Robert Musil: Muž bez vlastností Svatá rozmlouvání A tu mu Agáta vyznala příběh své lásky. Byla rozrušena. Už poslední otázka ji vymrštila jako příliš napjatou strunu a ostatek nebyl jinačí. Celá se třásla, když odhalila to, co po léta skrývala. Bratrem to nijak zvlášť neotřáslo. „Vzpomínky obyčejně stárnou spolu s člověkem," vykládal jí, „a časem se i nejvášnivější děje stanou perspektivně komické, jako by je člověk viděl přes devětadevadesát za sebou rozevřených dveří. Leckdy však nestárnou jednotlivé vzpomínky, spjaté s velmi silnými city, ty pak zachycují celé vrstvy bytosti. Tak tomu bylo u tebe. Téměř každý člověk má v sobě místa, poněkud porušující duševní rovnováhu; jeho chování přes ně plyne jako řeka přes neviditelný balvan, jenže u tebe to bylo tak silné, že to vypadalo jako tišina. Nakonec ses přece jen uvolnila, znovu ses dostala do pohybu!" Vykládal to s klidem myšlení bezmála profesionálního; rozpovídal se jako nic! Agáta byla nešťastná. Umíněně řekla: „Jsem samozřejmě v pohybu, jenže o tom nemluvím! Chci vědět, kam bych se byla tehdy málem dostala!" Mimoděk se také zlobila, vždyť její vzrušení se nějak musilo projevit; přesto hovořila dále v původním směru svého pohybu a závrať ji jímala mezi tou něhou slov a utajenou zlostí. I vyprávěla o zvláštním stavu umocněné vnímavosti a citlivosti, který dává dojmům přetékat a odtékat, a z toho vzniká pocit, jako by byl člověk v měkkém zrcadle hladiny se všemi věcmi spjat a prost vší vůle dávat i přijímat; ten prazvláštní, lásce a mystice společný pocit zámeznosti i bezmeznosti vnějšku i nitra! Agáta to ovšem nevyřkla těmito slovy, zahrnujícími už výklad, jenom řadila za sebou náruživé zlomky vzpomínek; Oldřich se o tom sice něco napřemýšlel, ale výklad těchto zážitků přece jen nesvedl, především nevěděl, má-li se o něj pokusit jejich vlastním způsobem, nebo běžným rozumovým postupem, což bylo obojí nasnadě jemu, nikoliv však jitřivé náruživosti sestřině. V odpovědi vyjádřil tedy pouhé prostřednictví, jakési vyzkoušení možností. Poukázal na to, jak podivuhodně spřízněny jsou v tom povznesení, o němž je řeč, myšlení a morálka: každá myšlenka se pociťuje jako štěstí, událost a dar, a neuklízí se do komory a vůbec se nevíže k pocitům přisvojování a zmocňování, vlastnictví a údržby, a tak v hlavě stejně jako v srdci bezmezné rozdávání a uskrovňování nahrazuje sebemajetnický požitek. „Jednou v životě," ozvala se na to Agáta s blouznivou rázností, „co člověk činí, všechno se děje pro jiného. Pro něho svítí člověku slunce. On je všude, člověk nikde. A není to, egoismus ve dvou', neboť nejinak je tomu u druhého. Nakonec jsou tu skoro jen pro sebe navzájem a ostatek je svět pro pouhé dva, a ten se skládá ze samé šetrnosti, obětavosti, družnosti a nezištnosti!" Tvář jí v šeru pokoje žhnula nadšením jako růže postavená do stínu. Oldřich zaprosil: „Mluvme zas střízlivěji; v těchto otázkách se tuze fixluje!" Ani to jí nebylo proti mysli. Snad od té zlosti, která dosud nevyprchala, připomenutá skutečnost poněkud ochladila její zanícení; nebyl to pocit, nepříjemný, to neurčité kmitání hranice. Oldřich se rozhovořil o tom, jaká je to nepřístojnost vykládat zážitky, jichž se jejich rozmluva týká, tak, jako by se v nich myšlení nejen charakteristicky