|
Komedie o turecký vojně
PROLOGUS Mars: Vždyckny jest tato starost má, kde má bejti ňáká vojna, a protož jsem ustanovil, v srdci mém pilně utvrdil Turka k boji popuditi, tudy si něco zejskati, abych mohl něco svésti, válku dohromady splésti. Jestli se bude štěkati Turek, já budu plesati; pakli zasloužím vítězství, tváře moje jasněj se stkví. Mezi tím žádám strpení se mnou míti nyní cely, co pak bude následovat, scény budou ukazovat. SCENA Ia. Turek: Veliká zajistě síla, mocnost a sláva jestiť má, a protož ji zvelebiti chci, dáleji rozšířiti, ku kterémužto oumyslu vojsko moje dále vyšlu. Co tehdy již mám činiti? Plus ultra se dobývati, na kteréž věci znamení tyto stavím sloupy pevný, aby věděl král křesťanů, že s ním míním vésti vojnu, jeho krajiny dobýti a tak křesťanstvo shladiti. Sloupy s nápisy vystavuje. Co jest napsala ruka má, nesmažeť to síla žádná, ty, jenž sem vyzdvihl, sloupy státi mi budou na veky. A vy, služebníci moji, čas již jest, strojte se k boji! Budem randevůj držeti, naše vojsko přehlížeti. Vychází římský císař. Turek: Nyní právě sem povědít vojnu chtěl, tobě oznámit, Že se k boji máš strojiti křesťanstva tvého brániti, sice vás všecky zahladím a Machometa zvelebím. Kdo mně bude odolávat, chtěl bych se na něj podívat! Císař: Veliká jest sice síla tvá, mně však ne tak tuze hrozná: malý se zdám bejt před tebou, velký však před tváří Božskou. Malý byl jest David taky, Goliát klofát veliký, že však přišel v jménu Páně, přemohl jest jeho silně. Snad zase tě kůže svrbí, já ti ji snadno podrbi! Viď, u svatýho Gottharda jak jest tvá stála armáda, že jsi musel utíkati, patami si pomáhati! Aniž ještě co zmeškáno, či se to zase nestalo, neb měsíc tvůj mdlý a bledý, orel pak můj ostrohledný: nejen hledí do měsíce, ale i k slunci snáší se; jestli tebe klubne platně, učiješ, jak tě udrapne. Co jsi napsal z tý tvé pejchy, budu mazat s mejma Čechy, sloupy tyto vystavený snadno zvrhnou Rakušani. A tak tě sobě podmaním, plus ultra jíti zabráním, než non plus ultra ty ke mně, já do Constantinopole. Turek: Takto ty tomu vybereš, s lidem tvým mnoho co svedeš, s Čechy tvými váhavými, s Rakušany tak věrnými; mně se zdá, že nebude tak, jak chceš, ale navopak: já se ti do Rakous vložím, skrze to drobet proplaším. Mezi tím dej nabrousiti vorlu tvému pazoury ty, kterýma mne chceš drápati a s mým vojskem rozsápati! Mně se rozsvítí můj měsíc, pro strach tma bude tobě sic. Jde pryč Turek. Císař: Ouzkosti mně jdou ze všech stran, nevím se obrátiti kam. Rozličné chodí noviny, nestálí jsou věrní lidi: vorla chce Francouz korunu, Turek ho šklube pozadu. Komu se nejdřív brániti má orel, odporovati? Země česká a německá: Co tak, milostivy králi, obličej jest skormoucený? Císař: Ze všech stran vojna a válka vorla našeho ponouká, brzo by jej vošklubati chtěli, nahého nechati; hrozná turecká zuřivost chce na nás vylíti svou zlost. Zem česká: Nepřemožený císaři, vše se nám dobře podaří! Bude lev můj silně řváti, před ním Turek utíkati. Jsi ty Leopold Pobožný, pomoc ti dá pán ten