Viktor Dyk: Krysař 13 Krysař jde. Jeho srdce je lehké. Setkání ranní bylo jen mrak, který pluje a rozptýlí se. Nyní je zcela jasné nebe. Nikdy takového nebe nebylo. Všechny schopnosti krysařovy jako by se stupňovaly, ba zmnohonásobily. Vidí až daleko do hor; slyší nejvzdálenější a nejtišší zvuky. Kráčí, a jako by sedmimílové střevíce měl, rychle ubíhá cesta. Krysař jde; ale spíše se zdá, jako by krajina okolo něho přecházela. Zdi Hameln jsou těsné; ulice příliš úzké. Krysař opouští Hameln. Opouští je, aby se vrátil? Neví to sám. Jde branou. U brány sedí žebrák. Je slepý a starý; je skloněn chorobou i lety. Sedí a prosí. Krysař hodil mu peníz. Žebrák jej ohmatává. A monotónně opakují jeho rty: „Mnoho štěstí, poutníku.“ Pak přijdou pole. Pracuje se na nich v ranním jitru; hlasy mužů a žen zní z nich, pronikají svěží a čistý vzduch, který dýchá krysař. Zní bujně a vesele; a krysař domnívá se rozuměti řeči lidí. Opodál jsou pastviny. Pasou na nich krávy. Jak krysař míjí, pozvednou své hlavy a zabučí klidně a nasyceně. A krysař domnívá se, že rozumí řeči zvířat. A pak vstupuje krysař do lesa. Je to hájemství Panny Marie. Ctihodný a starý les! Zná všechny lásky synků a dcerek města Hameln; zná všecky jejich rozkoše a boly. Zná štěstí a zradu lásky; zná vzplanutí a ochabnutí. Má pro to vše tajemné skrýše a útulky. Na hoře Koppel, pravda, je také les. Ale jak zasmušilý je sosnový les, srovnáte-li jej s dubovým! A s dubovým lesem za jarního rána, svěžím, živým, uklidňujícím! A ve větvích starých dubů i v mlází dubovém rozezpívalo se tisíce ptáků. Rozezpívali se, jako by vítali nové jitro. A krysař domníval se, že rozumí řeči ptáků — — Bylo však místo, kde bylo ticho. Bylo to u obrazu Panny Marie. Na místě, kde byl obraz, stal se dávno, dávno zločin. Zabili bohatého kupce, vracejícího se z trhu. Vrazi nikdy nevypátráni, ale vdova dala postavit obraz Panny na místě zlého činu. Podivno! Bylo tu němo a smutno. Vedl-li jsi tu psa, skučel a kňučel; a ptáci přelétali plaše, nikdy zde nehnízdíce. Tak aspoň mluvili občané z Hameln. Jisto je, že nebylo místa tiššího a klidnějšího v lese. Jak vanul chvílemi vítr, chvělo se listí. A krysař se domníval, že rozumí šelestu listí. Zeleň se otevřela a blýskla jí hladina řeky. Ještě svěžejší vzduch ovanul krysařovu hlavu. Zde bylo daleko, daleko od města. Nebylo stopy po chrámu svaté Trojice. Ani vrchu Koppel nebylo viděti. Vlny, které míjely, netušily nic o Gottliebu Froschovi a Bonifáci Strummovi, jakkoli byli slavní široko daleko. Tiše plynuly vody; a krysaři se zdálo, že rozumí tichému míjení vod. Slavné bylo zamyšlení krysařovo; jako by časy a prostory v něm hovořily. — Jsem minulost, pravil hlas. — Jsem budoucnost, odpovídal jiný. — Jsem krásná, mluvila minulost. — Budu krásnější, slibovala budoucnost. — Měla jsem vše: úsměvy, slzy, sen i procitnutí, děla minulost. — Budu míti vše: úsměvy, slzy, sen i procitnutí, řekla budoucnost. Mezi hovorem minulosti a budoucnosti, jaká to přítomnost! Z vrcholu, na němž stál, mohl krysař přehlédnouti obojí kraj: kraj opuštěný a zemi zaslíbenou. A z vrcholu, na němž stál, cítil krysař, jak je krásno žíti. Z vrcholu, na němž stál; byl to opravdu vrchol? Krysař se zahleděl na hladinu řeky. Plula jí loď; zpočátku zdálo se krysaři, že loď je prázdná. Ale záhy bylo zřejmo, že se choulí na jejím dnu spáč. Vlny unášely loď; loď plula po proudu, který ji zanášel ke břehu krysařovu — Okamžik a loďka narazí. „Hohoho!“ volal krysař. Spící se neprobudil. „Hoho!“ volal krysař znovu. A současně loď narazila o větev stromu, vyčnívající nad řeku. Prudký otřes spícího probudil. Zdvihl se a hleděl na krysaře rozesněnýma očima. Krysař poznal Jörgena — Nedovedl říci, proč ho rozlaďuje právě nebohý a bezvýznamný rybář, který mu nikdy nedovedl ublížiti. „Usnul jsi,“ pravil. „Usnul jsem,“ pravil Jörgen smutně a měkce. „Domníval jsem se, že ony opět přijdou. Ale usnul jsem a nepřišly. Nebo bych to byl zaspal?