Henri Perruchot: Cézannův život Hora Sainte-Victoire (1892-1895), Zvonice v Gardannu Cézanne se neviděl se Zolou už tři roky. Tři roky! Rougonové-Macquartové ted mají už třináct svazků. Štěstí dam vyšlo v roce 1883, Radost ze života 1884, Germinal letos v březnu. Tiskařské lisy chrlí Zolovy knihy v zrychleném tempu. Dokonce i dřívější svazky, které neměly žádný ohlas, když vyšly poprvé, nacházejí dnes široké publikum. Za Terezu Raquinovou, vydanou v roce 1868, dostal teď Zola třináct tisíc franků honoráře. Nyní je bohatý. Brzo bude stejně bohat jako Ludvík August Cézanne. Hodně se cpe a tloustne. Má pětadevadesát kilo a metr deset kolem pasu: i na těchto číslech se dá měřit jeho úspěch, o němž ostatně svědčí i to, že každým rokem v Médanu něco přistavuje a vylepšuje. Po každém novém úspěchu přistaví jedno křídlo, pomocné budovy nebo přikoupí pozemky; ze zahrady se stal park; vysázel tam lipovou alej; postavil skleníky a voliéry, vzornou drůbežárnu. Zola si prohlíží Cézanna lorňonem. Tři roky! Neúspěchy, nemohoucnost; a teď ta absurdní historie se ženskou. Ten nešťastník Cézanne určitě nebude nikdy umět řídit svůj život lépe než svého génia. „Já jsem cudný," prohlašuje někdy Zola. „Chraň bůh, nějakou jinou ženskou než vlastní ženu! To by zdržovalo od práce!" Tím je jistě hodně vinna také Hortense. On, Zola, nikdy neschvaloval svazek s touhle nicotnou holčinou. V knize, jejímž hrdinou bude Cézanne-Lantier, nechce ukázat pouze „boj umělce proti přírodě", ale také i „boj ženy proti dílu". Ať je tomu jakkoli, chasque toupin trovo sa cabucello (každý hrnec najde svou pokličku), jak se říká v Provenci; bůh tvoří lidi a také je páruje. Ach, ten ubohý Paul! Kdo by si to byl pomyslil v koleji, později v Paříži, v době slavného Salónu odmítnutých! Takový tragický krach! A k tomu dnes ještě přibyla ta hnusná, nechutná, špinavá záležitost s děvečkou od krav, pro kterou se v hloubi duše tolik užírá. Ubohý Cézanne je k politování! Ubohý zakrnělý génius! „Neustálý boj, deset hodin práce denně, úplné obětování celé bytosti. A pak co? Po dvaceti letech tohoto vášnivého úsilí takhle upadnout do takové ubohosti... Tolik nadějí, tolik mučení, život od dětství strávený v těžké dřině, a teď tohle, a teď tohle, bože můj." Tři roky! Přes přátelství, které chová k Cézannovi, Zola nakonec uznal důvody své ženy: bylo by neslušné nechávat návštěvníkům před očima obrazy tohoto ztroskotance; uložili je na půdu.Zola je dojat a trochu sklíčen. Na jeho ohromném psacím stole spočívá rukopis, který každý den – nulla dies sine linea – ztloustne o pár listů. Je to rukopis jeho příštího románu, čtrnáctého svazku Rougonů-Macquartů, je to román o Claudu Lantierovi, nazvaný Dílo, román o Cézannovi, na němž začal pracovat už přede dvěma a půl měsíci. Zola si prohlíží lorňonem svou románovou postavu. Cézanne se dlouho nezdrží. Ve stavu horečné skleslosti, v němž se nachází, snáší ještě hůře než kdy jindy okázalost Médanu. Náhle si vzpomene na dopis, v němž mu Zola ke konci války v sedmdesátém roce psal: „Je mi trochu smutno, když vidím, že všichni pitomci nejsou mrtví, ale utěšuji se pomyšlením, že ani jeden z nás nezahynul. Můžeme se znovu pustit do boje." Když mu Zola vychloubačně staví na odiv své styky a poznamená za řeči, že ondyno „večeřel u jedné důležité osobnosti", Cézanne se neudrží a připomene mu jeho dopis. „Kdyby bývali všichni pitomci zahynuli," říká mu, „pak bys musel zbytky své pečínky ohryzávat sám nebo ve společnosti své milostpaní!" Zola se dotčeně zašklebí. Přátelé se rozcházejí. Zola, který byl vždycky úzkostlivý, má šílený strach, že by mohl dostat cukrovku. Za pár dnů odjede se ženou na léčení do Mont-Dore. Až skončí léčbu, zastaví se v Aix a navštíví Cézanna. Jas de Bouffan, kde vládne Marie, se za malířem znovu zavřel. „Kdybych měl lhostejnou rodinu, všechno by bylo lepší." Dosud otřesen tím, co právě prožil, pouští se znovu do práce. V Jas nemá z ničeho radost, a chodí proto každý den do Gardannu, čtyřtisícového městečka, vzdáleného od Aix deset kilometrů, kde se usadila Hortense. Skončeno! Smrtelně raněn v duši, přijímá svůj osud. Všechno se mu nyní obrátilo v popel. „Bordel ve městě nebo někde jinde, ale nic víc. Platím, je to špinavé slovo, ale potřebuju klid a mohu ho mít jen za tuto cenu," píše se skřípěním zubů v dosti sibylském dopise Zolovi. Zola se v Aix nezastaví. V Marseille se objevila cholera, má strach z nákazy a odvolá svou návštěvu. Cézanne maluje. Jako motiv si zvolil Gardanne. Starý Gardanne tvoří domy, natěsnané podél úzkých uliček a v oblouku obtáčejícím kopeček, nad nímž ční vysoká čtverhranná zvonice. Cézanne analyzuje jeho struktury, kombinuje objemy. Malování se mu stalo kajícnickou žíněnou košilí. Je rozrušený, pracuje horečně, srdce má otrávené znechucením, ale dosud nikdy se mu nepodařilo promyslit krajinu s takovou ostrostí. Dosud nikdy nedosáhl takového stupně přísnosti v konstrukci obrazu. Na jeho plátnech stoupá vzdušná pyramida starého Gardannu v nejjasnějším světle jako abstraktní sen – jako jakási podstata výtvarnosti. Perruchot, Henri: Cézannův život, Obelisk, Praha 1972