možný, lev z pokolení judského, neb v svatosti ctíváš jeho. Zem německá: Můj vorel velký dosti je, křídlamí tě hned přikryje, pod nimi pak tě vynese, až k samému nebi vznese, kdežto slunce spravedlnosti vzhlédne k Turka zlobivosti; tobě jej pak zahladiti ruka Páně dá, zabíti. Císař: Doufám předně v Boha mého pod svátostí zastřeného, že mně toho ukrutného tyrana podmaní všeho, jenž mne ráčil vyvoliti, na království pomazati, že mně ruka jeho silná vždy bude k bitvě přítomna skrze lva sílu českého, orla bystrost rakouského a mé věrné služebníky, rady tejné, komorníky, s kterýmižto se raditi míním nyní, v sněm vejíti. Vy zatím se chystejte! Nejdřív sice tyto sloupy, co stavěli turci troupi, hleďte hned zase shoditi, potom jeho zahubiti. Jde pryč císař a zem německá. Zem česká: Lev sice jest zvíře silné, an také velmi udatné, začnu s ním sloupy kaziti, také nápisy trhati. Chce kaziti. Vysoký jsou sloupy tyto, nevysáhne můj lev na to; musí vorel sem přiletět a na to vzhůru vyletět. Zem německá: Co za kochání jest tvoje, tovaryško milá moje, že tě tak vidím ustalou a hned všecku unavenou? Zem česká: Šla jsem se lvem porušiti sloupy, nápisy zkaziti, avšak vše darmo dělala, když jsem nic svésti nemohla. Zem německá: Můj vorel snad to dovede, ku konci práci přivede, Machometové ty sloupy zkazí, všeckny Turky troupy. Chce kaziti a nemůž. Zlé znamení, sestro moje, práce daremný oboje! Sloupy po všeckný práci mé přece stojí velmi pevně. SCENA 2da Císař: Mnoho hlav, mnoho smyslů, příliš mnoho svých oumyslů! Rady moje mně navrhly, zdání svoje otevřely, než já jsem již ustanovil, v mysli své jsem již ustanovil, v mysli své pilně utvrdil, že chci vojáky verbovat a Turku kůži zmalovat; ať se hned lidi zjednají, jenž by vojsko verbovali! Blázen: Nepřemožený císaři, jak se věci české daří? Vidím tvář sic jasnou ke mně skormoucenou teď náramně. Císař: Nemám s blázny co činiti, neb nebudu snad stačiti odporovati Turkovi, jenž chce hubiti křesťany. Blázen: A copak já nic dovésti nemohu, s tím dílem svésti? sloupy tyto poraziti, Turka k šibenici zahnati? Císař jde pryč. Blázen: Uhlídám taky mou sílu, tak já ty sloupy potáhnu: Turkovu pejchu zahanbím a tak se králi zalíbím. Jde pryč. Verbiři: Kdo má kuráž císařovi římskému sloužit, královi, německé země pánovi, nechť sem přijde, a nám poví! Byť on byl sprostým sedlákem, uděláme ho vojákem, a tak bude vstupovat dál, až z něho bude generál. Víc robotovat nebude, kalantský život povede: když se bude chtíti práti, každej se ho bude báti, bude moct v hospodě skákat, kalantsky korbelem klapat. Blázen: Co tu děláte, přátelé? Slyším já klapat korbele. Jsouc z mé cesty unavený, hledám ňáké občerstvení. Verbiř: Tu máš korbel, ochlaď dršťku. Blázen: Však jsem již nepil od čtvrtku. Verbiř: Odkud jdeš tak unavený, hnedky celý zapocený? Blázen: Nyní z království francského jdu od pána bezbožného, kterýmu jsem sloužil věrně; k posledku chtěl oběsit mne. Hněvem rozehnal sedláky, pověšel všecky skotáky, nyníčko sám již musí pásti. Verbíř: Medle, z jaké