|
Podkoní a žák
A když žák přěsta mluvenie, dvořák vecě: „Toho nenie!" Okřiče sě naň hněvivě a řka: „Žáku, mluvíš křivě, bychom byli hladoviti u dvora a kyjem biti. Ach, přěhubená partéko, i co jest tobě řěči této o nás mluviti třěba, sám nejsa nikdy syt chleba? Co dobrého do vás, žáci? Však ste vy hubení žebráci, jenž tečete dóm od domu, hekajíce a chtiece tomu, by vám dali jíchy mastné. Auvech, váše bydlo strastné! Tuť vám dadie partéku režnú a s tiem vás pesky vyženú. Pakli již na váše ščěstie vám dadie v některém miestě jíchy nemastné a málo, vej, kak sě vám dobřě stalo! Již sě vše zdálo po vóli. S tiem pak běžíte do školy a to s velmi dobrú myslí, mniec, byšte na hody přišli. Tuť vás pak starší omýtie, i chléb i jíchu vám vzchytie (a to všecko zjedie sami. Jmúť sě vás bíti metlami,) budúť sě nad vámi mstíti hněvy, nejsúc dobřě syti. Ach, toť vám psota nehovie! Slýchalť sem dávné příslovie, žeť žákóm draho vařenie. Protož ty nechaj svářenie se mnú, nebť já také vědě praviti o vašiej biedě, což vy jé máte, žáci. Ale my, panici dvořáci, když již za stolem sědem, ihned na sě lúčiemy chlebem, myť nic nešetřímy toho, neb ho mámy přieliš mnoho. Tuť nám dadie jésti dosti. Pakliže pro jiné hosti nás kuchaři zapomanú, inhed já od stola vstanu i běžím tam sám k kuchyni: dadieť mi dosti zvěřiny –- pakli nenie, ale kaše. Toť jest všě útěcha náše, žeť já ukydá druh druha a tudy nás mine túha. Někdy sě vladař v mě vpeří a mě svú holí udeří v pleci nebo v hlavu ranú. Ihned já odběhnu v stranu, tohoť nikakž nenechaji, od mateřeť mu nalaji: kromě leč (by) byla hlucha, tožť jéj nepovzní u ucha. Když pak bude po večeři, což nás koli dvorská sběři, béřemy sě dolóv s hradu a netrpiece v ničemž hladu. Ale vy, žáci nebožátka, ach, že vás jest věše matka, těžcě nosivši v životě, přirodila k takéj psotě! Já sě tomu velmi divi, že ste jedno bitím živi. Však vás za obyčěj tepá, jednak burcují, jednak svlekú, vymyšlujíc muky nové, o vy kaziec metly břězové." Netaže toho dořéci, žák sě chtieše hněvy ztéci a řka: „Vy, podkoní hubení, však ste vy tak zahubeni! V vás jsú zakrsaly kosti, pro psotu nemohúc rósti. Kdyžs mne nechtěl zbaviti, již chci z knih o tom praviti, což já o vás psáno mám. |