|
Jan ze Žatce: Oráč z Čech
Smrt Jímá nás údiv nad tak neslýchaným osočením, jaké nás dosud nepotkalo. Jsi-li Oráč a žiješ v České zemi, myslíme, že nám hrubě křivdíš, vždyť v Čechách jsme se dlouhou dobu ničím nevyznamenali, snad jen nedávno v pěkném hrazeném městě stojícím bezpečně na kopci; jméno mu uvila čtyři písmena abecedy: osmnácté, první, třetí a třiadvacáté. Tam jsme projevili svou milost jedné ctnostné, šťastné dceři; její písmeno je dvanácté. Byla naveskrz řádná a bezúhonná, však jsme byli při tom, když se narodila. Paní Čest jí tehdy poslala zdobný plášť a věnec ctnosti; přinesla jí je paní Dobrotivost. Plášť i věnec ctnosti donesla s sebou do hrobu neporušené, bez trhlin a bez poskvrny. Znatel všech srdcí je naším i jejím svědkem. Vůči všem lidem měla svědomí čisté, byla přívětivá, věrná, upřímná a nanejvýš dobrotivá. Tak pevná a sličná nám věru padne do rukou zřídka. Leda že bys měl na mysli ji; o jiné nevíme. Oráč Ano, paní, byl jsem jí mužem, ona mně ženou. Vzala jste si ji, potěchu mého oka, je pryč můj ochranný štít proti strázním; je pryč můj prorocký kouzelný proutek. Je pryč, pryč! Já, nebohý Oráč, tu zůstávám sám; má světlá hvězda na nebi zmizela; slunce mé blaženosti se uložilo k odpočinku: už nikdy nevyjde! Nikdy už nevzejde má zářivá denice, její třpyt zhasl, nemám, co mě uchrání žalu: před mými zraky je všude temná noc. Nemyslím, že by něco mi mohlo přinést skutečnou radost, vždyť skvoucí praporec mé radosti žalostně klesl. Běda! přeběda! z hloubi srdce kvílím nad proklatým rokem, nešťastným dnem a bolestnou hodinou, kdy můj pevný, tvrdý diamant pukl, kdy mi z rukou byla nelítostně vyražena hůl vedoucí mě pravou cestou, kdy mi byla zahlazena cesta k studnici mládí obnovující mou blaženost. Nekonečné ach, neustálé ouvej a bědné hynutí, upadáni a věčný pád nechť jsou vám, Smrti, dány dědičným lénem! Hanebnice, nestoudnice, bezectnicc a zlovolnice, umřete a zalkněte se pekelným smradem! Nechť vás Bůh zbaví moci a rozpráší váš prach! Nechť navždy vás pohltí dábelské bytí! |