|
Émile Verhaeren: Chapadlovitá města Továrny Třeštivý zrak vybitých skel do sebe zaklesnuly a tváří v tvář se v toku sanytru a smůly shlížejí v stínech nocí na nábřeží, kde průplav se zábradlím k nekonečnu běží. Přes předměstí chmurných zvěstí, bídou v slzách přes předměstí děsivě hřímají závody, fabriky. Čtverhranné kvádry žuly a z cihel pomníky, na míle černých zdí jdou linie přes nekonečno periférie; a na střechách v saznatých mhách jak bodliny štenýře a hromosvody dráždí komíny. Měří se řadami očí jak uhlíky a věčně po periférii ve dne i v noci vyjí mocné závody a fabriky. Ó čtvrti s rezí deště v každé ulici a ženy cáry prádla rozvěšující a plácky se skvrnami strusky škvířící, bílá rumiště plodící bledavé květy, pádeř tlející. Dokořán dveře na nároží bar: cín, měď, zrcadel třeští pár, z ebenu pulty, lahví smích, alkohol v nich na chodník lije jas a žár. A náhle oslnivá záře číší na pultě, kde se v pyramidách tácky tyčí; a pijáci vstoje, jazyky těžké, schlamstnou beze slova whisky jak topas, těžká piva do zlatova. Přes předměstí rmutné zvěsti, bídou v slzách přes předměstí, přes chmurná sousedství svárů a zlostí, jež mezi lidmi tu prosakují všade, z domácnosti k domácnosti, kde i u bědných se krade, hřímá z hlubiny hal vždy dál temných úderů štvaný cval z těch továren, z těch fabrik vyřízených jak šik. Pod střechou mohutnou, v níž skla se zajiskřila, se kondensuje páry uvězněná síla: čelisti z ocele se zatnou, vzlétne dým; mocný sloup obřích stoup blok zlata drtí kováním a tavby rozzáří se v koutě stínu, kde krotí zdivočelou žižlavinu. Dále zas hemživými prsty hbité stavy drobnými gesty v šumu vřavy spřádají sukna z lehkých, jemných nití, jež jako vlákénka se třpytí. Kožených řemenů transmise napříč přes prostorné sály řítí se a velká kola setrvačníků víří jak křídla u větrníků, jež šílí pod nápory vichřice. Přes dvory sporý nízký svit světlíky mastných a vlhkých slíd se lije, zakmitá se u každé práce. Jak automaty a tak mlčící úzkostně přesní dělníci řídí to zmítání všeobecného tikání, jež horečkou a rozšílením kvasí a trhá v tvrdošíjném zubů jektání i lidské řeči potlačené hlasy. A ještě dále hřmí bouřlivé nárazy, v hmotách se vztyčují a stíny rozrazí a náhle v drtících náporech rozšílení hroutí se lomozu stěny, jako by ztichaly v bažinách umlčení, a zatím výkřik rozjitřený suchých hvizdů a signálů zakvílí náhle v přívalu divokých ohňů z majáků, jež zlaté keře tyčí do mraků. A kolem dokola jak pás je spjaly příšery nočních architektur v dáli, hle doky, most, majáky, přístaviště a z nádraží třeštících zvuků tříště; za nimi ještě dál zas střechy továren, kde nafta se smůlou valí se do varen strašlivých nádrží, buchary kováren, z nichž smečky ohňů se zářením zvětšeny co chvíli zahryznou do nebes vytím a plameny. Podél starého průplavu vedeny ty černé cesty, ty kamenné třídy k nekonečnu napříč nesmírností bídy předměstím v jediném chropotu hřímají dunivým tepotem nocí dnem z továren, z fabrik, vyřízených jak šik. Úsvit odrazí tabulky ze sazí; poledne se sluncem, jež třeští, jak slepci bloudí spolu v mlžném dešti; až, když týden skončí večer v sobotu a když noc se vhrouží ve svou