jsi ty vlasti, aneb jaké jest jméno tvé? Ať jest nám taky známo zde! Blázen: Vlast má jest Paphlagonie a lixum frixum jméno mé, to jest: pečený, vařený, perný, zralý, horký, studený, naposledy kam vítr, tam plášť. Verbíř: Máš jaksi podivné jméno. Blázen: Málo jest jich tak řečeno. Verbíř: Měl-li bys chut jít na vojnu? Blázen: Nehodím se tuším k tomu, neb dobře krásti neumím; na vojnu jíti nemíním. Verbíř: Co se, beštiaku, domníváš? Blázen: Pusťe mne, páni, prosím vás. Blázen utekl a theatrum se zastřelo. INTERLUDIUM 2 DUM. Sedlák: Hle, mám jíti dnes na jarmark, nemám grešličky na tabák; a kdež ji také vzíti mám, když stádo pásti musím sám? Služba na ženu nestačí, na dceru — mlč, brachu, rači! Každej den se nám jísti chce, žena s dcerou píti nechce vody, než vždycky chce hořčák jakž já mám postačit, vovčák ? Mám sice krejcar některý, než počkám na čas příjemný: když tam bude posvícení, budem kmotrové veselí; pít u pana Mikoláše, tam jest pokladnice naše. Půjdu přece něco koupit, jestli naleznu, co chci mít. Musím se opovědíti, že na jarmark míním jíti. Zena by mi dala klofec, že jsem odešel od ovec. – Ženo, já jdu teď na jarmark, ať nezahálí náš pasák! Žena: Opravdu na jarmark půjdeš? Již jest pozdě, sotva dojdeš. Sedlák: Nehrubě co koupiti mám, nebojím se, nic nezmeškám, leč koupím ňákýho lelka, to bude má koupě velká. Do tovaryšstva přijdu-li, napiju se hned kořalky. Žena: Dávnos se zapomněl napít? Kýž ti chce ta dršťka zahnít! Sedlák: Medle, nehněvej se, ženo, sice tobě koupím kolo! Žena: Poněvadž ty na jarmark jdeš, tyto mně věci přineseš: kup mi zlaté horumpanty za tři neb čtyry dukáty, vzpomeň taky na kuchyni, abys nakoupil koření, šafránu, pepře, skořice, k tomu i některé hrnce. Počkej, i dceru zavolám, chce-li co mít, jí se zeptám. Dcera: Podívejte se, pantáto, dobrá-li je správa tato; hleďte, jak jsem votrhanál Chodím všecka ucouraná, kupte na kožíšek sukna – v zimě chodím všecka smutná punčošky, a to červené, střevíčky bílé a pěkné, ať aspoň taky ve svátek nechodím vždy jako v pátek! Když tak chodím vošumělá, když se vám vdám, smutná dcera? Sedlák: Halda, chce se již vdávati, neumí jíchy dělati; matka chce mít horumpanty, zatím nemá kusa plachty. Však pak máme dobré chlívy, k čemu chce mít panty nový? Chce mít dost koření všeho, jídla nedá strojeného, leč chce podmáslí kořenit aneb tvaroh vopepřit. Půjdu, bláznu koupím, co chce: kus dřeva místo skořice, místo šafránu kus mejlí, místo pak pepře kubeli; zázvor snadno dostaneme, ňákou třísku babě dáme. Verbíř: Odkud jdeš, pane příteli ? Vím, že jsi velmi soužený daněmi a robotami: služ raději tvému králi a dej se nám verbovati, nebudeš více vorati! Sedlák: Však jsem sobě řekl silně, že mne víc šidit nebude hejtman holí svou velikou; dám mu zaráz šavlicí mou. Než, co na ruku zavdáte? Verbiř: Tři koruny máš dost zlaté. Sedlák: Než já chci bejt voficírem, žádným sprostým mušketýrem. Verbíř: Kamarád, nejdříve na vartě v mušketýrství musíš jistě „Werdo? Werdo?" volati začasto. Sedlák: Vědro! Vědro! Umím již