J. R. R. Tolkien: Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky Hádanky ve tmě [...] Tady hluboko dole u temné vody žil starý Glum, drobný slizký tvor. Nevím, odkud přišel, ani co byl vlastně zač. Byl Glum – tmavý jako sama tma, až na dvě kulaté bledé oči ve vyzáblém obličeji. Měl malý člun a v něm vesloval docela tiše sem a tam po jezeře, neboť to bylo skutečně jezero, široké a hluboké a vražedně studené. Pádloval svýma velkýma nohama, visícíma přes okraj člunu, ale nikdy nezčeřil ani vlnku. Kdepak on. Vyhlížel svýma bledýma lampovitýma očima slepé ryby, které lapal dlouhými prsty s rychlostí myšlenky. Měl rád i maso. Skřeti mu chutnali, když se mu podařilo některého chytit, ale dával si pozor, aby ho nikdy neobjevili. Jenom je škrtil zezadu, když někdo z nich zabloudil sám dolů na břeh a Glum tam právě lovil. Stávalo se to velice zřídka, protože skřeti tušili, že tam dole cosi nepříjemného číhá, tam dole u samotných základů hory. Narazili na jezero kdysi dávno, když razili tunel do hlubin, a zjistili, že dál se nedostanou. Tam tedy končila jejich cesta tímhle směrem a neměli žádný důvod chodit tam – ledaže je poslal Velký skřet. Někdy dostal laskominy na rybu z jezera a někdy už neviděl rybu ani skřeta, kterého pro ni poslal. Skutečné bydliště měl Glum na slizkém skalním ostrůvku uprostřed jezera. Teď pozoroval Bilba zdálky svýma bledýma očima jako dvěma dalekohledy. Bilbo jeho vidět nemohl, ale Glum si dlouho lámal hlavu nad Bilbem, poněvadž mu bylo zřejmé, že to vůbec není skřet. Glum skočil do člunu a odrazil od ostrůvku, zatímco Bilbo seděl na břehu úplně perplex a v koncích s další cestou i s rozumem. Najednou se k němu přiblížil Glum a šeptem zašišlal: „Štěstí je š námi, můj milášku! Počítám, že še dneš nabaštíme nebo ši ašpoň pošmákneme, glum!" A když řekl glum, znělo to jako jedno příšerné polknutí. Podle toho také dostal jméno, třebaže si sám vždycky říkal „můj milášku". Hobit div nevyskočil z kůže, když mu ten šepot zazněl v uších, a najednou uviděl, jak se na něj poulí bledé oči. „Kdo jsi?" zeptal se a napřáhl mečík před sebe. „Co je ono, můj milášku?" zašišlal Glum (který vždycky oslovoval sám sebe, protože nikdy neměl příležitost mluvit s někým jiným). Tohle právě přišel zjistit, poněvadž momentálně nebyl nijak zvlášť hladový, jenom zvědavý; jinak by byl napřed chňapl a pak teprve šišlal. „Jsem pan Bilbo Pytlík. Ztratil jsem trpaslíky a ztratil jsem čaroděje a nevím, kde jsem; a ani to vědět nechci, jen když se dostanu odtud." „Co to drží v rušiškách?" zajímal se Glum s pohledem na mečík, který se mu nijak nelíbil. „Meč, čepel vyrobenou v Gondolinu!" „Ššš!" zašišlal Glum a náhle byl samá zdvořilost. „Šnad abyšme še tady pošadili a trošku ši š tím poklábošili, můj milášku? Šnad to má rádo hádanky, šnad jo, ne?" Usilovně se snažil vypadat přátelsky, alespoň pro tu chvíli, než zjistí něco víc o tom meči i o hobitovi, jestli je tu opravdu docela sám, jestli je dobrý k jídlu a jestli má Glum opravdu hlad. Na nic jiného než na hádanky nemohl přijít. Dávat je a někdy je uhadovat byla jediná hra, jakou kdy hrál s ostatními