|
Fráňa Šrámek: Modrý a rudý Svatba Už se na nás nehněvejte, že jste při tom nebyli, když jsme se my s mojí milou ženili. Nikoho jsme nepozvali, nikomu nic neřekli, šli jsme rovnou cestou v peklo místo v předpeklí. Nikoho jsme nepozvali, žádný host k nám nepřijel, jenom červen, ten byl s námi a nám připíjel. Tulák se tak lehko žení, tulák nemá čas si hrát, tulák, ten se proto žení, že má rád. Když si tulák ženu vede, by v ní objal celý svět, to smí jenom slunce vidět, pták a květ. Tak jen už se nehněvejte, že jste při tom nebyli, když jsme se my s mojí milou ženili. Píšou mi psaní Píšou mi psaní vojanští páni, a tam stojí psáno dvanáctého ráno že já musím rukovat, oh, rukovat. Voják je voják, musí bojovat – vloží k líci pušku, vezme si na mušku třeba vlastní srdce své, oh, srdce své. Zdrávi vzkázali, zdrávi napsali, já jsem rezervista, básník, anarchista, zpívám si a proklínám, oh, proklínám. Pomašíruju, zpívat si budu: modrý rezervista, rudý anarchista, v modré dálce rudý květ, oh, rudý květ….! Raport Na levém křídle a poslední já budu stát, a tušit nebude, oč prosit chci, žádný kamarád – a paty k sobě, špičky od sebe, pro tebe, sne můj divný, pro tebe já budu meldovat. Hlásím, pane hejtmane, že se mi zdál sen, vojna byla a já ležel v poli zastřelen; a zrovna u mne váš kůň taky pad, nám přáno bylo spolu umírat, to z boží vůle jen. To k ránu bylo as, neb měsíc zrud, a váš kůň hlavu zdvih, a zvláštní věc měl jako já prostřelený břich, a v jeho očích takový styd žal, kdos divil se v nich, kdos se ptal a ruce lomil v nich. Že louky voní kol a jetely a kvete řeřicha – a on… kůň… což byl vinen čím? má díru do břicha, že na něm seděl kdos, už nesedí a oči vědět chtí, však nevědí a v hrdle vysychá… Oh, v hrdle vysychá… A chtěl by ržát… že neví, neví proč?: sluníčko zlaté, což neměl on tě rád – ty už ho nechceš… proč? proč necinkne už nikdy podkova, proč nebe v krvi, nohy z olova – hó, toč se, světe, toč… Hlásím, pane hejtmane, že byl to strašný sen, ty oči zvířete, ty křičely a z důlků lezly ven, křičely na mne, jestli já to vím, proč ležíme tu s břichem děravým – co měl jsem říci jen…? Hlásím, pane hejtmane, a já to musím říc: tož, člověk rád jde, člověk musí jít, když pán chce, smrti vstříc – však koní šetřte, prosím tisíckrát, to dobytče se strašně umí ptát, proč nesmí žíti víc… |