to. Verbíř: Halb link, halb recht. Sedlák: Hoblík, Albrecht. Verbiř: Du wirst ein guter Henkers Knecht! Sedlák: Nač se se mnou šaškujete, radějí mne propustěte! Mám koupit ženě koření, jármark již přijde k skončení. Verbíř: Nemáš ty víc kořeniti ani k tvé ženě přijíti, již sme my tě zverbovali, ptáčka do klece dostali. Než, abys nám nevzal chmele, ihned přivážeme tebe. Přivázali ho a jdou pryč. Sedlák: Ach, nešťastný jsem já sedlákl Kam mne přivedl můj jarmark? Kýž jsem byl ženu poslechl, byl bych to lehce utekl. Kde ste, přátelé, vás žádám, pomoc dejte, ruce skládám. Retujte mne svázaného, ode všech opuštěného! Ach, ach, ach, ach, ach, ach, ach, ach, přišel na mně velikej strach. Blázen: Co tu děláš, milý brachu ? Sedlák: Stojím nyní na šildbochu. Blázen: Co znamená přivázání ? Sedlák: To jest bezpečné pro spaní, neb pod hrdla zatracení jest mně zakázáno spaní. Blázen: Jsem jakž všecek unavený, a protož celej ospalý. Chtěl-li bys mne přivázati, chtěl bych za tě šildbach státi. Sedlák: Toť já rád z celého srdce! Blázen: Mně se taky vartovat chce. Přivázal blázna. Sedlák: Pán Bůh tě mi tě, blázne, dal, že jsi mne odcud odvázal! Nechci již víc vartovati, raději budu vorati; než počkej, ptáčku, ta varta brzo ti mozkem zavrtá! Voják: Musím drobet zem projíti, neb k nám mínějí přijíti Turci: – zrádce vysílají, špehýře, tak o nás hrají; než, jestliže co dostanu, dobře na to ruku vztáhnu, ručnici mou naň vystřelím a jej jako psa zastřelím. Blázen přivázaný: Werdo? Werdo? Werdo? Voják: To jsi ty, to dobry jádro, špehýř od Turka vyslaný? Umřít máš, kluku zoufalý! Blázen: Ach, panáčku, však se mejlíš, však já nejsem žádný špehýř: chtěl jsem drobet vartovati, abych nespal, zbraňovati. Voják: Mlč, mlč, bez meškání umřeš. Co ještě mně tu více lžeš ? Blázen: Ach, panáčku, prosím, nehub, dám tobě věrtel suchejch hub! Voják: Poněvadž se již půst blíží, po hubách prsty voblíži. Půjdu k mému nejvyššímu, mám-li život nechat jemu. Blázen: Ach, ach, ach, ach, ach, ach, ach; ach, tady jde na mne veliký strach. Mohl jsem toho nechati, svázaného kluka státi. Voják: Já jsem za tě orodoval u nejvyššího a žádal, by sentencí svou zmutoval a tobě život daroval. On se zařekl velice, že tě živit nechce více. Duši Bohu hned odevzdej a mně peníze semky dej! Blázen: Ach, což to trápí náramně, že chcete mordovati mne! Svátek můj od masopustu začal a trvá do postu, nebo všechněch bláznův jistě dni trvají v masopustě. Odvázal blázna. Blázen: Nechciť já víc vartovati, nechť to spravují soldáti! Radějí budu sloužiti, pána mého poslouchati. INTERLUDIUM 3TIUM. Musica. Sedlák navrací se k ženě z jarmarku. Žena: Vítám vás, můj hospodáři, snad se vám dobře podaří, neb jste koupili jarmarku nám ňákou pěknou almárku. Sedlák: Ba, děkuj ty Pánu Bohu, že jsem se ti vrátil domů! Již jsem já byl od vojáků takměř na šibeničným háku. Žena: Věřím, když jsi se tak vožral, že jsi ani Boha neznal! Tus ty skrz mluvení tvoje nedal žádnému pokoje. Kýž tě byl tam třebas kat vzal, abys se víc nevožírall Za peníze jsi rauš