|
Karel Hlaváček: Mstivá kantiléna
I. Oh, moje Manon! To juž není nesmělý Váš abbé, jenž k sličné Manon chodil, stonavé a nudou slabé, a při němž Manon doufávala: snad se dneska vzmuží a začne slibovanou legendu o hříchu žlutých růží... Oh, moje Manon! Zvykejte! Dnes hlas mám příliš tvrdý a jako Géz jen na svůj hlad si mohu býti hrdý. Já schválně opustil své soudruhy a rodná pole, bych zazpívat Vám mohl kantilenu při viole, a mstivou kantilenu, v níž by moje ústa chabá Vám vyčtla, že jste spíše hladem nežli nudou slabá, a v níž by vzmužily se moje oči bez tepla nad legendou, jak luna dlouhým pláčem oslepla... Vím, že má Manon všecka nervosní je z všeho toho, že ráda by si lhala starou touhu pro někoho, a zatím ticho trapné, ticho rozespalé všady na uvítanou jinému se snáší nad zahrady. VII. Juž zvečera zarostlé prsty na varhanách únavou spaly, a pod hřívou ryšavou dlouho kdos tajil svůj pláč, neb lhalo tu všecko – i svíce, jež v temnotách pohasínaly, i obrazy svatých: oh, zsinalé tváře vždy nejspíš snad lhaly... Vše lhalo tu, všecko. I pižmová levkoje vůní svou lhala, i luna, jež kohosi vzbuditi marně se vysilovala, i veliká, zarostlá ruka, jež k ránu již bojácně spala, a ryšavá hříva: oh, ryšavá hříva vždy nejvíc snad lhala. Pak únavou zapadla luna, jež marně se vysilovala... A svárlivé ruce, jež za dne se divoce ze zvyku rvaly, se pomalu budily z mrákot, jak v bolestné závrati spaly, a hubené, zarostlé prsty, jež ze všeho nejvíce lhaly, tak bázlivě k hořením oktávám z ticha se přibližovaly a hrály pak tichounké impromptu, bázlivé impromptu hrály. VIII. Je večer – černé mraky jdou neplodnou, chorou krajinou se modlit Anděl Páně... Klekají tiše nad lada, kde ironická nálada mdle usmívá se na ně. Je hříšný večer, večer mdlý, nikdo se s nimi nemodlí. A černé mraky k Věži jdou, jež dříme v dálce za vodou, a ruce věší na ni... Však zvony mdlé jsou bez moci a spí po dlouhé nemoci a neprocitnou ani. Je hříšný večer, večer mdlý, ni zvony mé se nemodlí. A zbožné mraky dále jdou se svojí marnou modlitbou a s tichým smutkem jejím... A moje rusá nálada mdle usmívá se na lada a ironisuje jim: Je hříšný večer, večer mdlý, u nás se nikdo nemodlí. XII. Již mrtvo vše, již mrtvo vše, kraj ani nezavzdýchá – a marno vše a marno vše – ten tam je vzdor a pýcha, ryk msty již nikdy nezazní zde do mrtvého ticha. Tlí v polích marné modlitby na tělech hnisajících, těch, kteří známku geusovství ve vpadlých měli lících a kteří mstili, mstili ji na Krésech hodujících. Po polích sirné plameny nad mrtvolami svítí – oh moje Manon ješitná – hle konec, konec žití, jen plačte s mojí violou – i její struny cítí: neb mrtvo Gézů království – oh, muselo tak býti. |