Irving Stone: Žízeň po životě

Irving Stone: Žízeň po životě

Arles, Zvuky a vášně

Druhý den ráno byla hádka zapomenuta. Vypili spolu kávu a pak se rozešli každý jinam hledat námět na obraz. Když se Vincent večer vrátil, vyčerpán tím, čemu říkal vyvažování šesti základních barev, zastihl Gauguina, jak už na maličkých plynových kamínkách připravuje večeři. Chvíli spolu pokojně rozmlouvali. Pak se hovor stočil na malíře a na malířství, na jediný předmět, o který se vášnivě zajímali.

A začala bitva.

Malíři, jimž se Gauguin obdivoval, Vincent pohrdal. Na oplátku Vincentovi bohové byli u Gauguina v klatbě. V názorech na své řemeslo se rozcházeli do poslední maličkosti. O kterémkoli jiném námětu by možná dokázali hovořit v klidu a přátelsky, ale malířství – to byla pro ně alfa a omega života. Bojovali za svoje názory do poslední kapky nervů. Gauguin měl sice dvojnásob hrubé síly Vincentovy, ale Vincentovo vybičované podráždění jejich síly vyrovnalo.

Dokonce i když se bavili o věcech, na nichž se shodli, byl v jejich rozmluvě elektrický náboj. Když skončili, měli hlavu prázdnou jako vybitá baterie.

„Nikdy z tebe nebude malíř, Vincente," prohlásil Gauguin, „pokud se nenaučíš podívat na přírodu, vrátit se do ateliéru a chladnokrevně začít malovat."

„Já nechci malovat chladnokrevně, ty idiote jeden. Chci malovat horkokrevně! Proto jsem v Arles."

„Všechna práce, kterou jsi zatím udělal, je otrockým kopírováním přírody. Musíš se naučit pracovat bez přípravy."

„Bez přípravy! Panebože!"

„A ještě něco: škoda, že jsi dobře neposlouchal Seurata. Malířství je abstraktní záležitost, příteli. Není v něm místo na vyprávění příběhu a morální naučení, která zdůrazňuješ."

„Já že zdůrazňuji morální naučení? Ty ses zbláznil."

„Jestli chceš kázat, Vincente, vrať se na kněžství. Malířství je barva, linie a tvar, nic víc. Malíř může ukázat, co je na přírodě dekorativního, ale to je vše."

„Dekorativní umění," ohrnul nos Vincent. „Jestli nedokážeš vytěžit z přírody nic víc, měl by ses vrátit na bursu."

„Jestli se tam vrátím, přijdu si každou neděli ráno poslechnout tvoje kázání. Co ty jsi vyzískal z přírody, brigadýre?"

„Pohyb, Gauguine, a rytmus života."

„Nu, pokračuj."

„Když maluju slunce, chci, aby lidé vycítili, jak strašlivou rychlostí se otáčí. Jak vydává nesmírně silné světelné a tepelné vlny. Když maluju obilné pole, chci, aby lidé vnímali, jak atomy v každém zrnu směřují k růstu a pukají. Když maluju jablko, chci, aby lidé vnímali šťávu pod slupkou, semena v jaderníku deroucí se ven k uskutečnění vlastních nadějí!"

„Vincente, kolikrát jsem ti říkal, že malíř nesmí mít teorie."

„Například tenhle pohled na vinici, Gauguine. Dej si pozor! Hrozny každou chvíli puknou a vystříknou ti přímo do oka. A tady, prohlédni si tuhle rokli. Chci, aby lidé vnímali všechny ty milióny tun vody, které stekly po jejích úbočích. Když maluju něčí portrét, chci, aby lidé vnímali celý tok života té osoby, všechno, co ten člověk viděl, dělal a co vytrpěl!"

„Kam tím, k čertu, míříš ?"

„K tomuhle, Gauguine: ta pole, z nichž vyráží obilí, a voda, která padá do rokle, šťáva hroznu a život člověka, který pomíjí, to je všechno jedna a táž věc. Jediná jednota v životě je jednota rytmu. Rytmu, podle něhož všichni tancujeme – lidé, jablka, rokle, zoraná pole, vozy mezi obilím, domy, koně i slunce. Látka, která je v tobě, Gauguine, bude zítra tepat v hroznu, protože ty a hrozen jste jedno. Když maluju vesničana pracujícího na poli, chci, aby lidé vnímali, jak vesničan plynule přechází do půdy stejně jako obilí a půda stoupá do vesničana. Chci, aby vycítili, jak slunce proudí do vesničana, do pole, do obilí, do pluhu a do koní a jak to všechno proudí zpátky do slunce. Když začneš vnímat univerzální rytmus, v němž se všechno na světě pohybuje, začneš rozumět životu. Jen to je Bůh."