koupil, tak mne i dceru voloupil. Sedlák: Tak mne umíš, ženo, těšit, že bys snad chtěla oběsit ? Žena: Hleď, měl jsi jarmark koupit, tys zatím měl kolo vypít. Sedlák: Měl jsem veliký soužení od vojáků a trápení. Vy mně ještě přidáváte, tak hospodáře vítáte. Dcero, tobě já holí dám a ženě tolik udělám. Dcera: Nic jsi nám, zrádce, nepřines, ještě nás k tomu bíti chceš? Matko, já vezmu za vlasy, ty drž štveráka za fousy, a tak kluka vymlátíme, z jarmarku ho přivítáme. Chumelejí sedláka. Sedlák: Ouvé, ouvé! Pomáhejte, přátelé moji, nedejte! Dcera vlastní mne tu bije, Žena fousy vyšklubuje. Obě dvě: Když jsi nechtěl jarmark koupit, zasloužil jsi, bys si byl bit. Sedlák: Zarmoucený jsem já člověk. Jaký nyní nastává věk? Dcera vlastní otce pere, žena fousy vyšklubuje. Půjdu, kam mne oči moje ponesou, nechám to dvoje. Nechť je tresce Bůh můj sám Pán, že jsem tak od nich zmalován! INTERLUDIUM 4TUM. Blázen: Připověděl jsem, ty sloupy že odvalím, neb jsou troupi; tak se císaři zalíbím, lásku jeho sobě spřízním — než nevím, smutnej chlapec, jak, když tu nejni žádný sedlák, který by mně chtěl pomocti sloupy tyto pryč odvésti. Vino v soudku. I zdráv buď, vínko rozmilé! Což ty tu chceš této chvíle, snad žádáš do mého bříška ? Tam notná pro tě poduška, než nyní velká starost má nedovolí píti vína: míním tyto velké sloupy změniti pro Turky troupy. Poněvadž jsi víno silné, při lidech vzácné a mocné, uhlídám, jak ty potáhneš a těmito sloupy pohneš. Zapřahá vino do chomouta. Věřil jsem do dnešního dne, že víno věc dost silná je, než nyní věru umdlívá, neb sloupy ani nehejbá. Již vím, odkud to pochází: jsou sloupy s měsíce září Turkův, jenž nesmějí píti vína, ani se vopíti; kdyby byly z mokré čtvrti, hned by se daly najíti, než že jsou líté bestie, nevědouc, co dobrého je, proto jako troupi stojí, z místa se hnouti nechtějí. Což tehdy mám udělati ? Musím sloupy nechat státi. Odchází. INTERLUDIUM 5TUM. Žena: Já se starám, div jsem živa, dlouho jsem doma nebyla; snad bylo vše vyvráceno, zhůru pacem obráceno. On tam pacholek zhuntuje, zhubí nám koně, zepsuje. Kýž ste vy mne poslechnouti chtěli, z posezení se hnouti! Robota nevypravena, což mám činit, smutná žena ? Šatlava jest připravena, s vámi bude vymetena. Sedlák: Tys dosti bláznivá žena, která mozku kusa nemá: nebylas na posvícení tři dni a tři noci celý ? Nevíš, co praví přísloví ono starodávné, jak zní, že totiž „Drei Tag ist Khyrmes?" A ty se na mne přece dřeš! Žena: Když mne pantáta můj milý nedal znáti písmo jiný, jen toliko česky mluvit, německy nedal se učit! Byla bych ještě žádala „Vierdten gebt mer zu," přidala. Vraťme se na posvícení, budeme notně veselí! Sedlák: Hleď, jakť se prve zdráhala, nynčko bys pak dobře žrala. INTERLUDIUM 6 TUM. Blázen: Ha, ha, ha, ha, jak se berou jeden každý s svou Madlenou! Vítám tě, sedláče, s ženou; chtěl-li bys pracovat se mnou, tyto sloupy odstaviti pomohl, odcud skliditi? Napojím tě dobře pivem, an taky uctít chci vínem, pár jelit tobě předložím, tak sedláka notně uctím. Sedlák: Kdož by