|
Dagmar Marková: Hindská literatura II
Čhájávád – hindský romantismus Už první opravdu moderní povídkář hindské literatury Prémčand vyšel původně z romantických pozic, ovlivněn bengálským Rabíndranáthem Thákurem. Časem však romantické postoje překonal a opustil. Skupinka jeho většinou mladších současníků však romantismus přímo vybrousila v jeho místní variantu čhájávád. Proud začínal krystalizovat kolem roku 1918, tedy v době, kdy se Prémčand romantismu vzdaloval. Čhájávád tehdy naprosto převládl v poezii a byl výrazný i v próze a dramatické tvorbě. Vycházel z filozofie sarvačétanvád, podle níž je celá příroda oduševnělá, vše je v pohybu, svět nemá začátek a je věčný. Původ názvu a název sám je nejasný: čhájá znamená stín, -vád znamená ?ismus. Nejasnost označení byla zřejmě záměrná – v čhájávádu bývá vše jen naznačováno, neexistují pravidla, převládá fantazie. Čhájávád začínal oslavou krásy přírody, přecházel k opěvování symbiózy vnější a vnitřní krásy a pak k dalším ideálům: krásný člověk, krásný život, krásná lidská společnost. Odmítal tradičnost formální i obsahovou. Stále znovu se objevuje výzva ke vzpouře proti starým otřelým normám, tu a tam též projevy zoufalství nad tím, že se soudobý život tak snadno nezmění a snad ani změnit nemůže. Čhájávád reagoval na realitu naprosto emocionálně: vše bylo podřizováno citu. Byla to reakce na předchozí osvětářské období, kdy vše v literatuře mělo plnit nějaký účel, zpravidla účel morálního povznesení člověka i společnosti. Mladá generace měla už dost věčného poučování, co a jak se má a nemá psát, jak si brát ze všeho ponaučení a jak poučovat jiné. A byl tu konečně zase vliv anglických romantiků, ale už jinak pojímaný a zpracovávaný než v počátečním období hindské literatury. Manifestem čhájávádu se stala předmluva Sumitránandana Panta (1900-1977) k jeho sbírce Výhonky (1926), která obsahovala básně z období 1918-1925. V tehdejší době, kdy se mnozí básníci ještě snažili napodobovat staré tradiční vzory či obnovovat tradiční poezii, zněla průkopnicky Pantova slova: „Zvláštnosti každé epochy vtiskují hlasu světa svou pečeť. Existuje pravda věčná a pravda pomíjivá. Momentální stopy pomíjivé pravdy se na velké cestě světové kultury mění, staré mizí, nové přicházejí na jejich místo. Věčná pravda se hluboce vrývá do skalních nápisů, nárazy věku ji nemohou odvanout. Každá epocha je pouze malá částečka nezměrného kruhu této nenarušitelné pravdy, pouze malá vlnka v nekonečném moři, které má svou zvláštní podobu, zvláštní rozměr, šíři i hloubku, které ve svém okamžitém znění propůjčuje hlas určité části pravdy. Tento hlas zaznívá v ovzduší nové epochy, ozývá se v nových verších a rytmech jako v jejím srdci, v jejích nových melodiích a hlasech. Nová epocha přináší nový hlas, nový život, nové tajemství, nový pulz a chvění – a novou literaturu, a starý zvetšelý podzim se stává osivem i mrvou pro toto novorozené jaro." Průkopnická myšlenka je ovšem vyřčena typicky čhájávádským způsobem – vše jen v náznacích, vzletně, promyšleně, ale sotva srozumitelně pro řadového čtenáře své doby. Neklid čhájávádu vyjadřuje například Pantova báseň Člun života z r. 1923: Ó světe! Srdce světem trýzněné, kam jen tě život požene? To ptáče, list, stéblo, zrnko prachu zvířené, plaché – klopýtavé – vzrušené, kam? Kterým směrem? Obzory nespatřené zda vetchý člunek zahlédne? Později básníci čhájávádu stále více sestupovali z říše fantazie na zem. Ze 30. let pocházejí básně Pantovy sbírky Vesničanka (1940). Některé z nich jsou psány v duchu lidových písní, jako Vesnická nevěsta, začínající: Odchází vesnická nevěsta k mužovi, naposled na klíně matky si pohoví, písní i slzami lítost svou vypoví, srdce i dušička jak bolí – kdo to ví? Odchází vesnická nevěsta k mužovi. Dalším velkým představitelem čhájávádu byl Súrjakánt Tripáthí Nirála (1896-1961), nazývaný v Indii jugkavi – básník epochy. V jeho tvorbě se často objevoval motiv pomíjivosti všeho. V r. 1923 promlouval v básni K rozvalině ke staré stavbě, jakých je v Indii plno: Rozvalino! Dodnes stojíš zde? Teskný šperku zvláštního neznámého času, jenž kdysi byl! Proč ze sna budíš nás, drásavý lítostný zpěv zpívajíc? Když vítr zavane, bohatství minulosti – prach – jako vůni a pel, požehnání dávných lidských dob do všech zemí posíláš? V čem je smysl tvůj? Pouta odhazuj! Uvolňuješ pouta bytí mužů a žen? Nebo snad hyneš, vetchá, zchátralá a s nehybným pohledem na smrt čekáš, krůpěj vláhy od potomků marně žádajíc? V tomto nostalgickém duchu pokračuje celá báseň a na ni jakoby navazovala báseň Dillí (1924). Ta končí verši: Dnes však ten ráj na nás zírá pustotou, císařský veřejný sál zeje prázdnotou, v poledne koldokola jen cvrčci zpívají, v noci na písčinách Jamuny šakali štěkají, doznělo štěbetání dvorních dam, věže se tiše sklonily, jen hrobky mlčí tam, kde v hrůze zvěsti přijímalo doufání, kde se z pravé lásky slzy ronily. Někteří básníci pěstovali kult statečně snášeného utrpení, v němž spatřovali krásu. Taková byla první moderní hindská básnířka Mahádéví Varmová (1907-1987). Zde je jeden z jejích povzdechů: V prázdnotě jsem se zrodila, zánik je moje ráno, po celý život neklidný tmou kráčet je mi dáno. A jak viděla budoucnost? Co bude, je mlhou zahaleno - Co bylo, je tma hrozná. Kam kráčet je nám předurčeno? Kdo to poví, kdo zná? Věkem nejstarší představitel čhájávádu byl Džajšankar Prasád (1889-1937). Jeho symbolickomytologický epos Kámájaní (1937) bývá označován za vrchol čhájávádu. Hrdina, praotec lidstva Manu, utrpí zklamání v zápase o moc v „zemi vědění", symbolizující moderní civilizaci, a jde hledat svět harmonie. Kámájaní byla koncem 80. let úspěšně zpracována scénicky jako televizní hudebněbaletní film s prvky indického klasického tance i evropského baletu. Prasád byl též významným dramatikem a prozaikem. I jeho sociálně a psychologicky laděné próza nese typické znaky čhájávádu. Takový je zde předložený příběh zchudlé hrdé stařeny. |