|
S.K.Neumann: Kniha lesů, vod a strání Vstupní modlitba Ve jménu života i radosti i krásy. Hle, země naše, ty, jež ležíš pod nebesy jak žena kvetoucí pod zrádným závojem, buď svato jméno tvé všem lidem po vše časy, přijď nám tvé království se všemi svými plesy, nás ponoř v příval svůj a zajmi sladkým snem. Buď vůle tvá nám vším, jak ptáku je a hmyzu, pokorné bylině i zpívající vodě, jež z drobných pramenů chce míti veleproud; tvá vůle prostup nás jak uhel žíla kyzu, abychom žili s ní ve světlé, moudré shodě a s jasnou hrdostí tvým rodem chtěli slout. Vezdejší chléb svůj si již dobudeme sami, když máme času dost na paláce a básně, na lesklé sítě drah, sny, věže, kabely; však síly třeba nám, jež zrušila by klamy a hluchá k skuhrání klad žití zdvihla jasně i naše synovství nad zápor zbabělý. A viny odpusť nám, jež nevědomost plodí, jichž dračí semeno do prostných srdcí sejí sluhové fantomů a blasfemických věr. Jsme děti svedené; jen bludičky nás vodí do bahen ohavných, že ve své beznaději ti, matko, klnem pak pro jih i pro sever. Však do pokušení nás uveď v každé chvíli, vše chceme okusit, čím tělo tvé nám kyne, kypící, milostné a širé tělo tvé! My žádostivost svou z tvých mocných ňader pili, tvá míza v poskoku se cévami nám řine a lačných útrob tvých jsme květy žíznivé. Jen silné učiň nás ve víře, v lásce k tobě, a jak hvozd na jaře se obrodí náš rod; v temnosvit života se pohrouží jak robě pro sladkou zralostí již pukající plod. Tak zlého zbavíš nás jak černé sněti klasy... Ve jménu života i radosti i krásy. Prolog Nesmrtelnou hymnu slíbil jsem kdys lesům. Snadno přísahy se činí v líbánkách. Slíbil jsem ji stromům, zvěři, hmyzu, vřesům. Milovali jsme se v rozkošnických snách. Nesplnil jsem slibu, nesplnil ho ani, když ta naše láska v štěstí uzrála. Já jen o tom našem věrném milování zpívám prosté rytmy lesů vazala. Také v jejich stínu střídá se sled chvílí; tisíc bylo žalů, tisíc radostí: Žaly, moje žaly hymnu pohltily; mír a radost rády píseň pohostí. Z radostí a míru vzcházejí mé sloky, smutků překonaných bývá na nich pel... Unikl jsem z města mílovými kroky, k zdroji věčné něhy blah jsem odešel. Poledne v seči Mám plná ústa pryskyřic a myslím, že utonu dnes v zeleně proudech dychtivých, jež ze všech stran se řítí. Je poledne. Ležím u seče. Do vlažné trávy jsem kles. Po tichých deštích májových vzduch hoří, chvěje se, svítí. A já tu ležím pokořen života bláznivým dnem, jenž tryská, šílí, zpívá, žhne, var pudů, hladů, žízní; jsem zmámen vzruchem instinktů a tvarů prchavým snem, jež od země tíhnou za sluncem a synteticky vyzní. Mám plná ústa pryskyřic a barev plničký zrak; šum promíšených pohybů jak moře v sluch mi hučí: já ležím na dně, trosečník, jenž opustil svůj vrak a život pod hladinou teď se milovati učí. Továrna Trochu jsme pili, trochu debatovali ve smutně žhavém městě pod verandou kdesi. Tak člověk někdy čertu svíčku zapálí... A teď se vracím tiše k dědinám a v lesy měsíčnou nocí. Zčeřený luny kotouč v řece houpe se jak s bledým usmíváním šťastný utopenec. Sní v dřímajících domcích děti o lese. A zvolna vrchů spících kučeravý věnec za mnou se svírá. Jdu chladnou nocí k ránu, nocí měsíčnou, van z lesů polévá mé zvadající tělo... Však proč ty elektrické oči práce žhnou, proč továrna tu zdvíhá pravoúhlé čelo na kraji lesů? Je nová, tvrdá, jasná, pyšně vypjatá a tiše horoucí i ve svém polosnění, jako když v tichu svatém vášeň nesvátá bdí s přivřenými zraky. Soucitu však není s kořistí její. Na všechny strany sune lesklá chapadla, kypící plíce kraje šedým sněhem rosí a v tlamu dunící, jež dolů zapadlá, ze stráně raněné jí lana stravu nosí ve dne i v noci. Och, steré hlasy tajné v šumu jako žel a sovy pískající, řeka, která šplouchá, si jistě vypravují: Přišel nepřítel. Los budou metati o kraje cudná roucha pánové práce. A přece divná krása, krutá, epická z těch střech a komínů, z těch zdí a oken vane, a v noci měsíčné, jež krajem stříbro tká, tu člověk rozdvojen a fascinován stane před dílem lidským. Vím: ruce cizácké a zištně hanebné lačnými pařáty si půdu přidržují a všechnu cudnost křehkou, prsy velebné, tajemství klínu sladká mrzce znásilňují milostné zemi. Vím také: nad vší zkázou člověk užasne, až zvolna vystřízliví z opojení zlatem. Zrak krví podlitý mu znaven pohasne, o štěstí půjde prosit v odhodlání svatém k znectěné matce... Však přesto cítím krásu hmoty výbojné, jež prostou účelností pyšně vyzbrojena. V noc elektrických očí prudký plamen žhne, a bílá, rozložená, chlípná jako žena továrna dříme. |