podivnými tvory, zalezlými v děrách, před pradávnými časy, ještě než přišel o všechny přátele, než byl vyhnán pryč, docela sám, a než zalezl sem hluboko dolů, do tmy pod horami. „Výborně," souhlasil Bilbo, který se usilovně snažil vyhovět, než zjistí něco víc o tom tvorovi, jestli je tu docela sám, jestli je dravý nebo hladový a jestli je to přítel skřetů. „Vy se ptejte první," navrhl, poněvadž zatím neměl čas vymyslet si nějakou hádanku. A tak Glum zašišlal: Kořeny má škryté v žemi, vypíná še nad jedlemi, štoupá pořád výš a výš, ale růst ji nevidíš. „To je snadné!" zvolal Bilbo. „Myslím, že je to hora." „Je to tak šnadné? Mušíme ši š tím dát šoutěž, můj milášku! Když še milášek žeptá, a ono to neuhodne, tak to šníme, můj milášku. Ještli še to žeptá náš, a my neuhodneme, tak tomu uděláme, co to bude chtít, platí? Ukážeme tomu ceštu ven, tak!" „Platí," přikývl Bilbo, který si netroufal odporovat, a div si neztrhal mozek, jak se snažil vymyslet si hádanku, která by ho zachránila před snědením. Třicet běloušů na rudé líše, napřed žvýkají, potom dupají a pak stojí tiše. To bylo všechno, na co dokázal přijít – pořád musel myslet jen na jídlo. Byla to také pěkně stará hádanka, a Glum ji rozluštil právě tak hravě jako vy. „Ta je foušatá!" zašišlal. „Žuby! Žuby, můj milášku, ale my jich máme jen šešt!" Pak vyrukoval se svou druhou hádankou: Bež hlašu pláče, bež nehtů štípá, bež nohou škáče, bež pyšků pípá. „Momentíček!" vykřikl Bilbo, který se dosud nezbavil nepříjemných myšlenek na jídlo. Naštěstí už kdysi nějakou hodně podobnou hádanku slyšel, a když se vzpamatoval, napadla ho odpověď. „Vítr! Samozřejmě vítr!" vyhrkl, a tak se zaradoval, že na místě vymyslel další. „Tohle tomu hnusnému podzemnímu stvoření zamotá hlavu," pomyslel si. K oku v tváři blankytné se točí v tváři zelené zas jiné oči. První oko na to vece: „Ty mi podobné jsou přece, jenže jsou to oči nižší než já – oko v téhle výši." „Šš, šš, šš," zašišlal Glum. Byl už v podzemí hrozně dlouho a na takovéhle věci zapomínal. Ale právě když Bilbo začínal doufat, že na to ten mizera nepřijde, Glum v sobě vyburcoval prapradávné vzpomínky z dob, kdy ještě žil se svou bábou v jedné díře v říčním břehu. „Ššš, ššš, můj milášku," zaradoval se. „To je přece šunce a pampelišky!" Jenže takovéhle obyčejné nadzemní každodenní hádanky ho zmáhaly. Také mu připomínaly časy, kdy nebýval tak osamělý a potměšilý a odporný, a to ho vyvádělo z míry. A co víc, dostával z nich hlad, takže tentokrát zkusil něco kapku těžšího a méně příjemného: Není ji vidět, není ji cítit, není ji šyšet, nejde ji chytit. Je ža hvěždami a pod horami a vyplňuje prázdné jámy. Byla tu předtím a přijde pak a nakonec ti vytře žrak. Naneštěstí pro Gluma Bilbo už kdysi něco podobného slyšel, a odpověď ha něj civěla všude kolem: „Tma!" odpověděl a nemusel se ani poškrabat na hlavě nebo si nasadit myslicí čapku. Bez klíče a víka schránka pokladní, a přece je zlatý poklad v ní vystřelil honem, aby získal čas na vymyšlení nějakého opravdu těžkého hlavolamu. Sám tuhle hádanku považoval za fousatě starou a snadnou, třebaže trochu pozměnil její slova. Jenže