proměňovalo, nýbrž jako by místo obyčejného začínalo myšlení nadlidské. Ať už se tomu říká božské osvícení nebo podle novější módy zkrátka intuice, on v tom vidí hlavní překážku správného porozumění. Podle jeho názoru je zbytečné podléhat představám, které při pečlivém zkoumání neobstojí. „Jsou to jakoby Ikarova vosková křídla, která se ve výši „ rozpustí," zvolal; „kdo nechce lítat jen ve snu, musí se to naučit na křídlech kovových. „ Ukázal na knihy a po chvíli mluvil dále: „Jsou to svědectví křesťanská, židovská, indická a čínská; mezi každým z nich leží víc než tisíciletí. A přece ve všech je znát stejná, od běžné odchylná, ale v sobě jednotná výstavba vnitřního pohybu. Skoro jen potud se od sebe liší, pokud to vyplývá z teo logického systému, spjatého s nebeskou moudrostí, pod jehož ochranný krov se uchýlily. Lze tedy předpokládat jistý druhý a neobyčejně významný a neobvyklý stav, jehož je člověk schopen, stav původnější než náboženství. Církve," vymezil blíže, „to jest civilizované obce nábožných, dívaly se nicméně na tento stav s podobnou nedůvěrou, jakou chová byrokrat k soukromé iniciativě. Jen s výhradou uznávaly toto blouznivé prožívání a s velkým, napohled oprávněným úsilím je nahrazovaly spořádanou a rozumnou morálkou. A tak se historie tohoto stavu rovná vytrvalému potlačování a zřeďování, jako když se vysušuje močál. Když pak církevní duchovní vláda," dodal, „i její slovní zásoba zvetšely, dopadlo to pochopitelně tak, že se náš stav pokládal za mátohu. A proč by měla být měšťanská kultura, která vystřídala náboženskou, náboženštější než ona? Onen drahý stav přivedla na psa, který aportuje poznatky. Takových lidí je dnes, co si naříkají na rozum a namlouvají nám, že v nejmoudřejších chvílích myslí s pomocí zvláštní, nad myšleni povýšené schopnosti: toť poslední, venkoncem racionalistický obecný pozůstatek; poslední pozůstatek vysušování se proměnil v břečku! A tak kromě básní se ten dávný stav dovoluje jenom osobám nevzdělaným jako přechodné pominutí v prvních týdnech lásky; to je takřka opožděné zelené lupení, jaké občas vyráží ze dřeva postelí a kateder: jakmile by se ten stav chtěl prapůvodně rozbujet, hned se bezohledně vyplení a vymýtí. „ Oldřich mluvil asi tak dlouho, jak si chirurg umývá ruce a paže, aby do operačního pole nezanesl nějaké zárodky: rovněž s trpělivostí, obětavostí a vyrovnaností, kontrastující s rozčilením, jaké nastávající práce přivodí. Když se však důkladně sterilizoval, skoro zatoužil po menší nákaze a horečce, neměl totiž rád střízlivost pro střízlivost. Agáta seděla na žebříku, sloužícím k sundávání knih, a když bratr umlkl, nijak svou účast neprojevovala; vyhlížela do šedě oblohy, nekonečné jak moře, a jako předtím slovům, tak teď naslouchala mlčení. I hovořil Oldřich se špetkou vzdora ne dost zakrývaného žertovným tónem. „Vraťme se do hor k lavičce se stádem dobytka," zaprosil. „Představ si, sedí tam v zbrusu nových kalhotách nějaký kancelářský rada, na nich má zelené kšandy s vyšívaným „Zdařbůh": zastupuje reálnou hodnotu života, která je na dovolené. Pro tu chvíli se mu tím ovšem změní povědomí vlastní existence. Když tak obhlíží stádo dobytka, nepočítá, nevyčísluje, neodhaduje živou váhu hovad, pasoucích se před ním, odpouští nepřátelům, vlídně