„Brigadier" řekl Gauguin, „vous avez raison!"

Vincent byl krajně rozrušen, celý se chvěl horečnatým rozčilením. Gauguinova slova ho zasáhla jako políček do tváře. Koukal nechápavě, ústa dokořán.

„Co to má znamenat, to tvoje ,Brigadýre, je to tak'?"

„To znamená, že podle mého je na čase, abychom se vypravili do kavárny na jeden absint."

Koncem druhého týdne řekl Gauguin: „Pojďme dnes večer vyzkoušet ten tvůj nevěstinec. Třeba tam objevím nějakou pěknou tlustou holku."

„Ráchel vynech. Ta patří mně."

Prošli labyrintem kamenných uliček a vešli do podniku Maison de Tolerance. Jakmile Ráchel uslyšela Vincentův hlas, přiběhla chodbou a vrhla se mu do náručí. Vincent představil Gauguina Louisovi.

„Monsieur Gauguin," řekl Louis, „vy jste malíř. Byl byste tak laskav a řekl mi své mínění o dvou nových obrazech, které jsem loni koupil v Paříži."

„Velmi rád. Kde jste je koupil?"

„U Goupilů na Pláce de l'Opéra. Mám je tady v předním salónku. Račte dál, Monsieur."

Ráchel zavedla Vincenta do místnosti vlevo, strčila ho tam do židle u jednoho stolku a sedla si mu na klín.

„Chodím sem už šest měsíců," bručel Vincent, „a Louis se mě ani jednou nezeptal na mé mínění o svých obrazech."

„O tobě si nemyslí, že jsi malíř, fou-rou."

„Možná, že má pravdu."

„Ty už mě nemiluješ," řekla Ráchel a našpulila pusinku.

„Proč si to myslíš, Holoubku?"

„Hrozně dlouho ses na mě nepřišel podívat."

„To proto, že jsem měl moc práce se zařizováním domu pro svého přítele."

„A máš mě rád, i když sem nechodíš?"

„I když sem nechodím."

Zatahala ho za malé kulaté uši a pak je jedno po druhém políbila.

„Na důkaz toho, fou-rou, dáš mi svoje legrační ouška? Slíbils mi je."

„Jestli je dokážeš oddělat, můžeš si je vzít."

„Ale jdi, fou-rou, copak jsou přišitá jako uši mé panenky?"

Z pokoje na protější straně chodby se ozval výkřik a pak tam kdosi pištěl smíchem nebo bolestí. Vincent shodil Ráchel z klína, přeběhl chodbu a vrazil do salónku.

Gauguin se křečovitě svíjel na podlaze, po tvářích mu tekly slzy. Louis stál s lampou v ruce nad ním a zaraženě ho pozoroval. Vincent se nad Gauguinem shrbil a zatřásl jím.

„Paule, Paule, co je?"

Gauguin se pokoušel promluvit, ale nešlo to. Po chvilce ze sebe mačkal: „Vincente... konečně... jsme pomstěni... podívej... podívej... na zeď... ty dva obrazy... které koupil Louis od Goupilů... pro salón svého bordelu. Oba maloval Bouguereau!"

Vyškrábal se na nohy a vykročil k východu.

„Počkej," volal Vincent a běžel za ním. „Kam jdeš ?"

„Do telegrafní kanceláře. Musím to okamžitě zatelegrafovat do

Klubu Batignolles."

Nastalo léto a s ním to strašlivé oslňující vedro. Krajina hýřila směsí barev. Zeleně, modře, žlutě a červeně byly tak pronikavé, že až pobuřovaly oko. Čeho se slunce dotklo, sežehlo na dřeň. Údolí Rhôny se chvělo peřejemi rozvlněného žáru. Slunce pražilo do obou malířů, zraňovalo je, drtilo je na živoucí masu, vysávalo z nich všechnu odolnost. Zvedl se mistrál a bičoval jejich těla, mrskal jim nervy a rval hlavu z krku, až měli pocit, že puknou nebo se rozlomí. Přesto každé ráno vyšli ven se sluncem a pracovali až do chvíle, kdy křiklavá modř noci prohloubila křiklavou modř dne.

