|
Tomáš Štítný ze Štítného: Knížky o devieti staviech lidských podobných k devieti kóróm anjelským
O závisti, o tom hřiechu Druhý úhlavní hřiech jest závist; a ta vždy se drží pýchy, neb pýcha jest mátě závisti. A kto by záviděl, by pýchy té nejměl v srdci, že by jen sám chtěl nad jiné chválu jmieti? A také, kto je tohoto pyšného srdce, že by chtěl nad jiné chválu jmieti, uzří-li slovútnějšieho, vzávidí jemu; ani by chtěl rovně mieti, a tak i rovnému závidí i menšiemu, nechtě, a také boje se, aby sám nepotuchl v své slovútnosti kdyby menší přišel k chvále. A pakli vidí závistivé srdce, že v ničemž nemóž chvály jmieti a tiem větším v sobě ohněm prahnuti bude. Vida čest a chválu spravedlivú odvodí ty závistivý; lécieť, zda by ten padl, komuž závidí. A tak, jakož Písmo die „Ďábelskú závistí přišla je smrt na svět: a ktož jsú s jeho strany, ti v tom jeho následují." I jest závist hřiech najďábelštější a nenie v něm ijedné lahody, jen mučí vždy srdce toho, ktož závidí, že jakož ďábel vždy své peklo s sebú nese, taktéž závistivý v svém srdci vždy má svú muku s sebú. Neb poňavadž bóh dobrý vždy svú dobrotu svým ukazuje, závistivý má z dobroty božie muku v svém srdci. A když muku má z božie dobroty, ó kaká jej potká muka z upřiemé božie spravedlnosti, když hodnú muku své zlosti vezme! A zdali zřejmá zlost nenie do závistivého, an by i sám nechtěl ničemuž dobrému radějše, nežli by také jměl v tom sobě rovni, aneb aby jiný jměl obapol dobrého toho? |