Isaak Babel: Rudá jízda Dopis Zde je dopis do rodiště, který mi nadiktoval Kurďukov, chlapec z naší expedice. Zaslouží si, aby nebyl zapomenut. Opsal jsem jej bez přikrašlování a předkládám v doslovném znění, podle skutečnosti. Milá maminko, Jevdokijo Fjodorovno! Předem mého dopisu Vám spěchám oznámit, že jsem diky bohu živ a zdráv, což si přeji slyšet i od Vás. A taktéž Vám posilám co nejuctivější synovské poručení... (Následuje výčet příbuzných, kmotrů a známých. To vynecháme. Přejdeme k druhému odstavci.) Milá maminko, Jevdokijo Fjodorovno Kurďukovová! Spěchám Vám napsat, že se nacházím v rudé Jízdní armádě soudruha Buďonného, a taktéž se tu nachází Váš kmotříček Nikon Vasiljič, který je v současné době rudým hrdinou. Vzal mě k sobě do expedice politického oddělení, kde rozvážíme na pozice literaturu a noviny – moskevské „Izvěstije ústředního výkonného výboru", moskevskou „Pravdu" a také vlastní nemilosrdné noviny „Rudý kavalerista", které si každý voják v přední linii touží přečíst, načež s hrdinným duchem rubá podlou šlachtu, a já žiji s Nikonem Vasiljičem velice báječně. Milá maminko, Jevdokijo Fjodorovno! Pošlete mi vše, co můžete dle Vašich možností. Prosím Vás, byste zařízli to strakaté podsvinče a laskavě mi je zaslali do politického oddělení soudruha Buďonného, k ru kám Vasilije Kurďukova. Každý večer uléhám k odpočinku bez jídla a docela bez oblečení, ačkoli je tuze chladno. Napište mi dopis o mém Sťopkovi, je-li živ neb ne, prosím Vás, dohlídněte na něho a napište mi o něm – jestli ještě kulhá nebo jestli už přestal, a také co se týče svrabu na předních nohou, podkovali ho nebo ne? Prosím Vás, milá maminko Jevdokijo Fjodorovno, omývejte mu určitě přední nohy mýdlem, co jsem nechal za svatými obrazy, a jestli tatínek mýdlo vypotřeboval, tak kupte v Krasnodaru a pámbu Vám to oplatí. Taktéž Vám musím napsat, že země je zde velice chudá, mužici se se svými koňmi schovávají před našimi rudými orly v lesích, pšenice je vidět málo a je hrozně nízká, moc se jí nasmějeme. Hospodáři sejí žito a také oves. Chmel tady roste na tyčkách, takže to vypadá velice akurátně; pálí z něho samohonku. Dále Vám v tomto dopise musím napsat o tatínkovi, že zabil bratra Fjodora Timofejiče, je to asi rok. Naše rudá brigáda soudruha Pavličenka útočila na Rostov, když tu v našich řadách došlo ke zradě. A tatínek tehdy sloužil u Děnikina jako velitel roty. Kdo ho viděl, každý říkal, že nosí medaile jak za starého režimu. Kvůli té zradě nás všecky zajali a bratr Fjodor Timofejič se dostal tatínkovi na oči. A tatínek začal Feďu mlátit a křičel: kariéristo, rudý pse, zatracený hajzle a různě podobně, a mlátil ho až do tmy, dokud bratr Fjodor Timofejič nevypustil duši. Napsal jsem Vám tehdy dopis, že Váš Feďa leží bez kříže. Ale tatínek mě s dopisem načapal a povídal: vy jste mámini parchanti, vy jste její plemeno, té běhny, já vaší mámě dělal pupek a budu jí ho dělat, můj život je ztracený, vyhladím svoje semeno pro pravdu a ještě různě podobně. Vytrpěl jsem si od něho jak náš spasitel Ježíš Kristus. Ale brzo jsem od tatínka utekl a přidal se k jednotce soudruha Pavličenka. A naše brigáda