Mezi Vincentem a Gauguinem, z nichž první byl činnou sopkou a druhý vřel uvnitř, se připravoval lítý boj. Večer bývali tak vyčerpaní, že nemohli spát, tak nervózní, že nedokázali klidně sedět, a všechnu svou energii vybíjeli na sobě navzájem. Peněz měli málo. Neměli se čím bavit. Možnost vybití svých nastřádaných vášní nacházeli ve vzájemném dráždění. Gauguina nikdy neomrzelo rozněcovat Vincentův hněv, a když Vincentův záchvat vrcholil, vmést mu do tváře: „Brigadier, vous avez raison!"

„Vincente, není divu, že neumíš malovat. Podívej se na ten nepořádek, co máš v ateliéru. Podívej, jaký máš chlív v krabici s barvami. Bože můj, kdyby byl ten tvůj holandský mozek neobloudil Daudet a Monticelli, snad by se tvá mysl pročistila a udělal by sis v životě aspoň trochu pořádek."

„Do tohohle ti vůbec nic není, Gauguine. Tady je můj ateliér. Ve svém si dělej, co chceš."

„Když už jsme u toho pořádku, musím ti taky říct, že v hlavě máš stejný chaos jako v té krabici barev. Obdivuješ v Evropě kdejakého malíře známek a přitom ti uniká, že Degas..."

„Degas! Co ten kdy namaloval, aby se to dalo srovnat s Milletem?"

„Millet! Samá sentimentalita! Co ten...!"

Takovéhle pomlouvání Milleta, kterého považoval za svého učitele a duchovního otce, vydráždilo Vincenta k záchvatu zuřivosti. Hnal se za Gauguinem z pokoje do pokoje. Gauguin prchal. Dům byl malý. Vincent na něj řval, rétoricky jej oslovoval, mával pěstmi před Gauguinovým mohutným obličejem. Jejich rvavá, ničivá roztržka se vlekla dlouho do dusné tropické noci.

Oba pracovali jako diví, aby zachytili sami sebe i přírodu v okamžiku zúrodňování. Den za dnem bojovali svými planoucími paletami, noc co noc stáli proti sobě svými hlučnými osobnostmi. I když se nepřeli ve zlém, jejich přátelské debaty probíhaly se stejnou vervou, takže po nich spánek nepřicházel. Přišly peníze od Thea. Okamžitě je utratili za tabák a za absint. Na jídlo bylo moc horko. Domnívali se, že jim absint uklidní nervy. Ve skutečnosti je ještě víc podráždil.

Zvedl se ohavný, bičující mistrál. Donutil je zůstat doma. Gauguin nemohl pracovat. Trávil čas popichováním Vincenta, v němž neustále kypěla žluč. Ještě se mu nestalo, aby někdo zuřil jako Vincent kvůli pouhým představám.

Vincent byl jediná Gauguinova zábava. Využíval jí co nejvíc.

„Měl by ses uklidnit, Vincente," prohlásil po pátém dni mistrálu. Předtím ovšem dráždil přítele takovým způsobem, až skučící mistrál vypadal ve srovnání s bouří uvnitř žlutého domu jako mírný lehký vánek.

,,A co ty, Gauguine?"

„Víš ty, Vincente, že celá řada lidí, kteří hodně pobývají v mé společnosti a pravidelně se mnou debatují o různých věcech, se zblázní?"

„Ty mi vyhrožuješ?"

„Ne, já tě varuju."

„Tak si to laskavě nech."

„Jak myslíš, ale jestli se něco stane, neházej to na mé."

„Paule, prosím tě, nechme toho věčného hádání. Vím, že jsi lepší malíř než já. Vím, že mě můžeš hodně věcí naučit. Ale nedopustím, abys mnou pohrdal, slyšíš? Devět let jsem dřel jako otrok, takže proboha snad mám tím zatraceným malováním co říct. Uznej to, je to tak? Promluv, Gauguine."

„Brigadier, vous avez raison!"

Mistrál se utišil. Arlesané se opět odvážili vyjít do ulic. Vrátil se sluneční úpal. Arles posedla neovladatelná horečka. Policie měla plné ruce práce s násilnostmi. Lidé chodili s doutnajícím podrážděním v očích. Nikdo se nezasmál. Nikdo nemluvil. Kamenné střechy se pekly na slunci. Na Pláce Lamartine propukaly rvačky a blýskaly se nože. Ve vzduchu bylo cítit katastrofu. Arles už bylo tak zahlcené, že tohle napětí nemohlo déle nést. Údolí Rhôny se chystalo rozlétnout na tisíc kusů.