pro Gluma se z ní vyklubal zapeklitý chyták. Šišlal si pro sebe, a přece jen nepřišel na rozluštění, nadarmo šeptal a šumloval. Po nějaké chvíli se Bilba zmocnila netrpělivost. „Tak co je to?" vyjel si. „Není to čajník, ze kterého utíká pára, jak nejspíš myslíte, když vydáváte takové zvuky." „Ať nám to dá šanci, můj milášku, šanci, šš, šš!" „No tak," uhodil na něj Bilbo, když mu dával šanci dost dlouho, „jaká je vaše odpověď?" Ale Glum si náhle vzpomněl, jak kdysi dávno vybíral ptačí hnízda, jak sedával pod říčním břehem a učil svou bábu vysávat – „Vajíško!" zašišlal. „Vajíško je to!" A pak dal hádanku sám: Nemá plíce, přece dýchá, šudená a věčné tichá, věčně pije na švé ždraví v brnění, co nerežaví. On si teď také myslel, že dal hádat něco hrozně lehkého, poněvadž mu rozluštění pořád tanulo na mysli. Ale na nic lepšího si v tom okamžiku nemohl vzpomenout, tak ho vyčerpala hádanka s vajíčkem. A přece to byl hlavolam pro chudáka Bilba, který neměl nikdy nic společného s vodou, když se jí mohl vyhnout. Řekl bych, že vy jste už rozluštění uhodli, když si sedíte pohodlně doma a v myšlenkách vás neruší nebezpečí, že budete snědeni. Bilbo seděl, párkrát si odkašlal, ale nevypravil ze sebe hlásku. Po chvíli si Glum začal rozkošnicky šišlat pro sebe: „Bude nám to šmakovat, můj milášku? Je to šťavnaté? Dá še to dobře chrouštat?" A začal po Bilbovi ze tmy pošilhávat. „Momentíček!" zaprosil Bilbo všecek roztřesený. „Já vám prve taky dal spoustu času!" „Muší ši to pošpíšit, pošpíšit!" naléhal Glum a začal vylézat z člunu na břeh, aby se na Bilba vrhl. Ale když stoupl dlouhou nohou s plovací blánou do vody, vyskočila z vody leknutím ryba a pleskla sebou na nohu Bilbovi. „Brr!" otřásl se hobit. „Ta je studená a slizká!" A tak přišel na rozluštění. „Ryba! Ryba!" vykřikl. „Je to ryba!" Glum byl strašlivě zklamaný, ale Bilbo už vypálil další hádanku tak rychle, jak jen dokázal, takže Glum musel zpátky do člunu a přemýšlet. Beznožka leží na jednonožce, dvounožka sedí na třínožce, čtyřnožka dostane zbytek. Tahle hádanka nebyla nejvhodnější, jenže Bilbo neměl čas, aby vymyslel něco těžšího. Za jiných okolností by možná dalo Glumovi dost starostí rozlousknout ji, ale po řeči o rybě nebylo tak těžké domyslet se, co je to ta „beznožka", a ostatek byl snadný. „Ryba na stolku, člověk u stolku sedí na stoličce a kočka dostane kosti," tak zní samozřejmě odpověď a Glum na ni brzy přišel. Potom si pomyslel, že je načase vytasit se s něčím drsným a drtivým. Tak tedy zašišlal: Všechno žere, všechno še v něm žtrácí, štromy, květy, žvířata i ptáci; hryže kov i pláty ž ocele, tvrdý kámen na prach šemele; měšta rožvalí a krále školí, vyšokánšké hory švrhne do údolí. Chudák Bilbo sice pochopil, že šišlavý Glum měl na mysli „krále skolí" a nikoli nějaké školení, ale stejně seděl ve tmě a marně si lámal hlavu, který ze strašných obrů a lidožroutů, o jakých slýchal vyprávět, by dokázal všechny tyhle věci. Měl pocit, že rozluštění tkví někde docela jinde a že by na to měl přijít, jenže na nic nepřicházel. Dostal strach, a to je pro myšlení zhouba. Glum začal opět vylézat z