|
Antonín Sova: Květy intimních nálad Olše Jak jsem, olše, měl vás rád, v podvečerní, vonný chlad, nad vodou když schýlen sám stín váš chvěl se sem a tam. Rybářův dnes táhlý hlas nocí hlubokou se třás, šumot mlýnských vážných kol ve mně vzbouzel starý bol. V třtinách sluka, černý bod, čeřila jen vlny vod, a v mé duši také tak bloudil zlatých snění pták. Antonín Sova: Z mého kraje Rybníky Ty české rybníky jsou stříbro slité, žíhané temnem stínů pod oblaky, vloženy v luhy do zeleně syté jsou jako krajů mírné, tiché zraky. Tu sluka steskne v rákosí blíž kraje a kachny vodní s peřím zelenavým, jak duhovými barvami když hraje, se nese v dálce prachem slunce žhavým; chlad s dechem puškvorců lukami stoupá, a s vůní otavy po kraji dýchá, vzduch mírně chlazen vlnami se houpá, a něco jako věčný stesk v tom vzdychá. Antonín Sova: Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy? Když ona přišla na můj sad, vše právě odkvétalo. Tak nevrle a tulácky v obzoru slunce spalo. Ó, proč tak pozdě? řek jsem k ní. Poslední slunce na sítí, zvony mi v mlhách umlkly, jsou ptáci v trávách ukrytí, mé louky teskní vůní mdlou a vody sešeřeny jsou a přes přívozy stíny jdou a všecko planou je už hrou, – že do daleka odplout chci kams na zelené ostrovy a zdvihám vlajky na stožár a bílé plachty, lanoví. Vás tenkrát zjara čekal jsem... V obzoru modrý zvučel jas. Já napjal struny z paprsků, by echem chyt se v nich váš hlas. Nuž rcete, kde jste tenkrát byla? A pod jakými zeměpásy? Nuž rcete, čí jste jaro žila? Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy? Kde horké noci zpívaly vám v okna otevřená? Má duše marně toužila tím tichem uděšená. A teď! kdy nevzpomněl jsem snad, vše se tu chystám zanechat, na plavbu bych se vydal rád, proč jdete vadnout na můj sad? Pro nás tu slunce nehoří a nevýskají pohoří. Nám nikde louky nevoní, zpěv nezní v našem pomoří, chci odplout sám a poslouchám podzimu pohádkové hlasy, – jdu hledat Nové království. Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy? |