dostala rozkaz přesunout se do Voroněže na doplnění a tam jsme dostali doplnění a také koně, sumky a revolvery a všecko, co nám patřilo. O Voroněži Vám mohu napsat, milá maminko Jevdokijo Fjodorovno, že je to městečko velice pěkné, říčka tam je jak stvořená ke koupání. Dávali nám dvě libry chleba denně, půl libry masa a cukru tak akorát, takže jsme poránu pili slazený čaj a to samé jsme měli k večeři a na hlad jsme zapomněli, a na oběd jsem chodil k bratrovi Semjonu Timofejiči na lívance nebo na husu, po čemž jsem uléhal k odpočinku. Tehdy chtěl celý pluk, aby byl Semjon velitelem pro jeho bezpříkladnou odvahu, a od soudruha Buďonného k tomu přišel rozkaz a on dostal dva koně, pořádné oblečení a vlastní tělegu na ty všechny krámy a Řád rudého praporu a ke mně se chovali jako k jeho bratrovi. Jakmile by Vám některý soused začal ubližovat – tak ho Semjon Timofejič může kliďánko zabít. Potom jsme začli hnát generála Děnikina, pobili jsme jich tisíce a zahnali je do černého moře, ale tatínka pořád nikde nebylo vidět a Semjon Timofejič ho hledal po všech pozicích, poněvadž velice truchlil pro bratra Feďu. Jenomže, milá maminko, jak tatínka znáte, jaký on je paličatý, tak si představte, co udělal – sprostě si přebarvil vousy ze zrzavých na černé a nacházel se v Majkopu v civilních šatech, takže nikdo z obyvatel nevěděl, že právě tenhle člověk byl za starého režimu policajtem. Ale ona pravda přece jen vždycky vyjde najevo. Váš kmotříček Nikon Vasiljič ho náhodou uviděl v domku u jednoho občana a napsal Semjonu Timofejiči dopis. Sedli jsme na koně a hnali se dvě stě verst – já, bratr Seňka a ještě hoši z vesnice, co chtěli jet s námi. A co jsme viděli v Majkopu? Viděli jsme, že týl s frontou necítí, že je tam všude samá zrada a plno židů jak za starého režimu. A Semjon Timofejič se v Majkopu pořádně pohádal se židy, kteří nechtěli tatínka vydat a dali ho do basy pod zámek, poněvadž říkali, že přišel rozkaz nezabíjet zajatce – my prý ho sami budem soudit, nerozčilujte se, on svoje dostane. Jenomže Semjon Timofejič vytáhl papíry a prokázal se jakožto velitel pluku a že má od soudruha Buďonného všecky Řády rudého praporu a hrozil, že zabije všecky, co se hádají o tatínkovu osobu a nechtějí ji vydat, a také chlapci z vesnice jim pohrozili. Ale sotva Semjonu Timofejiči tatínka vydali, hned ho začal řezat karabáčem a postavil na dvoře všechny vojáky do řady, jak je vojenským zvykem. A potom Seňka šplíchl tatínkovi Timofeji Rodionyčovi vodu na vousy a z vousů začala téct barva. A Seňka se Timofeje Rodionyče zeptal: „Je vám to milé, tatínku, co s vámi dělám?" „Ne," řekl tatínek, „to mi není milé." A Seňka se pak zeptal: „A Feďovi, když jste ho mlátil, tomu to bylo milé?" „Ne," řekl tatínek, „Feďovi to nebylo milé." A Seňka se pak zeptal: „A pomyslel jste, tatínku, že ani vám to nebude milé?" „Ne," řekl tatínek, „nepomyslel jsem, že mi to nebude milé." A Seňka se pak obrátil k lidem a řekl: „Já myslím, že kdyby mé vaši lidi chytli, tak bych také nemohl čekat milost. A teďka vás, tatínku, zabijeme. . ." A Timofej Rodionyč začal sprostě Seňkovi nadávat a posílat ho do horoucích pekel a také začal