Vincent si vzpomněl na pařížského novináře.

„Co to asi bude?" ptal se sám sebe. „Zemětřesení nebo revoluce?"

Přes to prese všechno nadále maloval v polích bez klobouku. Potřeboval ten bílý oslepující žár, aby uvolnil spalující vášně, které v sobě pociťoval. Jeho mozek byl rozžhavený kadlub, vypouštějící jeden rozpálený obraz za druhým.

S každým novým obrazem sílil jeho pocit, že se devět let jeho dřiny v těchto několika vypjatých týdnech přetavuje, aby z něho na jediný pomíjivý okamžik udělalo hotového a dokonalého malíře. Svou práci z minulého léta v mnohém překonal. A už nikdy se mu. nepodaří vytvořit díla, která tak beze zbytku vyjadřují podstatu přírody a podstatu jeho samého.

Maloval od čtyř ráno, dokud mu výjev před očima neuloupila noc. Dokončil dva a někdy dokonce tři obrazy za den. S každým křečovitě nahozeným obrazem, vyrvaným z vlastních útrob, proléval krev za rok vlastního života. Nezáleželo mu na tom, jak dlouho pobude na zemi, nýbrž na tom, co učiní se dny, které jsou mu vyměřeny. Jeho čas se bude muset měřit vytvořenými obrazy, nikoli odtrhanými listy kalendáře.

Cítil, že jeho umění dosáhlo vrcholu, teď dospěl v životě nejvýš, k tomuto okamžiku směřoval pracné po všechna ta léta. Nevěděl, jak dlouho to potrvá. Věděl jen, že musí malovat obrazy, samé obrazy... a víc a více obrazů. Toto vyvrcholení jeho života, ten nepatrný bod v nekonečnu, se musí zachytit, pozdržet, protáhnout, dokud nevytvoří všechny obrazy, počaté v mysli.

Celé dny malovali, celé noci se rvali, vůbec nespali, skoro nejedli, sytili se sluncem, barvami, vzrušením, tabákem a absintem, drásáni živly i vlastní tvůrčí energií a navzájem výbuchy svého hněvu a prudkosti, a jejich podráždění den ze dne rostlo.

Slunce do nich pražilo. Mistrál je šlehal. Barvy je píchaly do očí. Absint jim nafoukl prázdné útroby do horečnaté zduřelosti. V tropických překrvených nocích pulsoval žlutý dům jejich bouří.

Gauguin namaloval Vincentův portrét, zatím co Vincent maloval zátiší s několika pluhy. Vincent si portrét pozorně prohlédl. Poprvé jasně pochopil, co si o něm Gauguin myslí.

„Jsem to já, to je jisté," poznamenal. „Ale jsem to já šílený!"

Ten večer šli do kavárny. Vincent objednal oběma absint. Zničeho nic mrštil sklenici i s obsahem Gauguinovi na hlavu. Gauguin uhnul. Vzal Vincenta do náruče. Nesl ho přes celé Pláce Lamartine. Vincent se najednou octl v posteli. Okamžitě usnul.

„Můj milý Gauguine," řekl úplně klidně druhý den ráno, „mlhavě si vzpomínám, že jsem tě včera urazil."

„Rád a ze srdce ti odpouštím," řekl Gauguin, „ale včerejší scéna by se mohla opakovat. Kdybys mě zasáhl, nevylučuji, že bych nad sebou ztratil vládu a začal tě škrtit. Dovol mi, abych napsal tvému bratrovi, že se vracím."

„Ne! Ne! Paule, to nemůžeš udělat! Opustit žlutý dům? Vždyť všechno, co v něm je, jsem udělal pro tebe."

Celý ten den zuřila bouře. Vincent se zoufale snažil udržet Gauguina u sebe. Gauguin všem jeho úpěnlivým prosbám odolával. Vincent žadonil, mámil, proklínal, vyhrožoval, dokonce i plakal. V téhle bitvě se ukázal být silnější. Měl pocit, že celý jeho život závisí na tom, zda udrží svého přítele ve žlutém domě. Než nadešla noc, byl Gauguin vyčerpán. Vzdal se, jen aby mohl trochu vydechnout.

Všechny místnosti žlutého domu byly nabité elektrickým napětím. Gauguin nemohl spát. Až před svítáním lehce zdříml.

Probudil ho podivný pocit. Spatřil Vincenta, jak stojí u jeho postele a ve tmě ho pozoruje.

„Co je s tebou Vincente?" zeptal se příkře.

Vincent vyšel z místnosti, vrátil se do postele a tvrdě usnul.