myslí na rodinu. Z praktického předmětu se mu stádo stalo takřka předmětem morálním. Je arci možné, že přece jen trochu odhaduje a vyčísluje a zcela neodpouští, ale aspoň nad tím pohrává šumění lesa, zurčení potoka a sluníčko. Řečeno jednou větou: Co tvoří obsah jeho života, to se mu jeví cizí a vlastně nedůležité. „ „Je to feriální nálada," dodala mechanicky Agáta. „Tak jest! A jestliže mu v ní neferiální existence připadá málo důležitá, znamená to jen: po dobu dovolené. Taková je dnes pravda: člověk má dvojí stav existence, vědomí a myšlení, a smrtelné hrůze, jakou by mu to jinak nutně nahánělo, brání se tím, že jeden stav pokládá za dovolenou od drahého, za přerušení, pohov nebo co ještě na nich se domnívá znát. Mystika by naproti tomu měla spadeno na trvalé prázdniny. Kancelářský rada by v tom nutně viděl nepoctivost a na chvíli by mu připadlo, jak mu ostatně vždycky připadá ke konci dovolené, že skutečný život vlastně tkví v jeho kanceláři. A připadá nám to jinak? Má-li se něco uvést do pořádku nebo ne, nakonec je vždycky rozhodující, bere-li to člověk zcela vážné, nebo ne; a na tyto zážitky nelze dát, protože se za ta tisícetiletí nevyhrabaly z prvopočáteční neuspořádanosti a nehotovosti. Na to je pohotově pojem klamu, – náboženský klam nebo milostný klam, jak je libo: pamatuj: dnes jsou i náboženští lidé většinou tak načpělí vědeckým způsobem myšlení, že si netroufají nahlížet do sebe, co jim v hloubi srdce plane, a ochotné by to zanícení kdykoliv lékařsky označili za klam, i když úředně mluví jinak!" Agáta si změřila bratra pohledem, v němž to praskalo jako oheň v dešti. „Přece jsi nás vymanévroval!" vytkla mu, když dále nehovořil. „Máš pravdu," přiznal. „A přece divná věc: zabednili jsme to jako podezřelou studnu, ale nějaká zbylá kapka té nebezpečně zázračné vody nám přece jen do našich ideálů propálí díra. Žádný není správný, žádný nás neoblažuje, všechny směřují k něčemu, co není: o tom jsme se dnes dost namluvili. Naše kultura je chrám – beze vší opatrnosti řečeno – klamu a zároveň také jeho opatrovna, a my nevíme: stůněme na přemíra, nebo nedostatek? „Snad sis nikdy netroufal pořádně se do toho zabrat," zalitovala Agáta a slezla s žebříku; zabývali se vlastně pořádáním otcovy písemné pozůstalosti a od této neodkladné práce se dali odloudit nejprve knihami a potom povídáním. Znovu se jali prohlížet ustanovení a záznamy, týkající se dělby majetku, blížil se totiž den, na který odkázali Hagauera; ale než s tím doopravdy začali, vztyčila se Agáta od listin a znovu se zeptala: „Do jaké míry věříš sám tomu, co jsi mi vyprávěl?" Oldřich odpověděl, aniž vzhlédl. „Představ si, že zatímco ses srdcem odvrátila od světa, ve stádu by byl vzteklý býk. Pokus se doopravdy uvěřit, že by byla ta smrtelná nemoc proběhla jinak, kdyby tvůj cit nebyl ani na chvilku ochabl." Potom zdvihl hlavu a ukázal na papíry, které měl v rukou. „A zákon, právo, řád? To myslíš, že je zbytečné?" „Do jaké míry tedy věříš?" opakovala Agáta. „Ano a ne," řekl Oldřich. „Tedy ne," doplnila Agáta. A tu jim do rozmluvy zasáhla náhoda; Oldřich neměl chuť znovu načínat, a na to, aby suše myslil, nebyl dost klidný, a v tu chvíli, jak popadl rozložené spisy, něco spadlo na zem. Musil, Robert: Muž bez vlastností, přel. A.Skoumal