tlouct Seňku po hubě a Semjon Timofejič mě poslal pryč ze dvora, takže Vám nemohu, milá maminko Jevdokijo Fjodorovno, popsat, jak tatínka zabil, poněvadž mě poslal ze dvora. Potom jsme se utábořili v Novorossijsku. O tomhle městě se dá říct, že už za ním není žádná souš, ale samá voda, Černé moře, a zůstali jsme tam až do května, kdy jsme nastoupili na polskou frontu a mastíme šlachtu hlava nehlava... Poroučím se Vám, Váš věrný syn Vasilij Timofejič Kurďukov. Maminko, dohlídněte na Sťopku a pánbůh Vás opatruj... To je Kurďukovův dopis, ve kterém není změněno ani slovo. Když jsem byl hotov, vzal popsaný list a schoval jej za košili na holé tělo. „Kurďukove," zeptal jsem se chlapce, „byl tvůj táta vztekloun?" „Můj táta byl svině," odpověděl nevrle. „A matka je lepší?" „Máma je dobrá. Jestli se chceš podívat – tak tohle je naše rodina..." Podal mi polámanou fotografii. Byl na ní Timofej Kurďukov, ramenatý policajt v uniformě, s rozčesanými vlasy, nehybný a svalnatý, se zářivým pohledem v bezbarvých a nemyslících očích. Vedle něho v bambusovém křesílku seděla drobná selka ve volné blůze, s neduživými, bledými a ostýchavými rysy obličeje. A u stěny, na ubohém pozadí provinciálního fotografa, s kvítky a holoubky, tyčili se dva zrůdně velcí a tupí chlapci se širokými tvářemi a vyvalenýma očima, ztuhlí jak při cvičení, dva bratři Kurďukovovi – Fjodor a Semjon. Saška Kristus Jmenoval se Saška a Kristus mu přezdívali pro jeho mírnost. Byl ve vesnici obecním pasákem a těžkou práci nedělal od čtrnácti let, od té doby, co se nakazil pohlavní nemocí. Stalo se to takhle: Saškův otčím Tarakanyč odešel na zimu do Grozného a tam se přidal k partě dělníků. Parta se sešla zdárná, samí rjazaňští mužici. Tarakanyč pro ně dělal tesařskou práci a vydělával čím dál víc. Nemohl už na práci stačit, a tak napsal, aby mu poslali chlapce k ruce: v zimě se na vsi bez chlapce obejdou. Saška pracoval s otčímem týden. Pak přišla sobota, a když jim padla, sedli si a pili čaj. Byl už říjen, ale vzduch byl vlahý. Otevřeli okno a roztopili druhý samovar. Pod okny se potloukala žebračka. Zaklepala na okenní rám a řekla: „Buďte zdrávi, přespolní mužici. Podívejte se přece na mne trošku." „Co se budem dívat," řekl Tarakanyč, „pojď dál, běhno." Žebračka chvilku počkala za zdí a pak skočila do světnice. Šla ke stolu a hluboce se uklonila. Tarakanyč ji popadl za šátek, šátek jí strhl a vykrákal ji za vlasy. Žebačka měla vlasy šeré, šedivé, slepené a plné prachu. „Fuj, jsi ty ale vod rány a jakej statnej chlap," řekla, „hotovej cirkus umíš udělat... Prosím vás, neštiťte se mě, starý báby," zašeptala a rychle se vyškrábala na lavici. Tarakanyč si lehl k ní. Žebračka házela hlavou ze strany na stranu a smála se. „Deštíček na bábu," smála se, „to bude ouroda, dvě stě pudů z děsjatiny..." A když to řekla, uviděla Sašu, který pil u stolu čaj a nezvedal oči na ten boží svět. „To je tvuj kluk?" zeptala se Tarakanyče. „Jako muj," odpověděl Tarakanyč, „ženin." „Heleme se na kloučka, jak vyvalil kukadla," řekla ženská, „no pocem." Saška šel – a chytil pohlavní nemoc. Ale v té chvíli na pohlavní nemoc nikdo nemyslel. Tarakanyč