|
S.K.Neumann: Nemesis, bonorum custos První den Srpnové slunce spí na tichém dvoře, v chomáčích trávy mezi kamením, do úzké cely padá svit jen spoře a smutek jen se vlní chladem tím. Jak hučící a rozpěněné moře pár silných dojmů víří mozkem mým, jenž pobouřen a fantasticky tvoře, ve hlavě kypí s žárem palčivým. A hledím bojácně a dýchám stěží, jak štvaná zvěř, když v houštině kdes leží a naděj má, že snad ji nedorazí. – – – – – – – – – – – – – – – – Klíč v pevném zámku dozněl naposledy – proud světla juž je znavený a bledý – večerní stíny po stěnách se plazí. S.K.Neumann: Satanova sláva mezi námi Ave, Satan O krvavých požárech zpívám, zpívám o síle a vášni, zpívám o tmavých hlubinách, jež slují: záští a odboj. S nejvyššími sosnami hlubokých pralesů, s nejvyššími vrcholy nejvyšších pohoří zpívám o síle a vzdoru. Spoutaných příteli, rebelů bratře, milence prokletých básníků, v bouřlivých nocích zpívám také o tvojí slávě. A že jsi mě stvořil dotekem revoltující ruky a že jsi mou duši zažehl hrdostí žhnoucího dechu, o svojí pýše zpívám uprostřed lůzy. Credo Věřím v Satana, jenž pýcha jest a vědění a život, věřím v stvořitele dobré matky země, věřím v stvořitele lásky a záští a vášně. Vládne nad propastmi a ke hvězdám až sahá a hudba sférická je sykotem jeho krve, jež v mocném kolotání probíhá hvězdnými rody a lidskými rody planet a žhnoucími ohni sluncí. Věřím v jeho syna, v člověka, jenž slavný metamorfózou tvarů vyšel ze hlubin země a stvořen byl k radosti a k boji a síle, stvořen, by pyšně a volně nádheru duše křehké jak třpytivý chvost páva rozestíral na slunci. Byl zrazen zlatovlasým mužem z Nazaretu, byl zrazen člověk a umíral ve křečích hysterie... Však ženou znova narodil se a tisíckrát znova se rodí, před křížem klesnuv, znova k lásce vztyčuje šíji. Věřím v Satana otce a věřím i v jeho syna, jenž tmavá sklepení bídy rozbije odvážnou pěstí a sebe silného a sebe jediného v střed postaví vířících kruhů volného žití. |