Agatha Christie: Deset malých černoušků Kapitola druhá Vera šla k oknu a usedla na sedátko pod ním. Byla poněkud znepokojena. Všechno je to nějak podivné. To, že tu nejsou Namyovi, ta bledá, trochu strašidelná paní Rogersová – a ostatní hosté! No ovšem, ti hosté jsou taky podivní. Nepochopitelně sestavená společnost. „Škoda, že jsem ty Namyovy neviděla," řekla si Vera, „škoda, že nevím, co jsou zač." Vstala a začala neklidně chodit po pokoji. Dokonalá ložnice, zcela moderně vybavená. Na vyleštěných parketách šedobílé koberce – mdle natřené stěny – dlouhé zrcadlo, obklopené lampičkami. Římsa nad krbem holá, bez okras, až na ohromný kus bílého mramoru v podobě medvěda, moderní sošku se vsazenými hodinami. A nad tou plastikou, v lesklém pochromovaném rámečku, visel velký čtverec pergamenu – s básničkou. Vera zůstala stát před krbem a tu básničku si četla. Byla to stará dětská říkanka, na kterou se Vera ze svého předškolního věku pamatovala: Deset malých černoušků hostil děda Vševěd, jeden z nich se zakuckal, zbylo jich jen devět. Devět malých černoušků chtělo sypat kosům, jeden se včas nevzbudil, zbylo jich jen osum. Osum malých černoušků vyšlo si hrát před dům, jeden z nich se potloukl, zbylo jich jen sedum. Sedum malých černoušků šlo naštípat klest, jeden z nich se posekal, zbylo jich jen šest. Šest malinkých černoušků chtělo vybrat med, čmelák píchl jednoho, zbylo jich jen pět. Pět malinkých černoušků k soudu spolu míří, jeden z nich se soudcem stal, zbyli jenom čtyři. Čtyři malí černoušci nechali všech pří, jeden z nich šel pasti klást, do světa šli tři. Tři malincí černoušci šli ulovit lva, medvěd sežral jednoho, zbyli jenom dva. Dva malincí černoušci chodili dvě hodiny, jeden klesl na skále, a tak zbyl jen jediný. Jeden malý černoušek vztek měl na svět zrádný, proto se sám oběsil – a tak nezbyl žádný. Vera se usmála. No ovšem! Tohle je Černochův ostrov! Šla si opět sednout k oknu a dívala se na moře. Jak je to moře obrovské! Ani kousek země není odtud v dohledu – jen širá modrá hladina, perlící se v podvečerním slunci. Moře... dnes tak klidné... někdy tak nelítostné... Vtáhne tě do svých hlubin... Utopil se... Našli ho utopeného... utopeného... utopeného... Ne ne, na to nesmí vzpomínat... na to nebude vzpomínat! To všechno už je pryč... Kapitola třetí Celá společnost se dobře navečeřela. Všichni byli spokojeni sami se sebou i s životem. Ručičky hodin ukazovaly dvacet minut po deváté. V salónu bylo ticho – uklidňující, uspokojivé ticho. A do toho ticha promluvil Hlas. Bez předchozího upozornění promluvil nelidský, pronikavý hlas: „Dámy a pánové! Prosím o ticho!" Všechny to vyburcovalo z klidu. Rozhlédli se, podívali se jeden na druhého, pak po stěnách. Kdo to mluví? Hlas pokračoval – pánovitý, zvučný Hlas: „Vznáším proti vám tyto obžaloby: Edwarde Georgi Armstrongu, dne 14. března roku 1925 jste zavinil smrt Louisy Mary Cleesové, Emily Carolino Brentová, jste zodpovědna za smrt Beatrice Taylorové, k níž došlo 5. listopadu roku 1931. Williame Henry Blore, dne 10. října 1928 jste způsobil smrt Jamesovi Stephenu Landorovi. Vero Elizabeth Claythornová, 11. srpna 1935 jste zabila Cyrila Ogilvieho Hamiltona. Philipe Lombarde, nesete vinu na smrti jednadvaceti mužů, příslušníků jednoho východoafrického kmene, kteří zahynuli v únoru roku 1932. Johne Gordone Macarthure, 