dal žebračce kosti od oběda a stříbrnou, tuze lesklou pětikopejku. „Vypucuj si ji pískem, stará modlitebno," řekl Tarakanyč, „bude se ti lesknout ještě víc. V černý noci ji půjčíš pánubohu a pěťák bude svítit místo měsíce..." Běhna si uvázala šátek, sebrala kosti a odešla. A za čtrnáct dní bylo mužikům všecko jasné. S pohlavní nemocí moc vytrpěli, celou zimu se přemáhali a léčili bylinami. A zjara odjeli do vesnice ke své selské práci. Od vlaku to bylo do vesnice devět verst. Tarakanyč a Saška šli přes pole. Země ležela v dubnovém vlhku. V černých jámách se třpytila smaragdy. Zelené osení prošívalo zemi spletenými řádky. A země kysele páchla jak vojanda za svítání. Z kurhanů proudila první stáda a hříbata bujně skotačila v modravých dálkách obzoru. Tarakanyč a Saška šli po pěšinkách, které bylo sotva vidět. „Nech mě jít k obci za pasáka, Tarakanyči," řekl Saška. „A pročpak?" „Nemůžu se na to koukat, jakej maj ty pasáci ohromnej život." „Ani mě nenapadne," řekl Tarakanyč. „Nech mě jít, proboha, Tarakanyči," opakoval Saška, „všichni svatý začli jako pasáci..." „Svatej Saška," zachechtal se otčím, „chytil syfla vod bohorodičky..." Přešli záhyb u Červeného mostu, minuli lesík, potom pastvu a uviděli kříž vesnického kostela. Ženské se ještě šťouraly v zelinářských zahrádkách a kozáci rozsazení v bezu pili vodku a zpívali. K Tarakanyčovu stavení bylo ještě asi půl versty. „Dej pámbu, aby bylo všecko v pořádku," řekl Tarakanyč a pokřižoval se. Přišli k chalupě a nakoukli do okénka. V chalupě nikdo nebyl. Saškova matka dojila ve chlévě krávu. Mužští se k ní neslyšně přikradli, Tarakanyč se rozesmál a křikl ženské za zády: „Moťo, Vaše Blahorodí, utíkej dělat hostům večeři..." Ženská se otočila, otřásla se, vyběhla z chléva a začala pobíhat po dvoře. Pak se vrátila zpátky, vrhla se Tarakanyčovi na prsa a celá se rozklepala. „Ty jsi ale hloupá a ošklivá," řekl Tarakanyč a vlídně ji odstrčil. „Kde máš děti?" „Děti nám odešly ze stavení," řekla ženská celá bílá, znova se rozběhla po dvoře a klesla na zem. „Ach Aljošenko," zvolala zoufale, „naše dětičky nám odešly nohama napřed..." Tarakanyč mávl rukou a šel k sousedům. Tam mu řekli, že chlapečka a holčičku si vzal bůh k sobě minulý týden na tyfus. Moťa mu psala, ale on už asi dopis nedostal. Tarakanyč se vrátil do chalupy. Ženská roztápěla v kamnech. „Tos to, Moťo, pěkně provedla," řekl Tarakanyč, „zasluhovala bys seřezat..." Posadil se ke stolu, začal tesknit – a tesknil, dokud nešli spát, jedl maso a pil vodku, ani se nešel rozhlédnout po hospodářství. Chrápal u stolu, probouzel se a znova chrápal. Moťa ustlala sobě i mužovi na posteli a Saškovi v koutě. Sfoukla lampu a lehla si s mužem. Saška se převracel na seně ve svém koutě, oči měl otevřené, nespal a jako ve snu viděl chalupu, hvězdu v okně i kraj stolu a chomouty pod matčinou postelí. Přízrak násilí ho přemáhal, poddával se touhám a radoval ze svého bdělého snu. Zdálo se mu, že se z nebe spouštějí dva stříbrné provazy, spletené ze silných nití, že je k nim přidělána kolébka, kolébka z růžového dřeva a s malovanými vzory. Houpe se vysoko nad zemí a daleko od nebe a stříbrné