se s tím natahoval! Raději bych nehodoval. Pevně stojí ti sloupové, neměnějí se Turkové. Než chceš-li ty mne připíti, trunk vína míním splniti, tak se mohu posilniti, tobě v té věci sloužiti. Blázen: Toť jest sedlská chámovina: bez práce chtěl by pít vína. Nont sunt pisces pro Lombardis, ó, milý sedláče, hrdýs! S tvou ženou bych chtěl promluvit, naše sousedství obnovit, by mně pomohla pracovat, sloupův těchto odstavovat. Sedlák: Chce-li ona se párati, já jí nemíním brániti. Blázen: Poďte sem medle, paničko, chci vám povědít slovíčko. Pomozte mně sloupův táhnout, tamhle do kouta je zahnout! Žena: Já jsem sice dílu zvyklá, ruka má sloupy rozviklá. Zapřáhl blázen ženu do chomouta: Bjahy. bjahy, kobylo má, tys mi herka vypůjčená. Žena: Ach, tatíčku, pomáhajte, ženu zapřahat nedejte! Sedlák Janda: I co, ty kluku, obmejšluješ, manželku mou zapřahuješ? Což jest má žena kobyla, aby na krku nosila chomout? K sloupu připřežena nemá býti moje žena! Domníváš se, že jsem sprostý? Jsem já na tebe dorostlý! Moc jsem zkusil při vojácích ve všelijakých trefuncích a nynčko mé milé srdce, manželku, zapřahati chce! Tvá veliká rozpustilost, nevýmluvná šelmo, též zlost! Pane kmotře, pomáhejte, se mnou jej, kluka, tepejte! Kmotr Bárta: Já se na něm dobře pomstím, touto holí jej vyhostím, třikrát dám na jedno místo, učijeť, zrádce, zajisto. Utekl blázen. Sedlák Janda: Rychleť jest nám zrádce chmel vzal, ženu v chomoutě zanechal. Poď sem, choti moje milá! Pročs se vázat dopustila? Já jsem tě vzal za mou ženu a ne za ňákou kobylu! Žena: Když jest mne zrádce podvedl, zapřáhání nenavrhl: jen abych mu pomáhala, sloupy hejhati začala. Sedlák k druhýmu tovaryši: Medle, pane kamaráde, víte, co ste o mně zrádně vy mluvili, že jsem taky kluk a krobián veliký, u večer při posezení v Měšicích na posvícení? Sedlák Bárta: Pamatuji něco málo, to se vše z opilství stalo; dělali sme trunky silné, až sme nemohli ze síně. Druhej Janda: Než, když se chcete vopíti, nemáte rozum propíti a člověka cti hodného tupiti nikdy žádného, kterýž jsem byl z mé mladosti, v panských službách vzáctný dosti: hned, jak jsem byl maličičkejm, byl jsem při dvoře jonáčkem, pak pohonič, pak pacholek, nyní ze mně notný člověk. Bárta: Nemáš mně co vytejkati, taky mohu dokázati: hned z mladosti v povinnosti pásával jsem sviní dosti. A co více mám mluviti? Dceru nechtějí pustiti ze dvora, tam jest pastvicí, syn pak musí hlídat ovcí; nejni to rod urozený, více nežli tvůj vznešený ? Sedlák Janda: Tvůj otec byl voběšený. Sedlák Bárta: Co lžeš? Oni ho sťali. Tvou matku též upálili, sestru pak kolem probili. Máš se dosti čím chlubiti, přátelství tvé velebiti! Janda: I kdo jest to, šelma, žvachtal, v hluboký hrdlo jest selhal! A ty že to po něm mluvíš, na to pěstí mít zasloužíš. Bárta: A co jest to po kmotrovsku? Dámť, ažť vyleze kus mozku! Chumeleji se. Ženy: Ach, neperte se, manželé, děláte nám velké žele. INTERLUDIUM 7 MUM. Blázen s chomoutem: Sotva jsem zajisté utek sedlským rukám a se vysmek. Což by mne byli plašili, kalantsky záda