14. ledna 1917 jste s rozmyslem poslal na smrt milence své ženy Arthura Richmonda. Anthony Jamesi Marstone, 14. listopadu loňského roku jste se provinil zavražděním Johna a Lucy Combesových. Thomasi Rogersi a Ethel Rogersová, 6. května roku 1929 jste zavinili smrt Jennifer Bradyové. Lawrenci Johne Wargrave, 10. června 1930 jste spáchal vraždu na Edwardu Setonovi. Obžalovaní, můžete říci něco na svou obhajobu?" Kapitola třináctá „Jeden z nás... jeden z nás... jeden z nás..." Tři slova, do nekonečna opakovaná, neodbytná, dorážející na snadno přístupné mozky. Pět lidí. Pět vyděšených lidí. Pět lidí, kteří se navzájem pozorně sledovali, kteří se už ani nepokoušeli tajit, jak napjaté mají nervy. Už si nic nepředstírali – nepouštěli se do žádné zdánlivě zdvořilé konverzace. Bylo to pět nepřátel, kteří měli jen jedno společné: pud sebezáchovy. A všichni najednou vypadali pramálo lidsky. Jako by se vraceli k prapůvodní zvířecí podobě. Soudce Wargrave seděl schoulen jako stará číhající želva, nepohnul ani prstem, jen oči měl čilé a ostražité. Bývalý inspektor Blore vypadal ještě hruběji a nemotorněji než dřív. Chodil jako těžkopádně se šourající živočich. Oči měl zalité krví. Jeho výraz, to byla směs divokosti a tuposti. Byl jako bestie zahnaná do úzkých a připravená napadnout své pronásledovatele. Philip Lombard měl smysly spíš přiostřené než otupené. Jeho sluch reagoval na nejtišší zvuky. Krok měl lehčí a hbitější, jeho pohyby byly svižné a ladné. Často se usmíval a jeho rty odhalovaly bílé zuby. Vera Claythornová se chovala velice nehlučně. Většinu času proseděla zabořena v křesle. Oči upírala kamsi do prázdna. Vypadala jako omámená. Připomínala ptáka, který narazil hlavou do skla a kterého sebrala ze země lidská ruka; teď se v ní krčí, ochromený hrůzou, neschopný pohybu a doufá, že tou nehybností se zachrání. Armstrong měl nervy v žalostném stavu. Škubal sebou a třásly se mu ruce. Zapaloval si cigaretu za cigaretou a skoro každou zas okamžitě zdusil. Ta nucená nečinnost, k níž je odsoudilo jejich postavení, ho rozčilovala ještě víc než ostatní. Každou chvíli z něho vyrazil příval nervózních slov. „Neměli – neměli bychom tu takhle sedět a nic nedělat! Musí se vymyslet něco – určitě, určitě existuje něco, co se udělat dá. Co kdybychom zapálili oheň..." „V tomhle počasí?" namítl Blore. Venku znovu lilo. Chvílemi se ozval poryv větru. Skličující pleskání dohánělo všechny bezmála k šílenství. Mlčky se shodli na určitém postupu. Seděli ve velikém salónu. Místnost směla opustit vždy jen jedna osoba. Ostatní čtyři vždycky čekali, než se ta pátá vrátí. „Je to jen otázka času," prohlásil Lombard. „Počasí se uklidní. Pak můžeme něco podniknout – vyslat signál – zapálit ohně – vyrobit si prám – cokoli." Armstrong se náhle kdákavě zasmál: „Otázka času – času! Čas, to my si nemůžeme dovolit! Všichni budeme mrtví..." Promluvil soudce Wargrave a z jeho tenkého jasného hlasu znělo vášnivé odhodlání: „Nebudeme, když si dáme pozor. Musíme si dávat pozor..." Včas snědli polední jídlo – ale nestarali se už při tom o nějaké konvenční formality. Všech pět se odebralo do kuchyně. V přilehlé spíži našli velikou zásobu konzerv. Otevřeli si plechovku s jazykem a dvě plechovky s kompotem. Najedli se ve stoje u kuchyňského stolu. Pak se v semknutém houfu opět vrátili do salónu – posadili se – a pozorovali