Následující noc vytrhl Gauguina ze spánku týž podivný pocit. Vin

cent stál u jeho postele a ve tmě ho pozoroval.

„Vincente! Jdi si lehnout!"

Vincent se odvrátil. Další den se při večeři strašlivě chytli kvůli polévce.

„Tys mi do ní nalil barvu, Vincente, když jsem se nedíval!" křičel Gauguin.

Vincent se smál. Přistoupil ke stěně a křídou na ni napsal:

Je suis Saint Esprit,

Je suis sain ďesprit.

Několik dní byl úplně klidný. Vypadal rozmrzele a schlíple. S Gauguinem sotva promluvil. Štětce se vůbec nedotkl. Nic nečetl. Seděl na židli a koukal před sebe do prázdna.

Čtvrtý den odpoledne, foukal právě krutý mistral, požádal Gauguina, aby s ním šel na procházku.

„Pojďme do parku," navrhl. „Musím ti něco říct." „Nemůžeš mi to říct tady, v pohodlí?"

„Ne, vsedě nemůžu hovořit. Musím při tom chodit."

„No, když musíš."

Šli silnicí pro povozy, která město obtáčela zleva. Aby se vůbec prodrali vpřed, museli se nořit do mistrálu, jako by to byla hustá tuhá hmota. Cypřiše v parku ohýbal vítr téměř k zemi.

„Tak co mi to chceš říct?" naléhal Gauguin.

Musel Vincentovi křičet do ucha. Vítr mu rval slova od úst, než je Vincent mohl zachytit.

„Paule, posledních pár dní jsem jen přemýšlel. Přišel jsem na skvělý nápad."

„Promiň, ale ke tvým skvělým nápadům jsem trochu nedůvěřivý."

„Všichni jsme jako malíři zklamali. Víš proč?"

„Cože? Neslyším ani slovo. Musíš mi křičet do ucha."

„VÍŠ PROČ JSME VŠICHNI JAKO MALÍŘI ZKLAMALI?"

„To nevím. Proč?"

„Protože malujeme každý sám!"

„No a co?"

„Něco malujeme dobře, něco špatně. Ale všechno to vrháme společně na jeden obraz."

„Brigadýre, hltám každé tvé slovo."

„Pamatuješ na bratry Bothovy? Na ty holandské malíře? Jeden byl dobrý krajinář. Druhý dělal dobře postavy. Jeden obraz namalovali společně. Jeden namaloval krajinu. Druhý do ní dodělal postavy. Měli úspěch."

„No a v čem je skrytý smysl téhle nekonečné historky?"

„Co? Neslyším tě. Pojď blíž."

„ŘÍKAL JSEM, ABYS POKRAČOVAL!"

„Paule, my to musíme udělat zrovna tak. Ty a já. Seurat. Cézanne. Lautrec. Rousseau. Musíme všichni pracovat společně na jednom plátně. To by byl ten pravý malířský komunismus. Každý bychom přispěl tím, co umíme nejlíp. Seurat vzduch. Ty krajinu. Cézanne povrch věcí. Lautrec postavy. Já slunce, měsíc a hvězdy. Dohromady bychom mohli být jeden velký umělec. Co tomu říkáš ?"

„Turlututu, mon chapeau pointu!"

Chraptivě se rozesmál surovým smíchem. Vítr chrstl jeho výsměch Vincentovi do tváře jako spršku mořského příboje.

„Brigadýre," křičel, jen co zas popadl dech, „jestli tohle není největší nápad, jaký se na světě zrodil, tak jsem papež. Promiň, že tak křičím."

Klopýtal dál téměř v předklonu a smál se, až se za břicho popadal.

Vincent zůstal nehybné stát.

Z oblohy se snesl nálet černých ptáků. Tisíce krákajících ptáků, bijících křídly. Střemhlav zaútočili na Vincenta, naráželi na něj, úplně ho obklopili, proletovali mu vlasy, létali mu do nosu, do úst, do uší, do očí, pohřbili ho v hustém černém dusivém mraku mávajících křídel.

Gauguin se vrátil.

„Pojď, Vincente, zajdeme k Louisovi. Ten tvůj neocenitelný nápad se musí oslavit."

Vincent ho beze slova následoval do Rue děs Ricolettes.

Gauguin šel rovnou s jednou z děvčat nahoru.

Ráchel si sedla Vincentovi na klín v místnosti, kde se podávaly nápoje.

„Ty se mnou nepůjdeš nahoru, fou-rou ?" zeptala se.

