|
Rgvéda
O stvoření světa Nebylo jsoucna ani nejsoucna tehdy, nebylo vzdušného prostoru ani nebe nad ním. Co se hýbalo? Kde? Kdo k ochraně bděl? Byla to voda, hluboká, nesmírná? Nebylo smrti, nesmrtelnosti v onen čas, nebylo stopy po noci a dni. Samo sebou jen „to" bez dechu dýchalo. Mimo to nic nebylo jiného ... Tma byla na počátku, pokrytá tmou, v ní toto vše jako nerozlišená spousta vod. Tam zárodek zahalen v prázdnotu hluchou – to jediné povstalo mocí tvůrčího vznícení. V něm se nejdříve zrodila touha – to byl první výron mysli. V srdci hledajíce rozvážně moudří v nejsoucnu nalezli odůvodnění jsoucna. Napříč rozpjali k měření šňůru: bylo vůbec něco dole, bylo něco nahoře? Oplodňující moc byla a síly: dole prasíla, nahoře podnět. Kdo v pravdě ví, kdo může na světě říci, odkud vše vzniklo, odkud se vše vytvářelo. Bozi se zrodili později s tímto světem. Kdo tedy ví, z čeho svět povstal. Ten, jenž toto stvořil svou mocí, Ať sám vše vykonal nebo ne, On, bdící nad světem v nejvyšším nebi, Jistě to ví – nebo neví to ani on sám. |