“ Výraz Jörgenův byl zoufale směšný. Ale krysař se nesmál. „Budu se muset vrátit,“ mínil rybář. „Je to daleko a proti proudu. Bude to těžká cesta. A mé sítě jsou prázdné; bude to hladový den.“ Výraz Jörgenův stal se ještě žalostnějším. Ale také nyní odolal krysař smíchu — Vzpomněl si na slova pronesená nedávné noci: „Mějte ženy, ale nedopouštějte, aby ženy měly vás.“ 24 Pouze Sepp Jörgen stál a nechápal. Viděl dav jdoucí za krysařem. Slyšel zvuky slibující a toužící. Ale necítil s davem a píšťala k němu nemluvila. Nechal všechny z Hameln přejít, oddán svému osudu. Jeho hladové oči hledaly Kätchen a Lori. Marně. Sepp Jörgen, jehož osud byl chápat příliš pozdě, osaměl také tentokrát. Zástup ho minul, jako ho dosud všechno minulo; zástup šel za písní krysařovy píšťaly. Oh, jak je krásná sedmihradská země, dovede-li touha po ní tolik spáčů probudit! Píšťala krysařova hřměla a šeptala, plakala a jásala. Slibovala nepoznané rozkoše a nezkalenou radost. A všichni, kdož slyšeli, uvěřili. Uvěřil i lichvář Mosse, který neuvěřil nežli zcela jisté záruce. Průvod krysařův prošel všemi ulicemi města. Chvílemi zněla píšťala, jako by krysař přece ještě někoho volal. Někdo chyběl v zástupu, a nebyl to Sepp Jörgen. Píšťala zasténala úpěnlivě a něžně. — Ten, kdo chyběl, nedostavil se však. Na okamžik zaváhala píšťala; jako by slzy ji zatopily. Na okamžik pouze: vzápětí zněla jasně a vítězně. Zázrak země sedmihradské. Posléze opustil průvod Hameln. Počal stoupati po svazích hory Koppel. Les zašuměl nad hlavou tisíců, kteří slyšeli. Neúnavně zněla krysařova píšťala. Zpočátku zněl z ní časem výsměch všemu a všem, výsměch podobný smíchu ďábla na chrámu svaté Trojice. Zpočátku zněly z ní časem hluboké stony, jako by neohrabaná čísi ruka dotkla se bolavého srdce. Píšťala tichla, neutichla však. Vlna vzrušení a víry odplavila vše kalné a zmatené; a cesta byla jasná a vše bylo jasné. Krysař šel a rostl svou písní. Byl vysoký; nyní však jako by o hlavu převyšoval všechen zástup. Oh moci píšťaly krysařovy! Přerodila Hameln. Vzkřísila světy dávno odumřelé, rozpálila srdce dávno zchladlá. Lidé z Hameln, dobrého hanzovního města, nemyslili už na prodej a koupi, na zisk a ztrátu. Roztoužili se neznámými jindy touhami, rozesnili nesněnými dříve sny. Oh moci píšťaly krysařovy! A nepřerodila krysaře samého jeho píšťala? Nemyslil už na malichernou mstu, na malou zlobu, na Frosche, Strumma; nemyslil dokonce na Kristiána. Cítil bolest, ale více touhu. Píseň píšťaly očistila bolest krysařovu; očistila myšlenku na Agnes. Oh země sedmihradská! Srdce jeho jistě o ní někdy snilo; ale teprve píšťala učinila ji skutečnou. A jak zněla mocně a jasně píšťala, opakoval si krysař: „Ani vina, ani hřích!“ Cesta je jasná a jasný je cíl. Není nutno vrhnout se v propast, abychom dosáhli ráje? Agnes tou cestou šla; dostihne, ano, dostihne Agnes. Lid z Hameln šel za svým chmurným a zamyšleným vůdcem, za velitelskou a mocnou písní jeho píšťaly. Strhovala je a pudila dále. Dále, až k bráně — — Klopýtali cestou a necestou, padali, aby vstali a šli dále. Slyšeli jen krysaře a viděli jen krysaře. A jak kráčeli, otevřela se náhle před nimi propast. Krysař stál nad propastí, chmurnější, velebnější. Mocně a slavně zněla píšťala. Nikdo z Hameln nezastavil se před branou. Nikdo, kromě Seppa Jörgena, zamyšleného nad hladinou řeky. Všichni prošli za zvuků píšťaly s důvěrným úsměvem a rozepjatou náručí: Oh země sedmihradská! Všichni prošli a mizeli bez hlesu. A chmurný a němý vůdce pískal a pískal. Dav řídl za zvuků písně krysařovy; posléze krysař osaměl nad propastí — Vzpomněl na „ano“ řečené jarního večera. Vzpomněl Agnes, která ho předešla, ale kterou možno dohoniti. Naklonil se nad propastí. Bylo ticho, zvláštní ticho. Píšťala padla z krysařových rukou. A jeho píšťala znamenala život. Zvuky její jako by ještě doznívaly v pádu: zvuky její vedly krysaře, jako vedly dav — „Ano,“ odpovídal krysař němé propasti. A také on hledal bránu. Tak odešel krysař a ostatní z Hameln; není však jisto, došli-li do země sedmihradské. Dyk, Viktor: Dramata a prózy, NLN, Praha 2003