vyprášili, že jsem jen zapřáhal ženu k tomu předsevzetí mému. Žid s brýlema: Vej, vej, dyry, dyry, dyry, dom, dom, dejdl, dy, dldy, dom, chaidonai. Jiný žid Mauschl: Her zu! Wollte gerne tschachern, auf Kchoscher etwas bekommen? Memzlach wirdt machen ein Barches; wie wirdt mier wohl schmecken dieses! Žid Löbl: Lass mích jetzunder zu Frieden, ich muess jetzt mein Gott anbaüten. Ach, Bože, rač mi popříti! dnes někoho vošiditi! Blázen: Hle, hle, čertova holota, co chce mít židovská rota ? Žid Mauschl: Verzeüge sie, eier Gnaden, ich wolit gehrne etwas reden. Blázen : Co prej, žes šelma žid jeden? Žid Mauschl: Zachovej Pán Bůh vašností, neumím ošemetností, jak živ jsem pána nezklamal. Blázen: Než dobřes, šelmo, krádával. Žid: Račte se mnou špásovati! Já bych rád chtěl handlovati. Blázen: Copak máš, žide můj milý? Leč nějakou tlustou svini. Žid: Mám tu saubere leudrne Haussen, také Strimlach pěkné, račte dát mně pět dukátů, stojí, aby bylo bratru. Blázen: Dámť tři klofce a pohlavek, ať mi poletíš nazpátek. Židi byli biti: Chaidenai, chaidenaí, Wacht her, schlaget uns dahier der Steuler! Mamzlach und ihr, Herr Rechter, Abraham, khommt herund Tochter! Blázen bere housle : Slejchával jsem z mé mladosti, že v muzice síly dosti; ještě jednou s těmi sloupy rád bych doved aspoň hnouti. Hraje na housle. Cožpak ani neslyšíte, aneb nic dbáti nechcete mojí muziky líbezné a mně přijíti semhle, hle? Musím drobet zavlažiti, struny sobě napraviti. Zase hraje. Copak mí se již nehnete z místa, sem přijít nechcete? Však pak Orfeus přitáhl k sobě jest zvířata, táhl skrze muziku svou libou, ani tak čtvrtiny pěknou, jako jest moje líbezná a vší příjemnosti plná. Cupido: Co to má bejt? Jaká příčina? Bude to nějaká novina, že jsi tak hněvem rozlitý, právě jako medvěd lítý. Blázen: To se hněvá vám nejvíce, když piju z prázdný, konvice, nebo když mi se jísti chce a nenaleznu nic v míse; nynčko pak, že ti sloupové stojí jako velbloudové: hraji, křičím, volám na ně, on se žádný z místa nehne. Cupido: Silný jistě jest Cupido, vezmu na sebe to dílo; když se postřelí ode mně sloupy, hnedky přijdou ke mně. Blázen: Vím, že jsi Cupido silný a v světě nepřemožený: koho raníš tvejma střely, ten se tobě oddá celý. Poď sem, pacholátko, medle, tyto sloupy střílej hnedle, raň je střelou tou tvou mocnou, ať se aspoň jednou pohnou. Střelil Cupido. Blázen: Což jsi tomu, zrádce, vybral, aby ti za to pardus dal! Již jsem se dost nakatoval, byl bych i masopust zmeškal. Nechám sloupy tyto zrádný, půjdu mezi kamarády. Musíca. SCENA 3tia. Císař: Na machometské nemohu sloupy vzhlédnouti nahoru, a protož se chci starati nejdřív nápisy trhati, potom sloupy dál přivésti, Turka pak vniveč uvésti. Země česká a německá : Obě dvě jsme pracovaly, sloupy pryč odvést staraly, než všeckna daremní práce, neb stojejí pevně přece. Císař: Práci važte ještě jednou spojenou silou obou dvou. Obě dvě po práci: Nemohly sme ani hnouti sloupy těmito, zahnouti. Císař: Již vidím, že přirozenou nepřemohu Turka silou; kam tedy se obrátiti