jeden druhého. A myšlenky, které se jim honily hlavou, byly úchylné, horečné, chorobné... „Je to Armstrong... před chvílí po mně pokradmu pokukoval... má šílené oči... úplně šílené... Třeba to ani není lékař... No ovšem, to je ono!... Je to blázen, který utekl z nějakého ústavu – a předstírá, že je doktor... Tak to je!... Mám jim to říct?... Mám zaječet?... Ne, ne, to by byl potom na stráži... Dokáže se ostatně tvářit jako psychicky zdravý člověk... Kolik je hodin?... Teprve čtvrt na čtyři!... Prokristapána, já už se taky zblázním... No jistě, je to Armstrong... Zas už po mně pokukuje..." „Mě nedostanou! Já se o sebe umím postarat... Byl jsem už leckde, kde šlo o život... Ale kde je ksakru ten revolver?... Kdo ho sebral?... Kdo ho teď má?... Ale vždyť ho nemá nikdo... to přece víme, všichni jsme se podrobili prohlídce... Nikdo ho mít nemůže... Ale někdo ví, kde je..." „Přijdou o rozum... všichni přijdou o rozum... Bojí se smrti... Všichni se bojíme smrti... i já se bojím smrti... No ano, ale to ji nezadrží... ,Pohřební vůz už stojí přede dveřmi, pane!' Kde jen jsem tohle četl...? To děvče... To děvče nesmím spustit z očí. Ano, ano, to děvče nespustím z očí..." „Za pět minut tři čtvrtě na čtyři... teprve za pět minut tři čtvrtě na čtyři... Co když se ty hodiny zastavily?... Já to nechápu... ne, já to prostě nechápu... Něco takového se přece nemůže dít... ale děje se to... Proč se neprobudíme? Vzbuďte se – den posledního soudu – ne, ne, to ne! Kdyby se jen dalo přemýšlet... Ale ta moje hlava... něco se stalo s mou hlavou... jako by měla prasknout... jako by se mi měla rozskočit... Takovéhle věci se přece nestávají... Kolik že je? Panebože, teprve tři čtvrtě na čtyři!" „Nesmím ztratit hlavu... nesmím ztratit hlavu... Jenom když neztratím hlavu... Všechno je dokonale jasné – všechno je vypočteno. Ale nikdo nesmí mít pode zření. Snad se mi ten manévr podaří. Musí se podařit! Tak kdo teď? To je otázka – kdo teď? Myslím... ano, myslím, že ... no ovšem – ten!" Když hodiny odbíjely pět, všichni sebou trhli. „Chtěl by někdo čaj?" zeptala se Vera. Chviličku bylo ticho. Pak řekl Blore: „Já bych si jeden šálek dal." Vera se zvedla. „Půjdu ho připravit," nabídla se. „Vy všichni můžete zůstat tady." Soudce Wargrave se vlídně pousmál: „Myslím, milá slečno, že vás při přípravě čaje budeme všichni raději pozorovat." Vera se na něho zadívala, pak se krátce, skoro hystericky zasmála. „No ovšem!" zvolala. „Pochopitelně." Pět lidí odešlo tedy do kuchyně. Vera udělala čaj a vypila ho s Blorem. Ostatní tři si dali whisky – otevřeli ovšem novou láhev a sodovku si vzali z bedny s pevně zatlučeným víkem. „Musíme si dávat veliký pozor..." Šli zpátky do salónu. Přestože bylo léto, v místnosti bylo temno. Lombard otočil vypínačem, ale světla se nerozsvítila. „No ovšem!" řekl Lombard. „Motor nebyl dnes uveden do chodu, když na to Rogers nemohl dohlédnout." Zaváhal a pak dodal: „Můžeme ho jít spustit, co říkáte?" Soudce Wargrave zavrtěl hlavou: „Všiml jsem si, že ve spíži je balík svíček, zapalme si raději ty svíčky." Lombard se vzdálil. Ostatní čtyři zůstali sedět a navzájem se hlídali. Lombard se vrátil s krabicí svíček a kupkou talířků. Rozžehli pět svíček a rozestavili je po místnosti. To bylo ve tři čtvrti na šest. Christieová, Agatha: Deset malých černoušků, přel. J.Z.Novák, Odeon, Praha 1988