člunu. Pleskl sebou do vody a pádloval k břehu; Bilbo viděl jeho blížící se oči. Jazyk jako by mu zdřevěněl v ústech, chtěl vykřiknout: „Dopřejte mi ještě čas! Dopřejte mi čas!" Ale dokázal jenom zapištět: „Čas! Čas!" Zachránila ho pouhá šťastná náhoda. Poněvadž to bylo samozřejmě správné rozluštění. Glum byl znovu zklamaný a teď začínal dostávat vztek a hra ho už otravovala. Dostal z ní taky pořádný hlad. Tentokrát se ani nevrátil do člunu. Usadil se ve tmě vedle Bilba. To bylo hobitovi příšerně nepříjemné a rozptylovalo mu to myšlenky. „Muší to teď dát hádanku nám, můj milášku, jiště, jiště. Ještě jednu hádanku, jiště," šišlal Glum. Ale Bilbo prostě nedokázal na nic přijít, když to odporné studené a mokré stvoření sedělo vedle něho, osahávalo ho a šťouchalo do něho. Škrábal se na hlavě, štípal se, ale pořád nemohl nic vymyslet. „Tak še náš to žeptalo! Žeptalo še!" pobízel ho Glum. Bilbo se štípal a pleskal, svíral svůj mečík, a dokonce si druhou rukou zajel i do kapsy. Nahmátl tam prstýnek, který prve našel v chodbě a pak na něj zapomněl. „Co to mám v kapse?" řekl nahlas. Promluvil sám k sobě, ale Glum myslel, že je to hádanka, a strašně ho to rozčililo. „To není fér!" bránil se. „To přece není vůbec, ale vůbec fér, když še náš to ptá, co to má ve švých ošklivých kapšiškách!" Když Bilbo viděl, co se stalo, a když ho nenapadlo nic lepšího, trval na své otázce. „Co to mám v kapse?" opakoval hlasitěji. „Ššš!" zašišlal Glum. „Muší náš to nechat hádat třikrát, můj milášku, třikrát!" „No dobrá! Tak hádejte!" souhlasil Bilbo. „Rušišku!" řekl Glum. „Špatně," odsekl Bilbo, který naštěstí právě vytáhl ruku z kapsy. „Hádejte znovu!" „Ššš!" rozčiloval se Glum čím dál víc. Myslel na všechny věci, co nosil po kapsách sám: rybí kosti, skřeti zuby, vlhké škeble, kus netopýřího křídla, ostrý kámen, na kterém si brousil tesáky, a jiné ohavnosti. Snažil se představit si, co nosí v kapsách jiné bytosti. „Nůž!" vyhrkl konečně. „Špatně!" zajásal Bilbo, který svůj nůž před časem ztratil. „Poslední pokus!" Teď na tom byl Glum daleko hůř, než když mu Bilbo dal prve hádanku s vajíčkem. Šišlal a šumloval, předkláněl se a zakláněl, pleskal nohama o zem, kroutil se a svíjel, ale pořád si ještě netroufal promarnit svou poslední příležitost. „No tak!" pobídl ho Bilbo. „Čekám!" Snažil se, aby to znělo směle a bodře, ale vůbec si nebyl jistý, jak hra skončí, jestli Glum uhodne či ne. „Čas vypršel!" řekl konečně. „Provázek – nebo nic!" vyvřískl Glum, což nebylo tak docela fér – hádat dvě věci najednou. „Obojí špatně!" vykřikl Bilbo, kterému spadl kámen ze srdce, okamžitě vyskočil na nohy, opřel se zády o nejbližší stěnu a napřáhl mečík. Věděl ovšem, že hra na hádanky je nesmírně dávná a posvátná, takže i zkažení a zlí tvorové se při ní bojí podvádět. Cítil však, že na tohle slizké stvoření není žádné spolehnutí, že splní slib, když se dostane do úzkých. Každá záminka mu bude dobrá, aby z toho vyklouzlo. A poslední otázka koneckonců nebyla pravá hádanka podle prastarých pravidel. Tolkien, J.R.R.: Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky, přel. F.Vrba, Odeon, Praha 1991