mám já, k ruce silné skrýti? Toliko k tobě, veliký Bože, mně žehnej na věky, v kteréhožto mocné ruce jest královské každé srdce, kterýž vítězství dáváš, a koho chceš, zahladíváš. Panna Maria zpěvem: Synu můj, na krále vzhleduj Leopolda, a poslechuj, kterak jest všecken ztrápený; všickni ho zkaziti chtějí a křesťany, jenž tě ctějí, mne též, mordovati mínějí. Kristus Pán zpívá: Žádej cokoliv ode mne, nemohu odepřít tobě, třebas bylo půl království; chciť zachovat poslušenství. Maria: Pošli pomoc císařovi z nebes, křesťanstva královi! Kristus: Vyslyšena žádost tvoje, nejmilejší mateř moje. Našel jsem Davida, služebníka mého, olejem svatým mým pomazal jsem jeho; nic nebude moci svésti nad ním nepřítel, dovésti, neb ruka bude Božská při něm, pomoc nebeská. SCENA 4ta. Anjel: Stala jest se bitva v nebi až do propasti pekelný. Padl drak touto rukou mou, pravicí převelmi silnou, a vyslal mne jest Bůh nyní, bych ochraňoval krajiny křesťanův a Turka zhubil, na hlavu jeho porazil. Anjel k arciknížatům: Moc tu, kterou mne obdařil Bůh nejvyšší, dáti ráčil, vám já propůjčuji taky na ty přeukrutny Turky. A protož sloupy zkazíte, nápisy v nic obrátíte, a to Turkům k zahanbení, Boha mého k zvelebení, SCENA 5ta. Země obě dvě: Až posavad ještě stojí sloupy, se hejbat nechtějí. Arciknížata: My jsme ti lvi velmi silní hned od našeho zrození; z nebe posilnění mocí sloupy hnouti budem moci. Císař: Že jste z kmene přesilného a vždycky Bohu milého, to svět viděl, vidí světle, jak se chovali udatně vašeho rodu předkové, rakouští silní rekové. Josef arcikníže: Vorlů kord Turka zabije. Leopold, druhý arcikníže: Lev kohouta hned sežere. Císař: Vorel, chtíce vyzkoumati bystrost orličat, zvěděti, probíruje je při slunci; já vás posílám k měsíci, k Turku totiž nepříteli, byste jej sobě poddali. Já se teď raditi budu, jak s Francouzem máme k šturmu. Zem česká: Já prostředek vynaleznu, hned to na práci svou vezmu, a silou mou, též moudrostí, chci dovésti mnoho dosti. Zem německá: Já s vorlem se též zápasím s mým a sloupy ty pokazím, neb mně z nebes pomoc přijde, posilnění v práci bude. Anjel: Pro pobožnost krále mého, křesťanstva vyvoleného, tuto máš řetízek silný, dá oučinek neomylný. Druhy anjel: Taky tuto ti přináším z nebes pomoc a donáším tyto provázky spletené, pohnou jistě sloupy silné. Turek: Kdo jest sloupy tyto pohnul a s nimi až sem jest zahnul? Leopold (s) svým rodem malým; uhlídám, jak já je zbarvím. Nad císařem hned se pomstím, křesťanům nic neodpustím, zvelebím já Machomita víc nežli krále, knížata. Turek jde na císaře s brojnou rukou. Kristus: Padni, padni, nepřítelí, jenž chceš hubiti křesťany! Již víceji se dívati nemohu, tvou zlost shlížeti; nemáš ty více šiditi, lid křesťanský sužovati, ale tebe již zabíti mocnost má míní, shladiti: král jejich jest pobožného vedle vůle srdce mého. Utekl Turek. Císař: Dostal jsem vítězství slavné Než komu mám je připsati a chválu z něho vzdávati, kromě tobě, Spasiteli, Kriste Ježíši, za střely, pod svátostí velebného skrytý chleba anjelského? |