|
Kristiánova legenda
Když tedy blažený kníže Václav s pomocí Kristovou spořádal tu upevnil svoji říši, ani můj duch, jazyk, řeč, ani papír by nestačily vystihnout, jak se osvědčoval před Kristem tu jakou nádobou vyvolenou se ukázal, tu také proto, že břemenem hříchu jsem obtěžkán, nemohu vylíčiti, jakých škod vojín Kristův, Pánu svému slouže, ďáblu nadělal tu co snopků do stodoly Kristovy jakožto věrný sluha jeho sklidil. Ale abych přece z mnohého něco málo pověděl, Václav od dětství se neuchyluje od kázně Páně, pravdomluvný byl v řeči, spravedlivý na soudu, věrný ve všem, co mu svěřeno, míru lidské dobroty překonávaje. Neboť když nějaký provinilce octl se před sborem soudců tu soudcové se za jeho přítomnosti chystali nad ním vyřknout ortel smrti, vycházíval pod nějakou záminkou ven a skrýval se, kam mohl, pamětliv hrozby Kristovy v evangeliu: Nesuďte tu nebudete souzeni, neodsuzujte tu nebudete odsouzeni (Luk. 6, 37). Žaláře a šibenice za starodávna postavené a až do jeho doby stojící bořil, sirotků, vdov, chudých, lkajících a raněných neúnavným byl utěšovatelem, hladové nasycoval, žíznivé občerstvoval, nahé odíval, nemocné navštěvoval, mrtvé pochovával, cizince a pocestné jako své nejbližší příbuzné přijímal, kněze a kleriky a mnichy jako Pána ctil, bloudícím cestu pravdy otvíral, pokoru, trpělivost, tichost, lásku, která všecko převyšuje, zachovával, násilím tu lstí nikomu nic neodňal, vojsko své netoliko nejlepšími zbraněmi, ale i oděvem opatřoval. Těmito a takovými ctnostmi již od útlého mládí znamenitě kvetl a kříž Kristův na své údy klada, pamětliv byl přikázání Božího, jímž se praví: Chce-li kdo za mnou přijíti, zapři sebe sám a vezmi kříž svůj a následuj mne (Mat. 17, 24). Chodíval v době postní – ještě zimní – ledovitou a sráznou stezkou bos od hradu k hradu chrámy Kristovy pěšky navštěvuje, takže bývalo vidět, jak jeho šlépěje jsou krví zvlhlé. Kromě toho pro uchování cudné čistoty, k níž se zaslíbil, chodil v předrsné košili žíněné, která z úcty k němu až podnes chová tu vypadá jako nová, tu jsa ustavičně vespod jako mnich oděvem vlněným oděn, navrchu však zahalen v nejkrásnější roucho knížecí, skvěl se před Bohem i před lidmi. Na posílení údů skrovně potravy požíval, tu vytrvale bdě, díky neskonalé Bohu samému vzdávati neustával. A přihodilo-li se mu někdy, když jako kníže mezi takovými zvířaty hodoval, že pozdním večerem nad obyčej hojněji se napil, ze spánku časně ráno se vytrhl a rychle spěchal do chrámu, a jakmile nějakého kněze nebo klerika tam zastihl, z roucha, v které byl oděn, ať bylo sebelepší, se svlékl tu dal nimi je. A padaje mu k nohám snažně prosil, aby se zaň co nejusilovněji u Krista Pána přimlouval, by mu milostivě prominul hřích, jehož se včerejší noci dopustil. V službách Božích tak byl horlivý, že denně obětní chléb vlastníma rukama připravený Pánu přinášel. Neboť v čas žní v tichu tmavé noci na své pole vycházel tu s nejvěrnějšímu sluhou svým, o kterémž později budu vyprávět zvláštní zázrak, znamenitě dokazující zásluhy jich obou, pšenici žal a na svých ramenech domů nosil, na ručním mlýnku mlel, sám zároveň jsa pekařem i knížetem mouku prosíval, pro vodu chodil a v noci ji vážil, říkaje: Ve jménu Otce, i Syna, i Ducha svatého; a také domů ji donášel, s onou jemnou moukou ji mísil a hostie dělal. Též na vinici pospíchával, hrozny trhal a vlastníma rukama vymačkával, víno do džbánu naléval a k svaté oběti uchovával. A poněvadž pověrečné obřady pohanské nebyly ještě z kořene vymýceny a přemnoho mužů chvátávalo obětovat ohavné žertvy démonům, a jídlem a nápojem z nich se poskvrňovali, on nikdy s nimi nedržel spolku, nýbrž vždy se jim vyhnul, vymysliv si nějakou záminku. Žaláře pobořil, šibenice a mučidla, jež až do té doby sloužily k popravování lidí, ve svém milosrdenství do základů strhal a chrámy pohanské se zemí srovnal. |