|
Dylan Thomas: Kde slunce nesvítí, tam světlo třaská
Kde slunce nesvítí, tam světlo třaská; kde moře nevíří, tam vody srdce trkají v příbojích a přízraky se světluškami v hlavách, drobní světlonoši, jdou tělem, jehož kosti maso neodívá. Svíce ve stehnech semeno mládí zahřívá a staré símě spálí; kde semeno se nezačeří, blýskavý jako fík, nesvraská mezi hvězdami plod člověka; kde není vosk, tam zjeví se srst svíce. Rozbřesk třaská za očima; z pólů od špiček nohou k hlavě větrná krev jak moře přelévá se: neupoutané, neohrazené gejzíry nebe tryskají k výhonku a v jejich úsměvu je příští olej slz. Noc v očních jamkách obeplouvá jak dehtový měsíc hranice oka; den rozsvěcuje kost; kde není chlad, vítr se dere pod kůži, odšpendlí roucho zimy; lep jara z víček kane. Světlo třaská na utajených místech, na hrotech myšlenky, kde myšlenka čpí deštěm; když logika umírá, tajemství hlíny okem prorůstá a ve slunci krev tryská; nad pustým pozemkem svítání stane. Dylan Thomas: Budeme říkat o bozích, že buší do mraků Budeme říkat o bozích, že buší do mraků, když hrom je s kletbou trhá? Tvrdit, že bozi pláčí, když počasí skučí? Že barvou jejich tunik bude duha? Když prší, kde skrývají se bozi? Budeme říkat, že z konví kropí zem a odpoutanou povodní nám hrozí? Tvrdit, že moudří jako venuše, prastaří bozi své staré cecky ždímají a štípou, když mokrá noc nade mnou jako kojná láteří? Že bozi jsou jen kámen, řekneme. Shozený kámen zabubnuje o zemi, vymrštěná drť se rozezní? Ústy kamene nechť jazyk kamenů všemi jazyky promluví. Dylan Thomas: Kdysi to byla ta barvitost rčení Kdysi to byla ta barvitost rčení, jimiž prosákla do mého stolu ošklivější strana kopce s překoceným polem, kde tiše škola stála a při hře rostl záhon dívek v bělobě a v černi; musím uvolnit jemné mořské závaly slov, aby čarovní utopenci vypluli v rozednění a zabíjeli. Když jsem si hvízdal v oněch dnech se. školou a kluky v parku s umělým jezírkem, kde jsme v noci kamenovali prochladlé kukaččí milence v pelechu jejich listnatých loží, stín jejich stromů byl slovo o mnoha odstínech a lampa blesku pro ubožáky v tmách. Tím, co teď budu říkat, sám sebe zbavím pout: a každým kamenem jako bych porozvinul klubko. |