temnotu, úporná dřina ustane, však vyčkává jak kladivo nad deskou kovadlin, a v dálce, zdá se, jako mlha zlatavá na křižovatkách zažíhá se stín. Émile Verhaeren: Znásobená záře Strom Tak sám, ať léto hýčká jej nebo jím zmítá zima, ať jíní halí kmen nebo háv zelený má, stále, ať běží dny v zlosti či rozkochání, svůj život vnucuje v mohutném panování planinám. Na stejná pole zří už dlouho, po staletí, na stejnou orbu a na stále stejná setí; oči už mrtvých pohledů, oči pradávných pradědů zřely pukliny jeho pleti i drsné větve zvolna kůrou pokrývat se. Mocný a velebný shlížel na jejich práce v uzlinkách nohou jim uchystal lůžko z mechu, v polední siestě skýtal jim stín, jenž chladí, ochrannou sladkou střechu těm z jejich potomků, kteří se měli rádi. Po vesnicích už od rozbřesku z toho, zda pěl či lkal, čas předpovídali; zasvěcen do tajů divých mraků a blesků, slunce, jež trucujíc v obzoru otálí, ční, celá minulost, nad pole tesklivá. Ze vzpomínek, jež v dřevě hostí, ať cokoliv v něm doznívá, sotvaže leden složí kosti a míza rozlije se v jeho starém kmeni, pak všemi větvemi, pupeny v rozrašení – šílící rety, paže zalomené – v nesmírném vzepětí výkřik žene k budoucnosti. Pak pruhy paprsků a světla upevní kmitavé tkanivo svěžího lupení, stáhne své uzliny, uhladí ratolesti, temenem k nebi, jež zdolal, si cestu klestí, savými kořeny daleko prolne zem, vyčerpá bažinu i půdu kolkolem, až někdy zaražen v úžase hlavu ztrácí nad vlastní hlubokou, němou, urputnou prací. Však aby košatil a vlád v plnosti síly, co krutých soubojů za dlouhé zimy snes. Vichrné čepele mu kůru prorazily, nápory smrští, vichru běs, námraza jako pilník rozrývavá, záplava záští, všechna bitvy vřava a kroupy z východu a od severu sníh a krutý holomráz tesáků hryžících až v bílou dřeň vláknité pleteni, chvějivá bolest vše, svíjivé trýznění, aniž v něm zpomalily jen malou chvíli horoucí odhodlání, aby jeho život, mocné rozrůstání každým jarem nádhernější byly. V říjnu, když v koruně mu triumfuje zlato, mé ztěžklé, znavené kroky se ubíraly na dlouhých potulkách zas povzbuzeny často k stromu, jímž jeseň a vichřice prochvívaly. Jak obří pochodeň listí a plápolů pod modrou oblohou se klidný tyčil stále, jako by milion duší v něm pospolu si tiše zpívalo v té kůře vydoupnalé. A tak jsem k němu šel, zrak světlem zalitý, a dotýkal se ho, hladil ho prsty, dlaní, cítě až ze země, z hlubiny zákmity nadlidsky mocného, obřího komíhání. Má hruď tak drtivě se k němu přitulila, s takovou láskou a zanícením, tak prudce, že jeho hluboký rytmus a všechna síla mě prodchla celého a pronikla mi srdce. Tak mě v to úchvatné a širé žití vsál, já k němu upjal se, jak bych byl větví jeho, jak příklad přede mnou v plné nádheře stál, půdu, les, vody jsem miloval žhavou něhou i holou širou pláň, nad kterou mraky letí, jsa proti osudu zocelen náhle celý. Mé paže toužily vzít prostor do objetí, mé svaly, každý nerv mi tělo nadnášely, zvolal jsem: „Svaté božstvo síly, kéž lidé její pečeť vryli hluboko v každý smělý plán, vždyť ona třímá klíč od rajských bran a mocnou pěstí je otvírá jedině." Blouznivě zlíbal jsem kmen vrásčitý a strohý, a když pak večer se odrážel