„Ne."

„Proč ne?"

„Nemám pět franků."

„Tak mi dáš místo nich svoje ouško, vid?"

„Ano."

Netrvalo dlouho a Gauguin se vrátil. Oba muži pak sešli po svahu ke žlutému domu. Gauguin zhltl večeři. Pak beze slova vyšel ven. Byl už téměř na druhé straně Pláce Lamartine, když za sebou zaslechl dobře známý krok: rychlý, krátký, nepravidelný.

Na podpatku se obrátil.

Vincent se na něho hnal s otevřenou břitvou v ruce.

Gauguin zůstal, jako když do něho udeří, a hleděl na Vincenta.

Vincent se zarazil sotva půl metru od něho. Ve tmě zabodl oči do Gauguina. Pak sklonil hlavu, obrátil se a běžel domů.

Gauguin šel do hotelu. Pronajal si pokoj, zamkl dveře a šel spát.

Vincent vešel do žlutého domu. Po schodišti z červených cihel vystoupil do své ložnice. Vzal do ruky zrcadlo, podle něhož tolikrát maloval svůj portrét. Opřel je na toiletním stolku o zeď.

Zadíval se do zrcadla na své krví podlité oči.

To je konec. Jeho život skončil. Četl to ve svém obličeji.

Měl by to raději skončit rázně.

Zvedl břitvu. Ucítil ostrou čepel na husí kůži svého hrdla.

Neznámé hlasy mu šeptaly podivné příběhy.

Arleské slunce vrhlo mezi jeho oči a zrcadlo stěnu oslepující záře. Odřízl si pravé ucho.

Zbyla mu jen nepatrná část lalůčku.

Upustil břitvu. Hlavu si ovázal ručníky. Krev mu kapala na podlahu. Vzal ucho z umyvadla. Opláchl je. Zabalil je do několika čtvrtek kreslicího papíru. Balíček obalil novinami.

Přes tlustý obvaz si stáhl baskitský baret. Sešel ze schodů k domovním dveřím. Přešel Pláce Lamartine, vyšel do kopce, zazvonil v čísle l, v Maison de Tolérance.

Otevřela mu služebná.

„Pošlete mi Ráchel."

Ráchel tu byla za okamžik.

„Á, to jsi ty, fou-rou. Co chceš ?"

„Něco jsem ti přinesl."

„Mně? Nějaký dárek?"

„Ano."

„To jsi hodný, fou-rou."

„Pečlivě to opatruj. Je to památka na mě."

„Co je to?"

„Otevři balíček a uvidíš."

Ráchel rozbalila papíry. S hrůzou zůstala zírat na ucho. Jako podťatá padla v mdlobách na dlažbu.

Vincent se otočil. Sešel dolů z kopce. Přešel Pláce Lamartine. Zavřel za sebou dveře žlutého domu a šel spát.

Když se Gauguin druhý den ráno v půl osmé vracel domů, uviděl před domem sběh lidí. Roulin zoufale lomil rukama.

„Co jste udělal svému příteli, Monsieur?" oslovil ho muž v klobouku jako meloun. Mluvil úsečně a příkře.

„Nevím."

„Tak pomalu... vy to moc dobře víte... je mrtev."

Gauguinovi trvalo hezkou chvíli, než se vzpamatoval. Upřené pohledy davu jako by ho trhaly na kusy a nedovolovaly mu dýchat.

„Pojdte nahoru, Monsieur," vymáčkl ze sebe. „Tam si to můžeme

vysvětlit."

Na podlaze obou dolejších místností ležely mokré ručníky. Schodiště vedoucí k Vincentově ložnici bylo potřísněné krví.

Vincent ležel v posteli zabalený do prostěradel a vyhrbený jako kohoutek pušky. Vypadal bez života. Gauguin se zlehka, zlehounka dotkl jeho těla. Bylo teplé. Gauguinovi jako by se tím dotekem najednou vrátila všechna jeho energie, jeho bystrý duch.

„Buďte tak laskav, Monsieur," řekl tlumeným hlasem policejnímu inspektorovi, „probouzejte tohoto muže velmi opatrné. Kdyby se ptal po mně, řekněte mu, že jsem odjel do Paříže. Pohled na mě by se mu mohl stát osudným."

Policejní inspektor poslal pro lékaře a pro drožku. Vezli Vincenta do nemocnice. Podél povozu běžel Roulin a supěl námahou.

Stone, Irving: Žízeň po životě, přel. J.Emmerová, Melantrich, Praha 1985