provazy se pohybují a třpytí. Saška leží v kolébce a vzduch ho ovívá. Vzduch zvoní jak hudba, vane z polí a na nedozrálém obilí kvete duha. Saška se radoval ze svého bdělého snu a zavíral oči, aby neviděl chomouty pod matčinou postelí. Pak uslyšel na matčině pekelci supění a domyslel si, že Tarakanyč Moťu muchluje. „Tarakanyči," řekl nahlas, „chtěl bych ti něco říct." „Co chceš, teďka v noci?" ozval se rozzuřeně Tarakanyč, „spi, hajzlíku..." „Přísahám, že ti musím něco říct," odpověděl Saška, „pojď na dvůr." A na dvoře, pod nehasnoucí hvězdou, řekl Saška otčímovi: „Nenič mámu, Tarakanyči, jsi nakaženej." „Znáš mě, jakej jsem, když se naštvu?" zeptal se Tarakanyč. „Znám, ale jestlipak sis všimnul mámy, jaký má tělo? Nohy má bílý a prsa taky. Nenič ji, Tarakanyči. Jsme nakažený." „Milej příteli," odpověděl otčím, „nepěň mi krev a dej si majzla, abych se nenaštval. Na, tumáš dvouhřivenník, spi až do rána a vono tě to přejde..." „Já vo dvouhřivenník nestojím," zabručel Saška, „nech mě jít k obci za pasáka." „To mě ani nenapadne," řekl Tarakanyč... „Nech mě jít za pasáka," zabručel Saška, „nebo řeknu mámě, jak to s náma je. Proč má trpět, když má takový tělo..." Tarakanyč se otočil, šel do kůlny a přinesl sekeru. „Svatej Saško," řekl šeptem, „nebudu se s tebou bavit a rozsekám tě, ty svatej..." „Nerozsekáš mě přece kvůli ženský," řekl chlapec skoro neslyšně a naklonil se k otčímovi, „je ti mě líto, nech mě jít za pasáka..." „Vem tě čert," řekl Tarakanyč a zahodil sekeru, „jdi si za pasáka..." A vrátil se do chalupy a vyspal se se ženou. Téhož dne ráno šel Saška za kozáky, dal se najmout a od té doby žil u obce jako pasák. Proslavil se široko daleko svou prostoduchostí, dostal od vesničanů přezdívku Saška Kristus a žil jako pasák, dokud ho nepovolali na vojnu. Popletení staří mužici si za ním chodívali na pastvu požvanit, ženské si k němu běhaly ulevit od šílených muzických manýru a nehoršily se nad ním pro jeho lásku a nemoc. Na vojnu Sašku povolali právě v prvním roce války. Pobyl si na vojně čtyři roky a vrátil se do vesnice, když tam řádili bílí. Navedli ho, aby šel do vesnice Platovské, kde se proti bílým sbíral oddíl. Vedl jej zasloužilý rotmistr Semjon Michajlovič Buďonnyj, který měl u sebe tři bratry: Jemeljana, Lukjana a Denise. Saška šel do Platovské a tam se rozhodlo o jeho osudu. Sloužil u Buďonného v pluku i v brigádě, potom v divizi a konečně v První jízdní armádě. Pomáhal osvobozovat hrdinný Caricyn, připojil se k Vorošilovově Desáté armádě, bojoval u Voroněže, u Kastorné a u Generálského mostu na Donci. Když začlo polské tažení, sloužil už Saška u třenu, poněvadž byl raněn a veden jako invalida. Takhle to bylo. Nedávno jsem se začal se Saškou Kristem přátelit a přendal si svůj kufřík na jeho tělegu. Nejednou jsme spolu vítali jitřenku a doprovázeli západy slunce. A když nás svévolné rozmary boje sváděly dohromady – sedávali jsme po večerech na zářivém zápraží, vařívali si v lesích čaj v začouzeném kotlíku nebo spávali vedle sebe na pokosených polích a přivazovali si k noze hladového koně. Babel, Isaak: Rudá jízda, přel. J.Zábrana, Lidové nakladatelství, Praha 1984