění bylo nekonečné jako vesmír. Ale já ještě žiji! Zpěv šestý [...] Vyznám se ve čtení věku z fyziognomických čar čela: je mu šestnáct let a čtyři měsíce! Je krásný jako vtažitelnost drápů u dravých ptáků; nebo jako nejistota svalových pohybů v ranách na měkkých částech týlu; nebo spíš jako opakovací past na krysy, kterou každé chycené zvíře vždy zas natáhne, takže může chytat do nekonečna a fungovat i schována pod slámou; a obzvláště jako náhodné setkání šicího stroje a deštníku na pitevním stole! Mervyn, syn plavé Anglie [...] Lautréamont, Comte de: Souborné dílo (Zpěvy Maldororovy, Poesie, Dopisy), přel. Voskovec, Turek, Kra, Praha 1993