od oblohy, já ztratil se v té mrtvé krajině jda přímo před sebe a lhostejno mi kam s výkřikem vyrvaným šílícím hlubinám. Émile Verhaeren: Vysoké plameny Žhnoucí život Mé srdce hemžením davu se naplnilo. Vše krásné, živé a dychtící této země, dravý vznět, vůle žár s odvahou vroucí temně, včerejší revolta i zítřků tvůrčí dílo nezmrazí k chladnému soudu mé myšlení. Temné uhlíky, z vás zlatý žár ohně vzplál, když plamen jásavý k výším jsem rozdmýchal, jenž v trýzně života mísí své záření. Ctnost, neřest, touha, hněv, vzplanutí vášnivá, jak přijal jsem vás rád se všemi protiklady, když trvá složitý a zhltí všechno všady ten záchvěv nádhery, který mě prochvívá. Mé srdce plně žít umí jen při úsilí a celek lidstva zlé soužení potřebuje, jež vztekle prohněte ho, jako kvas ho vzduje, životu širost dá, podpoří jeho síly. Což to, že odejdem a nepřijdem už zpět a zříme v dálavách míjících štítů tah. Ta pýcha vzhůru jít, stále k vrcholu vpřed, a podlost nejnižší o sebe cítit strach. Opět se povznese, kdo jednoho dne pad, když vřavou na výsost opojen rozlétá se vzletem, jenž nese ho v nenávisti či lásce, a náhle síly mu přibylo desetkrát. Opojit hmat a chuť i čich a sluch a zrak a upřít pohledy k úsvitu, na soumrak, jak obzor pozlatí a mraky rudě střísní, pobřežím u moře vykročit směle s písní, slyšet, jak blouznivý vítr po lesích tanče ohniště rostlinných plamenů rozekmitá, vůní se opojit, když z květů kane sytá, bez konce šťávu sát svěžího pomeranče či dlaně toužící k tajům laskání vésti, když tělo zvečera na svém milostném loži zář ňader svítících odrazy pletí množí. A kdyby na světě byla jen tato štěstí, pak slepě, chcem-li žít, nutno jim přitakat. Ó svaly v pohybu, jichž zmocňuje se chvat. Ó rytmy krve, jež mou bytost nadnášejí, jejichž tep neznámá horečka prochvívá, hle, teď můj mozek též osvěžen ožívá, prahne a odhalit snaží se vášnivěji v hlubině vesmíru poznání, byť jen chudé. Rozechvěn jásám, když uslyším tajemství mluvit jak temný hlas podzemních hájemství, zem duní, mé srdce tak sevřené a rudé na zem se přitiskne s jemným zbystřením ucha. Však zase tichu už ustoupil všechen hluk, soumrak i smutek pad, je noc, jediný zvuk, nic už se nepohne, zvonivá zem je hluchá. A přece šťasten je, kdo umí zdusit vzlykot a vzpurně odmítne, veden jen hrdou pýchou, jistotu starou a pohodlnou a lichou, jíž osvobozené srdce dnes už je syto. A nová víra se zvedá, k objevům žene nesčetným, prostým a jistým, však nikdy tak průhledným, aby až do dna je pronik zrak. Nový duch omezí síly už vyzkoušené na výboj, k nebi však ne, k vesmíru a světům. Propočty, postřehy i pracná zkoumání, bůhví jak úžasný zápal ho pohání a jak ho nezdary ženou k úžasným vzletům. Cítím, čím krušnější, tím bližší je i dílo mé vzdorné odvaze, mé neoblomné pýše, v hodinách zděšení bylo mé zpěvy slyšet, když neštěstí mě svým perlíkem ohrozilo. Vzdouvané moře mi vdechlo žár nadšení, já v bouři oslavil i vichřici a sníh i prostor v pohybu a mraků letících průvody v obzorech a rudé záření. Drsnou přírodou jsem do bojů cele hnán a její sveřepé zákony ovládnuly mou bytost, a já sám zoceluji svou vůli, hrdého čela vzdor je navždy už můj pán. |